Zemřel František Panchártek. Stříbrný medailista z MS či mistr s Teslou a Duklou
Foto: hcdynamo.cz
Rodák z Pardubic (27. března 1946) se nedočkal pětasedmdesátých narozenin. Chybělo mu pouhých osm dní. Někdejší obránce pardubické Tesly, jihlavské Dukly a reprezentačního týmu Československa už hraje hokej na nebeských stadionech.
Nejrychlejší kolektivní sport si začal osvojovat ve čtrnácti, což je dnes nemyslitelné. Františku Panchártkovi ale pomohla výborná průprava z fotbalu, atletiky a plavání. Rychle zvládl bruslařské záludnosti a za pouhé tři roky v organizovaném hokeji se hlásil trenérům pardubického áčka. Postavili ho do obrany, kde vždycky dostávali přednost urostlí chlapíci. Tohle kritérium naplňoval zcela bezpochyby.
Sudičky mu popřály nejen zajímavou kariéru, ale také štěstí při sbírání medailí. Základ své kolekce postavil během vojenské základní služby v Dukle Jihlava. Na tehdy ještě nezastřešeném Horáckém zimním stadionu pomohl v sezoně 1965–66 vybojovat ligové stříbro a přivezl si prvenství z prestižního Spenglerova poháru v Davosu, kde také nebyla střecha nad ledem.
V následující sezoně si zopakoval s vojáky triumf ve Švýcarsku a přidal historicky první ligové zlato pro Duklu v sedmašedesátém. Mužstvo vedené koučem Pitnerem točilo pravidelně dvě stabilní obranné dvojice. Jedničkou byli reprezentanti Jan Suchý a Ladislav Šmíd st., střídali je „záklaďáci“ František Panchártek s plzeňským Karlem Trachtou. Zaskakoval další Plzeňák Jiří Neubauer.
Na stupínky nejlepších v československé soutěži se vrátil ještě čtyřikrát s pardubickou Teslou. Ze všeho nejdřív na ten nejvyšší, ve třiasedmdesátém. Tehdy to byla opravdová jízda „perníkářů“, kterým nestačil ani nadupaný armádní celek z Jihlavy. Východočeši ho vyřadili ve finále 4:2 na zápasy.
Pardubický titul si František Panchártek „opravdu vychutnal a oslavil. Bylo to úplně něco jiného než na vojně. Tam skoro žádné oslavy nebyly. Alespoň ne pro nás, záklaďáky. Byli jsme rádi, že máme vojnu za sebou a těšili se, že jedeme domů,“ vzpomínal na stránkách knihy Pardubického hokejové hvězdy. V barvách mateřského klubu získal ještě dvakrát stříbro (1975 a 1976) a jednou bronz (1974).
„Tady jsem si titul opravdu vychutnal a pořádně oslavil. Bylo to úplně něco jiného než na vojně. Tam skoro žádné oslavy nebyly. Alespoň ne pro nás, záklaďáky. Byli jsme rádi, že máme vojnu za sebou a těšili se, že jedeme domů.“
Vrchol kariéry prožil jako účastník Mistrovství světa a Evropy ve Švýcarsku roku 1971. Na stadionech v Bernu a Ženevě zasáhl do sedmi utkání z deseti (chyběl v prvním duelu se Západním Německem, v odvetách s USA a SSSR) a zahrál si s bývalým jihlavským parťákem Janem Suchým, který byl vyhlášený nejlepším obráncem turnaje a zařadili ho do All Stars. Co bylo nejpodstatnější, soubor vedený trenérskou dvojicí Pitner – Kostka shrábl tehdy druhé místo na světě (škoda úvodních porážek s USA a Švédskem) a stal se mistrem Evropy.
Do sestavy se Panchártek dostal bezpochyby i díky znamenité souhře s klubovým kolegou Vladimírem Martincem, s nímž tvořil podobné „bratrské“ duo obránce – útočník, jako v téže době představovali litvínovští Bubla s Hlinkou nebo budějovičtí Dvořák s Pouzarem. Panchártkovy pasy na Martince patřily k lahůdkám. „Když jsem se nad tím zamyslel, proč se nám s Vláďou tak dařilo, přišel jsem na to, že jsme si výborně rozuměli nejen na ledě, ale i mimo něj. Osm let jsme spolu studovali, každý už předem znal reakci toho druhého,“ uvedl v Československém sportu téměř před čtyřmi desítkami let.
Po odchodu z elitní ligové scény v roce 1977 si František Panchártek přidal sezonu v druholigovém Stadiónu Liberec a nějaký čas se ještě realizoval v krajském přeboru. V různých funkcích přispíval k chodu pardubického klubu. Na hokejovou dráhu se vydal i jeho syn František (Pardubice, Kolín).
Čest jeho památce.
Share on Facebook
