Trenér Růžička chtěl medaili, spokojený tedy není. Tým se musí sladit, a to se nám nepovedlo, tvrdí
Foto: ČSLH – Aleš Krecl
(MINSK, od našeho zpravodaje) Tolik se těšil na mistrovství světa, Vladimír Růžička absolvoval po čtyřech letech další velkou misi s národním týmem. V minulosti bral dvakrát zlatou medaili, i letos dovedl svěřence mezi nejlepší čtyřku. Jenže poslední dva duely se nepovedly, Češi skončili pod stupni vítězů a z kouče bylo logicky cítit velké zklamání. "Jeli jsme pro medaili, kterou nemáme. Škoda, spokojeni být nemůžeme," povídá.
Růžička bral turnaj maximálně vážně, ale také si ho užíval. Dělal všechno poctivě, hokejem žil i ve chvílích, kdy třeba ani nemusel. Hledal příčiny kolísavých výkonů, byl vstřícný k médiím. Neustále pozitivně naladěný. Bylo až neuvěřitelné, že nedával znát žádnou psychickou únavu. Trpělivě svým bojovníkům zdůrazňoval, jaký hokej od nich chce. I když ho neplnili, nikoho nikdy otevřeně nehanil. "Tyhle hráče jsme si vybrali, pod výsledkem jsme podepsaní všichni. A nám trenérům se nepovedlo, abych mužstvo dobře sladili," přiznává upřímně.
Příčina neúspěchu v utkání o bronz, ale i předtím v semifinále je zřejmá - špatná koncovka. Máte pro to vysvětlení?
"Moc nevím. Zápas byl poměrně vyrovnaný, měli jsme dost šancí, ale zase nám chyběl klid v koncovce. Když naopak uděláme nějakou chybu, soupeř ji dokáže potrestat, umí se prosadit. Ale musím říci, že hráči nechali na ledě všechno."
Myslíte, že se mohla promítnout také určitá nezkušenost české reprezentace?
"Na to se nechci vymlouvat. Hráče jsme si vybrali a věřili jim. Že to takhle skončilo, to je na nás. Na všech - hráčích i na trenérech. Ne všechno vyšlo, ovšem dělali jsme maximum. Strašně jsme si přáli medaili, jenže bohužel. Proto nemůžeme být spokojeni. Nevím, co k tomu víc říci."
Po postupu přes čtvrtfinále je čtvrté místo zklamáním. Je hlavní příčinou, že mužstvu odešla ofenzivní síla?
"Je fakt, že turnaj jsme nezačali špatně. Se Švédskem i s Kanadou jsme sice prohráli, ale dali jsme dost gólů. Dopředu to vypadalo slušně. Pak už to bylo horší, budu se opakovat. Neproměňovali jsme šance, celkově jsme nehráli jediný klidný zápas. Z nejlepších soupeřů jsme porazili jen Ameriku - dvakrát nás porazili Švédi, také Kanada a Finsko. Hokej je o chybách, my nějaké udělali, v závěru turnaje se mi zdálo, že nám už trošku docházely síly. Cítil jsem z týmu velké odhodlání, ale bylo hodně deprimující, když jsme nemohli dát gól. V zápase o bronz se to ukázalo. Kdybychom snížili, mužstvo by to nakoplo. Zvedlo. Jenže tenhle impuls tam nebyl."
Branka nepřišla v posledních sedmi třetinách českého vystoupení na turnaji. To je dlouhá doba.
"Souhlasím. Je to pro nás poučení. Pořád jsme hráli komplikovaný hokej, ne ten jednoduchý, kdy po nahrávce okamžitě přijde střela na bránu. Švédové a Finové to umějí. A dělají. My tam zkoušeli něco vymýšlet, někoho hledat. Nemám nic proti tomu, pokud vedle sebe vidím volného hráče. To je v pořádku. Ale prohazovat puky a něco zkoušet - to dneska k úspěchu nevede."
Není v tom případě na místě téma výběru hráčů? Jestli příště vzít spíš ty, kteří jsou schopni a ochotni plnit určitý herní systém.
"Pět týdnů jsme měli v přípravě určitou skupinu, mohli jsme s ní trénovat a připravit si ji. Pak následovaly zápasy proti těžším soupeřům, s jinou kvalitou. Naopak se přidali kluci, jimž skončily klubové povinnosti. Třeba u hráčů z finále Gagarinova poháru byla škoda, že hráli tak dlouho. V podstatě tam nebyl čas potrénovat. Turnaj trvá čtrnáct dní, potřebujete, aby hráči měli kvalitní formu Tým se musí sladit - a nám se to nepovedlo. Všichni chtěli, ale nebylo to ono."
Během turnaje jste zmínil, že sázka na jména nemusí být všechno. Jak to vidíte teď?
"K národnímu týmu jsem přišel narychlo. Na všechno bylo málo času, u určitých hráčů jsem vzal v úvahu svoje zkušenosti z dřívějška. Jenže utekly čtyři roky. Těm, co bylo pětadvacet, je dneska třicet. Před příštím mistrovstvím světa prostor bude. Chci brát mladší kluky, ne pořád ti zkušené a starší, kteří jsou obouchaní, unavení a už toho mají dost za sebou."
Příště tolik nedáte na minulost hráčů?
"Mistrovství světa skutečně není o jménech. Někteří kluci nechtějí jet, jiné třeba nevybereme my. To se holt stává, tak to je. Jde mi o to, aby každý za národní tým bojoval. Aby všichni makali! Že má někdo jméno, je hezké. Ale zápasy nám to nevyhraje."
