Rád bych zůstal. Ukrajinský čahoun zakořenil na Vysočině a vede statistiky

Ilarion Kuprijanov | Foto: Markéta Křížová

Když cizinec naposledy vyhrál kanadské bodování juniorské extraligy, psala se sezona 2018/19. Ve chvíli, kdy onen cizinec John Jason Peterka hraje druhým rokem NHL za Buffalo, vede produktivitu české juniorky jiný mladík ze zahraničí: ukrajinský reprezentant Ilarion Kuprijanov.

Rozdílů je mezi nimi spousta. Peterkovi bylo tehdy šestnáct, Kuprijanovovi je osmnáct. Německý mladík působil v akademii Salcburku, ten ukrajinský hraje za Jihlavu. A i když má Peterka na první pohled „češtější“ příjmení, česky patrně neuměl ani slovo, pokud tedy nepochytil nějaké nadávky při zápasech juniorské extraligy.

Zato Kuprijanov už naším jazykem mluví téměř plynule. A když udělá chybu, tak se snaží sám opravit a najít správný tvar. I to svědčí o tom, jak dobře se ve své nové vlasti cítí.

„Je to tady fajn, líbí se mi tu a rád bych tady zůstal. Češtinu se pořád učím. Hodně toho ale mám z kabiny, kde si povídám s kamarády. Pomalu se to zlepšuje. Není to tak těžké, protože když umím ukrajinsky a rusky, tak ta slovíčka jsou podobná,“ vysvětluje útočník, který v Česku hraje hokej třetím ročníkem.

„Na Ukrajině totiž není moc kvalitní. Proto jsem se chtěl přestěhovat třeba na Slovensko nebo do Česka,“ vzpomíná na rok 2021, kdy se sport otřepal z covidové facky. „Jel jsem na Slovensko, ale zavolal mi kamarád, který hrál v Brodě, ať přijedu na zkoušku. Tak jsem přijel, dopadlo to dobře a zůstal jsem tady.“

Ilarion Kuprijanov v dorostu Havlíčkova Brodu | Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Tím kamarádem byl Alexandr Gutsu. Drobný štírek se zdržel jen jednu sezonu a nyní působí v zámoří, zatímco čahoun Kuprijanov na Vysočině zakořenil.

„Přišel jsem, když jsem byl starší ročník v dorostu. Pak jsem šel do juniorky a nějak v půlce sezony jsem přestoupil do Jihlavy,“ říká k době, kdy si díky výkonům v Kotlině vysloužil pozornost většího klubu.

Výborně totiž působil v obou kategoriích. Dorostence pomohl dotáhnout za záchranou v extralize, potom jako prvoročák patřil k důvodům, proč juniorka Havlíčkova Brodu v nižší lize proháněla favority. „Bylo pro mě důležité, abych hrál lepší soutěž,“ podotýká.

Od minulého roku už se na českých kluzištích začal potkávat s větším počtem krajánků, kteří z Ukrajiny prchli po ruské invazi. Když Kuprijanov předtím „jen“ hledal kvalitnější evropské angažmá, ještě netušil, jaké hrůzy se v jeho vlasti o pár měsíců později začnou dít.

„Moc jsem nevěřil, že začne válka. Babička a dědeček zůstali doma, ale mamka přijela za mnou. Klub jí sehnal práci a teď vydělává docela dobré peníze, takže je to v pohodě,“ říká sympatický mladík, který stále bydlí v Havlíčkově Brodě. „Do Jihlavy dojíždím autem se spoluhráčem. V Brodě chodím na obchodní akademii a hotelovou školu pro sportovce. Jde mi to, mám docela dobré známky,“ pochlubí se Kuprijanov.

Dres Dukly obléká od loňského prosince. Tehdy měl dojíždění ještě o něco složitější, neboť juniorský tým hrál své domácí zápasy v Moravských Budějovicích. „Bylo to těžké. Teď hrajeme doma na malé hale, což je fajn. Je mi ale jedno, jestli budeme hrát v Moravských Budějovicích, nebo v Jihlavě. Hlavně ať se nám daří a sbíráme body,“ vysloví stěžejní přání, které zatím osobně naplňuje beze zbytku.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Po průměrném startu si totiž skvěle sedl s parťáky Jonášem Jungwirthem a Maximem Burkovem. Mezinárodní útok můžeme s klidem označit za postrach juniorské extraligy, neboť všichni jeho členové momentálně patří do elitní desítky kanadského bodování.

Chvíli ho vedl Jungwirth, teď je na úplném čele Kuprijanov. Ve 22 utkáních posbíral 29 bodů za 14 gólů a 15 asistencí, před reprezentační přestávkou skóroval v osmi zápasech v řadě!

„Jsem rád za to, jak se naší lajně daří. Hlavní ale je, abychom postoupili do vyšší skupiny a hráli s nejlepšimi týmy,“ povídá tahoun týmu, který už v minulé sezoně došel do semifinále play off a svou tvář od té doby zásadně nezměnil. „Určitě to můžeme zopakovat. Myslím, že máme i na to, abychom soutěž vyhráli,“ věří Kuprijanov.

Jihlavská juniorka se pohybuje kolem hrany postupu. Ve zbytku základní části svede klíčové souboje zejména s Pardubicemi, které mají stejný počet bodů. Úspěch by dopřál celému týmu do zbytku sezony klid – a současně by zvýšil šance, že se produktivní trio podívá do A-týmu. Klidně celé, pospolu.

„Byl bych určitě rád, kdybych mohl zkusit ještě těžší soutěž než juniorskou extraligu. Uvidíme, jak to budou řešit trenéři,“ hlásí Kuprijanov pokorně. A co ho rozhodně láká do budoucnosti, to je vidina zahrát si v nové jihlavské aréně, která začne postupně vznikat na zbořeništi po Horáckém zimním stadionu.

„To určitě. Podle mě bude chodit dost fanoušků. Rád bych si zkusil zahrát poprvé v životě v takové velké hale a slyšet, jak budou fanoušci řvát,“ usměje se ukrajinský centr.

Foto: Markéta Křížová

V jeho rodné vlasti skončila spousta hal jako zbořeniště i bez toho, aby se místo nich měly stavět nové. (Nejen) proto válka citelně zasáhla i do tamního hokejového dění.

„Slyšel jsem, že chlapi hrají soutěž. Spíš jsou v ní týmy ze západní části Ukrajiny. Moc o tom ale nepřemýšlím,“ vysvětluje mladík, jehož dřívější spoluhráči také povětšinou prchli ze země. „Máme ale jednu stránku, kde všichni píšou o hokeji. Tak se občas kouknu, co se na Ukrajině děje.“

A při tom si vzpomene i na své blízké. „Doufám, že to co nejdřív skončí a budu moct na návštěvu domů k babičce a dědečkovi,“ dodává.

Share on Facebook Share on Twitter

• Mládež
• DHL extraliga juniorů
• J Jihlava