Liam Kirk | Foto: Hynek Haruda, hcverva.cz
12. ledna 8:03
Ondřej MachPři vyrůstání v periferii anglického Sheffieldu zvolil odlišnou cestu než jeho vrstevníci. Zatímco oni si vylepovali na zdi plakáty Davida Beckhama a jiných, Liam Kirk na místním zimáku obdivoval mnohem méně proslavené borce. A v hlavě si maloval, jak se jednou bude prohánět po jejich boku.
útočník, 24 let
Brit a hokej? Poměrně neobvyklé spojení.
Čtyřiadvacetiletý talent ale krůček za krůčkem boural předsudky, že na ostrovech nemůže uzrát hráč světového měřítka.
V tamní mládeži si na jeho body snad museli pořídit kalkulačku, už v šestnácti letech bušil na dveře prvního týmu. Průlom v Anglii a šlus? Ale jděte... V roce 2018 si Kirka jako prvního Brita na draftu do NHL zamluvili zástupci Arizony.
O pár let později šokoval hokejový svět na MS v Rize, kde společně s kanadským útočníkem Mangiapanem ovládl tabuku střelců. A jako pomyslnou třešničku na dortu podepsal s Coyotes tříletý nováčkovský kontrakt.
Přes AHL a finský Jukurit pak Kirka klikatá cesta zavedla do podhůří Krušných hor. Konkrétně do Litvínova – nejmenšího extraligového města...
„Jsem na to zvyklý, nevadí mi to. Město je fajn, z hor máte nádherný výhled na celý kraj. Mám tady všechno, co potřebuju. A když ne, tak si zajedu do Prahy, vždyť je to jen hodinka jízdy autem. To samé Drážďany. Pak jsou v okolí i menší města jako Teplice nebo Most,“ popisuje Kirk v rozhovoru pro hokej.cz.
Vaše snoubenka vám ale hodně chybí, ne?
Vztah na dálku je vždycky výzva. Ale už takhle fungujeme několik let, tohle má být poslední rok. V létě se máme brát, na to se hrozně těším. Tenhle rok je to samozřejmě trochu jednodušší, protože let do Anglie odsud trvá jen hodinku a půl. Takže často cestujeme tam a zpátky. Není to tak hrozné.
Navštěvuje vás často?
Docela jo. Už tady byla asi čtyřikrát, plánujeme ještě další návštěvy. Bydlím přímo v Litvínově, kousek od zimáku.
Co volný čas? Předpokládám, že fotbalové zápasy Sheffieldu si nejspíš nepustíte…
(směje se) Abych byl upřímný, tak fotbal moc nesleduju. Odreaguju se u jiných věcí, spíš si zahraju hry na Xboxu a zavolám si u toho s kamarády nebo kluky z týmu. Ale když dorazí Alisha, tak na to není moc čas, chodíme hlavně po památkách a tak.
„K hokeji mě vedla rodina. Během dospívání jsem se do něj zamiloval.“
Dobře, s fotbalem jsem se trefil… Ale proč tedy zrovna hokej? Na ostrovech jsou populárnější třeba rugby, tenis nebo kriket.
Vlastně mě k němu vedla rodina. Moji rodiče vždycky chodili na zápasy Sheffieldu, když poprvé postoupil do ligy. Patřili mezi permanentkáře a můj starší bratr Jonathan taky hrál hokej. V podstatě jsem se pro to narodil. Během dospívání se z hokeje stala součást mého života, zamiloval jsem se do něj. Ve škole si ze mě ale utahovali, protože jsem byl jediný, kdo ho hrál.
Takže hokejová rodinka…
Přesně tak. Trochu zvláštní, když pocházíte z Anglie. (usměje se) V mládí jsem fandil Sheffieldu a vzhlížel k hráčům, kteří za něj hráli. Chtěl jsem jednou být na jejich místě. Ale měl jsem rád i Edmonton, vlastně pořád mám.
Počkat, tipnu si – kvůli Connoru McDavidovi?
Ani ne, spíš kvůli oranžové a modré, protože stejné barvy nosí Steelers. Korelovalo to. Snil jsem o tom, že jednou naskočím za Sheffield.
A už tehdy si dal za cíl, že se hokejem budete živit?
Vždycky jsem věděl, že tohle chci dělat profesionálně. Ve škole jsem na tom byl celkem dobře, ale… Když se mě učitelé ptali, co chci jednou dělat, tak jsem odpovídal, že hokej. Jsem za to hrozně rád. Mám velké štěstí, že se mi to povedlo a dopracoval jsem se k tomu.
Jak velká fuška to byla, překonával jste hodně překážek?