Máte pocit, že má český národní tým na výběr dostatek vhodných kandidátů?
"Konkurence by mohla být větší. Ale nemůžeme jen sedět a povídat si o tom, jak nemáme hráče. Musíme si je najít. A vychovat! Po turnaji si sednu a proberu všechny ročníky od devadesátek po čtyřiadevadesátky. Zajímá mě, kdo byl v reprezentacích, kdo se jeví dobře v klubech. Ty kluky zmapujeme, některé pak pozveme do letních kempů, kde s nimi budeme dělat. A na podzim mladé hráče zařadíme na akce Euro Hockey Tour, jako to dělají například Finové."
Budete se snažit do hráčů dostat představy o hokeji, které hodlá reprezentace v dalším období předvádět?
"Jednoznačně! Viděl jsem řadu jiných zápasů šampionátu a moc se mi líbilo, že jiné týmy předváděly jednoduchý hokej. Žádné prohazovačky, parádičky, ale přímo na bránu. Ti hráči přesně věděli, co mají hrát. Dneska to platilo už i u Itálie, nemluvě o Francii, Norsku, Dánsku. Třeba Bělorusové sehráli ve čtvrtfinále parádní zápas se Švédy. V některých ohledech byli i lepší. Dřív jako by slabší soupeři udělali pokrok, tohle mě v Minsku překvapilo nejvíc. Týmy hrály fakt dobrý hokej. Zatímco nám někdy ta jednoduchost chyběla."
Je zklamání z Minsku srovnatelné třeba s olympiádou ve Vancouveru?
"Ve Vancouveru to bylo horší. Tady jsme postoupili přes čtvrtfinále a hráli o medaile. Škoda, že hned v prvním utkání vypadl Roman Polák, že nemohl přijet Marek Židlický. Takový obránce by nám hrozně pomohl. Na druhou stranu jsme tu měli mladé kluky, kteří získali zkušenosti. Ještě to nejsou tak ostřílení hráči a potřebují se učit. Petr Zámorský jde teď do Finska, kde se vyhraje. Stejně Ondra Vitásek. Tihle a další potřebují dostat šanci."
Po utkání se Švédskem oznámil odchod z národního týmu Jaromír Jágr. Myslíte, že to je definitivní?
"Záleží na Jardovi. Je to jeho rozhodnutí. Tady rozhodně ukazoval, že to je světový, neskutečný hráč. Podle mě vůbec nejlepší, jaký kdy v Čechách byl. Klobouk dolů!"
Na mistrovství světa měl český tým velkou podporu fanoušků, i když se třeba nedařilo. Překvapilo vás to?
"Fanoušky máme skvělé, o tom není pochyb. Někdy jsem si říkal, jestli skutečně viděli naše zápasy. Věřili nám, byť my nehráli zrovna nejlépe. Když jsem do funkce nastupoval, věděl jsem, že úspěchy přinesou radost. A pokud budeme prohrávat, každý bude naštvaný. To je normální. Kdybych měl řešit, co lidé řeknou v případě porážek, nemohl bych to vůbec dělat. Já chápu, že očekávání je veliké. Mistrovství světa zajímá i lidi, kteří jinak ani hokej moc nesledují. Ale v Minsku ten tlak nebyl zase tak hrozný. Počkejte v Praze, tam hráči poznají, co to obnáší hrát doma."
Nepadlo vás, jestli máte zapotřebí velké nervy na střídačce? Většina zápasů byla letos místy kostrbatá. A také pro silné povahy.
"Mě to strašně baví. I s tím vším, co práce trenéra přináší. Počítám i s neúspěchem. Nešel jsem do toho, aniž bych si říkal, jak mi budou všichni klepat na záda. To určitě ne! Nepřipadám si nijak opotřebovaný, ani unavený. Jasně, zápasy klidné nebyly. Ale na vrcholné úrovni dělám hokej někdy od šestnácti let. Zažil jsem spoustu utkání, kdy to bylo s otazníkem. Ale dokud nezahouká poslední siréna, není konec. Do té doby se může stát spousta věcí."
Jak to, že jste byl celý turnaj neustále tak pozitivní?
"Máte ten pocit? Já nevím, pokaždé třeba také ne. Jsem takový, že když se mi něco nelíbí, tak to hráčům řeknu. Po Francii jsem to potřeboval udělat. Oni mě znají a vědí, že třeba nadávám, ale za chvíli o tom nevím. Pokud uklohníme nějaký zápas a já nejsem spokojený, dám to najevo. V sezoně jste se mě ptal, že na Slavii už nejsem tak emotivní jako dřív. No jo, ale na trénincích jsem klukům dával co proto. Pak přišel zápas a já trochu povolil. Nejde pořád jen řvát! To pak ztrácí efekt. Já navíc neřvu jenom tak. Chci hráče vybudit, upozornit na věci. Když na ně budete pořád křičet, přestanou vás vnímat. Na druhou stranu ale platí, že když něco mám, kolem nikoho nebudu chodit po špičkách."
Každý je navíc trošku jiný.
"Jasně, u hráčů musíte trošku rozlišovat. Ale ať je to Petr, Jarda nebo Tomáš, když se mi něco nelíbí, dám mu to najevo. Nezajímá mě, o koho se jedná. Jsme národní mužstvo a já chci, aby to k něčemu vypadalo. Občas na kluky nastoupím, nikdy ale nebudu dělat to, že bych o nich vykládal někomu před stadionem. Jdu přímo, řeším to s nimi. Jinak to neumím."
Share on Facebook
