Olympiáda je krásný zážitek, slyšel Horák od tatínka. V Koreji se mu vyrovná
Foto: Michal Eger
Na olympijských hrách 1994 startoval jeho tatínek, teď se Roman Horák chystá zdolat stejnou metu. Útočník ruského Podolsku má místo v olympijské nominaci a od pondělí pilně trénuje s první skupinou hokejistů, jimž už skončily olympijské povinnosti. "Tátu si z olympiády v Lillehammeru nevybavuju, byly mi tři roky. Všechny informace mám od něj převyprávěné. Říkal mi, že to je krásný zážitek. Na hry v Koreji se těší stejně jako já," hlásí odchovanec jihočeského hokeje.
Účastník posledního mistrovství světa v Paříži má pro elitní výběr několik cenných předností. Například parádní vhazování nebo defenzivní práci ve čtvrtém útoku. Horák je komplexním hokejistou, po přesunu z NHL do Ruska vyzrál a drží obdivuhodně stabilní formu. Zaslouženě se dočkal zařazení do olympijské sestavy, podobně jako ostatní reprezentanti stojí na prahu životního turnaje.
Když trenér Jandač oznamoval nominaci na olympijské hry, prožíval jste to hodně?
Nemůžu říci, že bych se cítil vyloženě pod tlakem, jestli tam budu nebo ne. Takhle jsem to nevnímal. Ale samozřejmě, když pozvánka přišla, měl jsem hroznou radost. Všichni kluci ze širšího kádru byli v očekávání, oznámení nominace jsme tehdy sledovali s Vojtou Mozíkem u mě doma. Běžel přímý přenos, jakmile zazněla naše jména, bylo to skvělé.
Byl jste připraven na variantu, že to nemusí vyjít?
No jasně, počítal jsem s oběma možnostmi. Kdybych se v týmu neobjevil, život by tím nekončil. Ale dopadlo to dobře, jsem moc rád, že mohu v olympijském týmu být. Chci jakkoli pomoci, abychom byli úspěšní.
Hned vás začalo zajímat, co vlastně v Koreji čeká?
"Přesně tak. Jedna z věcí se týkala možné účasti členů rodiny. Do Koreje nakonec poletí přítelkyně. Je to mimořádná událost, která člověka potká možná jednou za život. S přítelkyní jsme spolu dlouho dlouho, bude to zážitek i pro ni. Je Kaďanka, Korea pro ni znamená podobnou exotiku jako pro mě. V Asii jsem byl zatím jen s týmem, když jsme hráli s Kunlunem v Číně.
Reprezentaci pomáhali junioři Sparty i Ptáček
Nemáte z exotiky trošku obavy?
Ani ne. Jižní Korea je krásná země, Soul vynikající město. Samozřejmě – pro nás Čechy je to exotické prostředí, ale já se vůbec nebojím. Zažil jsem toho ve světě docela dost, asi mě hned tak něco nepřekvapí.
Snil jste o olympiádě už od dětství?
Pro každého sportovce jsou olympijské hry nejvíc, zvlášť teď pro nás kluky z Evropy. Kdyby tam mohli hráči NHL, tak by se nás to netýkalo. Takhle dostáváme jedinečnou šanci. Všichni si toho vážíme.
V Pchjongčchangu navážete na tatínka, který si olympiádu zahrál v Lillehammeru 1994. Tehdy jste byl hodně malý, konkrétní vzpomínku si asi nevybavíte, že?
Byly mi tři roky, nepamatuju si to. Informace mám jen od táty, když jsme se o tom bavili. Říkal mi, že to je krásný zážitek. Moc mi drží palce, těší se. Jelikož hokej hrál, dobře ví, co to všechno obnáší. On zažil poslední olympiádu bez hokejistů NHL, já teď zase po letech stihnu další, na které to bude stejné. Což je docela zajímavé.
Viděl jste záběry z Lillehammeru. Třeba ze čtvrtfinále proti Kanadě, které soupeř rozhodl v prodloužení.
Bohužel ne, nebylo kde. Tátu si na ledě vybavuju spíš ze závěru jeho kariéry. V nároďáku končil tuším v roce 1995, kdy já byl ještě hodně malý. Teď nedávno jsem točil dokument pro televizi a shodou okolností mohl při té příležitosti vidět záběry na tátu, jak dával góly. Ale jen z klubové scény.
Když tatínek hrával za mládežnické výběry, bývalo tehdy zvykem jezdit na turnaj Družba – mimo jiné i do Severní Koreje. Neříkal o tom něco?
To ne. Jediné, co si pamatuju, tak byli se Spartou v Japonsku a Jižní Koreji. Tuším v roce 1998 strávili pár dní v Soulu.
Máte představu, co vás v Pchjongčchangu čeká? Že budete bydlet společně s ostatními sportovci a režim bude trošku jiný než třeba během mistrovství světa?
Určitě. Bude to velký zážitek, po všech stránkách. Nevím přesně, jak to tam bude probíhat, ale docela rád bych se podíval na jiné sporty. Jako kluk jsem sledoval skoky na lyžích, zajímal by mě biatlon. Zatím jsem tohle všechno viděl v televizi, na téhle úrovni jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se mohl na závody podívat osobně.
Foto: hcvityaz.ru
Dokážete odhadnout, jak bude vypadat olympijský turnaj? Koho považovat za favority?
Možná Rusové jsou trošku odskočení, ale nemyslím si, že úplně extra. Kanadu jsme na Channell One Cupu porazili, tehdy tam přitom měli hráče, kteří teď budou i na olympiádě. Hrát se dá s každým, myslím, že turnaj bude hodně vyrovnaný.
Už na vás trošku doléhá, že se hry blíží?
Ještě nejsme kompletní, na turnaj se připravujeme a máme v hlavách, že to za chvilku začne. Ale na druhou stranu - zatím se není z čeho stresovat. To hlavní přijde až po příletu do Soulu. Tam to na nás určitě dýchne.
Je hodně nezvyklé, že vrchol sezony přichází uprostřed sezony a ne až na jejím konci jako v dřívějších letech?
Trošku to jiné bude, ale olympiáda je nade vším. Teď přichází to hlavní, Podolsk jsem nechal za zády. Abych pravdu řekl, v klubu jsme už dřív přišli o šanci postoupit do play off, sezonu v podstatě dohráváme. Až přijedeme z Koreje, zbývají nám poslední dva zápasy základní části.
Nabízí se, jestli jste neuvažoval o odchodu jinam. Tedy pro zbytek ročníku.
Nějaké nabídky byly, ale teď se soustředím na reprezentaci. Vím, že doma ve středu končí přestupní termín, totéž pak bude i v jiných evropských soutěžích. Ale já bych to letos asi nechal takhle. Tedy že v Podolku zůstanu.
Nebude pak čekání na světový šampionát v Dánsku až příliš dlouhé?
Bude. Já už to měl loni, kdy jsme vypadli někdy kolem 1. března, což letos bude v podstatě stejné. Pokud dostanu pozvánku, proběhnou dva týdny volna a pak bych se zapojil do přípravy. Uvidíme.
Foto: Michal Eger
Share on Facebook