Nebylo to jednoduché, život mi občas házel klacky pod nohy. Třeba když jsem se zranil, tak to pro mě bylo těžké… Měl jsem na sebe vysoké nároky a věřil, že to dokážu. Naštěstí mě lidé kolem podporují, narazil jsem na dobré trenéry a samozřejmě měl i kus štěstí. V době sociálních sítí se o mně víc vědělo, to mi taky dost pomohlo. Zatím to byla fakt jízda.
Pořád je vám jenom 24 let...
Tohle je teprve můj třetí rok mezi profesionály a první sezona po tom, co jsem prodělal těžké zranění kolene. Loni jsem se z toho dostával, vystřídal jsem tři různé kluby a oblasti světa. Teď jsme v Litvínově od začátku sezony a doufejme, že budu až do konce. Zdá se to jako dlouhá cesta, ale jsem teprve na jejím počátku. Užívám si to, i když to někdy bylo náročné. Je to součást hokejového života.
Vážně jste o sobě nikdy nepochyboval, ani na vteřinu?
Ne, nikdy. Vím, čeho jsem schopný. Musím víc makat a chytit každou příležitost za pačesy. Když vyrůstáte v Anglii, tak je složité dostat se na led. Až do šestnácti let, kdy jsem začal hrát s dospělými, to byl jen jeden nebo dva dny v týdnu. Musíte soustředit svou energii na tréninky, co máte k dispozici, pak dva zápasy za týden...
„Když kamarádi chtěli jít ven, tak jsem místo toho šel na trénink.“
A zbytek času strávíte s hokejkou před barákem, nemám pravdu?
Jo, na dvorku jsme s bráchou pořád blbli. Stříleli jsme, trénovali kličky… Musíte tomu něco obětovat. Když kamarádi chtěli jít ven, tak jsem místo toho šel na trénink. Ale jiný den, když jsem měl volno, tak oni zase měli fotbalový trénink. O nějaké věci z dětství přijdete, ale to k tomu patří. Pokud opravdu chcete jít za svým snem.
V roce 2018 vás jako vůbec prvního britského hokejistu draftovala Arizona. Bral jste to jako znamení, že se ubíráte správným směrem?
Rád na tohle období vzpomínám, všechno se stalo tak rychle. Jak jsem říkal, vždycky jsem snil o tom, že budu hrát za Sheffield a když jsem se v šestnácti prokousal do prvního týmu, tak jsem si řekl, že jdu dobrým směrem. Otevřelo se mi víc možností, přišla mi nabídka, abych šel hrát do Severní Ameriky. Pak si mě vybrala Arizona, to pro mě bylo opravdu vzrušující. Začala tím nová cesta, hodně jsem se na ní naučil.
A tři roky nato se stal nejlepším kanonýrem mistrovství světa v Rize. Poznávali vás potom lidé na ulici?
(usmívá se) Zas tolik se toho nezměnilo. Kolem zimáku v Sheffieldu si mě lidi všimli, fanoušci Steelers hokej hodně prožívají a hráče milují. Už jsem na to byl zvyklý z dřívějška. O tolik jiné to nebylo, jen jsem byl víc vidět na sociálních sítích. A taky víc v mainstreamových médiích, to jsem do té doby moc neznal.
Když jste mířil do extraligy, tak média vydařený šampionát hodně zmiňovala...
Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít takovou nálepku, nebo se mi něco takového povede. Šel jsem do turnaje s tím, že si ho chci užít a zahrát si dobrý hokej. Vnímal jsem to jako příležitost zase o kousek posunout svou kariéru. Naštěstí se mi podařilo dát pár gólů v pravý čas, byl jsem za to moc šťastný. Moji spoluhráči v útoku byli skvělí. Tehdy na nás nebyl takový tlak, protože se kvůli covidu nesestupovalo. To podle mě taky pomohlo. Až ukončím kariéru a uvidím se mezi nejlepšími střelci, tak si to náležitě vychutnám.
Inspirativní story. Může dalším chlapcům z Velké Británie ukázat, že nic není nemožné?
Doufám v to. Vyrůstal jsem v Anglii a hrál tam hokej, dokud mi nebylo osmnáct. Jak bych to řekl… Asi to není nejjednodušší cesta, po které se můžete vydat. V Evropě najdete země, kde je hokej populárnější, mají tam víc stadionů, lepší tréninkové zázemí a samozřejmě kvalitnější hráče. Ale když jsem to dokázal já, tak to zvládne kdokoliv. Hodně týmů z Anglie teď dává šanci mladým. Není to zadarmo, musíte si to zasloužit a tvrdě pro to makat.
„Hodně týmů z Anglie teď dává šanci mladým. Ale není to zadarmo.“
Trochu jsme předtím nakousli vaše zdravotní trable s kolenem. Na psychiku muselo jít o jedno z nejsložitějších období kariéry...
Stane se, je to součást hokeje a profesionálního sportu. Ale přišlo to v nevhodnou chvíli – zrovna jsem podepsal kontrakt v NHL a rýsovala se příležitost nahoře, protože hodně kluků skončilo na marodce. Vzalo mi to dost času, ale je to jedna z těch překážek, o kterých jsme se bavili předtím. Bylo to nahoru a dolů, aspoň že většina rekonvalescence proběhla úspěšně. Psychicky jsem byl v pořádku. Celou dobu jsem věděl, že se vrátím, všechno to překonám a stihnu start další sezony. Okolí mě hodně podporovalo. Ale bylo to těžké.
Dveře do NHL jste asi ještě nezavřel, necháváte tomu volný průběh?
To je zřejmě nejlepší způsob, jak to vyjádřit. Rozumím tomu, že je to vždycky o něco složitější, když nemáte podepsanou NHL smlouvu. Na druhou stranu, hodně hráčů z Evropy udělá dobrou sezonu a dostane příležitost za mořem. Chci to brát den po dni, dělat správné věci na ledě i mimo něj, abych se mohl dál rozvíjet jako hráč i člověk. S Arizonou teď nicméně v kontaktu nejsme.
V souvislosti s britským hokejem se nedávno probírala zejména tragická smrt Adama Johnsona...
Je to naprosto příšerné. Nedovedu si představit, co museli zažít lidi, kteří byli ten večer na stadionu. Chtěl bych vyjádřit upřímnou soustrast Adamově rodině a jeho partnerce. Určitě to musí být strašně těžké taky pro Gravyho (Matt Petgrave, pozn. red). Stejně jako pro všechny zúčastněné.
Takže byste hlasoval pro to, aby se plošně zavedla povinná ochrana krku?
Určitě. Nevidím důvod, proč ne. Hodně kluků z týmu už chránič nosí, není to zas tak hrozné. Napoprvé se v něm cítíte trochu zvláštně... Ale pokud zabráníme tomu, aby se to opakovalo, tak jsem pro všema deseti.
Co čtyři měsíce v Litvínově, jaké zní vaše dosavadní resumé?
Prožili jsme lepší i horší chvilky. Začali jsme opravdu výborně, ale pak přišla série zranění, nějaké nešťastné zápasy… To je hokej. Jak říkal Kevin (Kevin Czuczman, pozn. red), to se prostě stává. Obvykle záleží na tom, jak se s tím poperete. Blíží se nejdůležitější část sezony, do té doby snad budou všichni fit.
„Prožili jsme lepší i horší chvilky. Obvykle záleží na tom, jak se s tím poperete.“
Na specifika české ligy už jste si zvykl?
Jsou to dva rozdílné styly hokeje. Ve Finsku se hraje víc na puku, hodně se bruslí. Tady se klade větší důraz na fyzickou hru, dost se dře, hraje se přes celé hřiště. Opravdu těžká soutěž. Pro hráče, který sem přestoupí, to může být zpočátku hodně složité. Trochu trvá, než se s ligou sžijete. Ale pro mě je to jen dobře. Je to trochu podobné, jako když jsem šel do zámoří. Každá liga je první měsíce trochu záhul.
Co jste na své hře přizpůsobil?
Není to pro mě vyloženě něco nového, na konci dne je to pořád hokej. Spíš si zvykám na to, že mě trenéři nasazují na centru, vlastně je to poprvé na vysoké profesionální úrovni. Cítím se spíš jako ofenzivní křídlo, takhle musím víc myslet na to, abych byl zodpovědný směrem dozadu. Je to jiné, pořád na tom dělám a chci se zlepšovat. Hodně se toho můžu naučit.
Z tribuny mi připadá, že namísto současných třinácti tref by jich mělo být alepoň dvacet, šance si na to vytvoříte...
(usměje se) Jednoznačně. Mojí rolí je bodovat, dávat góly. Samozřejmě bych byl rád, kdybych na tom byl o něco lépe, ale někdy to tak je, že to tam nepadá. I když to může být frustrující… Pro mě je hlavní, že se do šancí dostávám. Rád bych svou úspěšnost střelby zvedl, ale zase pomáhám týmu, aby se udržel v ofenzivní zóně. Když k tomu budu přistupovat s pokorou a dál makat, tak to snad přijde.
ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz