Chára v Německu dozrál: Změnil jsem přístup a zamyslel se nad sebou
Foto: Reinhard Elsner
Pokud čeští mládežníci míří do zahraničí, většinou vybírají severské země či zámoří. Dominik Chára ale zvolil jinou zkušenost. Navzdory tomu, že z pardubické juniorky už nakoukl i do A-týmu a také do druhé ligy, odešel v polovině sezony do Německa.
U našich západních sousedů oblékal Chára dres juniorů Landshutu, byl tak jediným Čechem v německé soutěži U20. Dařilo se mu slušně, ve čtrnácti zápasech nasbíral jednadvacet bodů (10+11) a svůj tým pomohl vytáhnout ze spodních pozic až do bojů o medaile.
Dominiku, jak se v prosinci seběhl váš odchod do Německa?
Nejdříve jsem přešel z juniorky Pardubic do Trutnova, kde jsem hrál druhou ligu, ale už po šesti zápasech mi psal agent, že má o mě zájem německý tým Landshut. Asi dva až tři dny jsem se rozmýšlel a probral to s rodinou, která mi na to taky řekla svůj názor. Podle toho jsem se rozhodl, že zkusím zahraniční angažmá.
Jaké klady a zápory jste zvažoval?
Proti hrála rodina a celá moje hokejová kariéra, kterou jsem odehrál doma v Pardubicích. Nikdy jsem nebyl takhle daleko od rodiny, byť je to jenom Německo a sedm hodin cesty. Taky škola, protože jsem v maturitním ročníku a rodiče se báli, abych na školu nekašlal. Za to EDUCE v Pardubicích děkuju, že mi umožnili studium na dálku, všechno se zkombinovalo a šlo to. Pro hrály zkušenosti ze zahraničí a taky to, že zkusím jiný tým.
Jak to, že vás v České republice neudržely ani přibývající zkušenosti mezi dospělými?
Trutnovu jsem taky vděčný, protože mě tam kluci přijali v kabině úplně v klidu, i když jsem byl mladý a nový. Zkušenosti z dospělého hokeje pro mě byly dobré, ale chtěl jsem zkusit, jaké to bude v zahraničí.
„Zkušenosti z dospělého hokeje pro mě byly dobré, ale chtěl jsem zkusit, jaké to bude v zahraničí.“
Příchod do Landshutu proběhl v pohodě?
První dva až tři dny byly opravdu těžké, protože moje řeč nebyla na dobré úrovni. Tím myslím angličtinu, protože všichni kluci v kabině mluvili německy i anglicky. Německy jsem vůbec neuměl a anglicky jenom trochu. Bydlel jsem se třemi spoluhráči v apartmánu, kde jsme měli každý svoji místnost a společný obývák s kuchyní. Postupem času jsem s nimi musel mluvit, nemohl jsem jenom mlčet a koukat se. Postupně jsem se zlepšoval a teď můžu říct, že už umím mluvit anglicky.
Pochytil jste němčinu?
Naučil jsem se jenom sprosté nadávky, ale jinak nic. Mluvili strašně rychle, takže se to moc nešlo naučit.
Kdo vám v úvodu nejvíce pomohl?
Určitě kluci z apartmánu. Přiletěl i Chorvat Dominic Canic, který už tam byl tři měsíce před tím, ale měl nějaké špatné termíny na papíry, takže musel hrát nějakou čtvrtou německou. Pak jsme hráli spolu a on mě tam zaučil, řekl mi, co si můžu dovolit a co už ne.
Foto: Archiv Dominika Cháry
Jak vypadal váš domácí zimní stadion?
Zimák byl trochu specifický, protože jsme měli dvě haly, ale jedna byla venkovní. Byla tam jenom střecha a trénovali jsme venku, prvních čtrnáct dní jsem měl vždycky potom rýmu a byl jsem skoro nemocný, protože jsem na to nebyl zvyklý. Zápasy jsme hráli v hale, byl to docela malý zimák, ale bylo to super, když přišlo třeba tři sta lidí. Kabinu jsme měli úplně nádhernou, ta byla snad hezčí, než měl A-tým.
Mužstvo s trenérem vás přijalo bez problémů?
V kabině mě kluci přijali a hned, jak jsem přijel, jsem měl dvouhodinový mítink s trenérem o tom, co a jak hrají a co chtějí ode mě. Všechno bylo v pohodě. Trenér byl hodný. Nebyl to typ, co pořád řve, ale zvýšil hlas, když jsme hráli špatně. Řekl mi, že jsem přišel s pověstí střelce, ale že po mě chtějí, abych byl tvůrce hry, aby nám to šlapalo. Když jsem přišel, byli jsme na předposledním místě, což nebyla úplně dobrá startovní pozice, abychom hráli play off. Říkal mi, jak se napadá, co máme za signály, jak se hrají přesilovky i oslabení. Pak mluvil o tom, co mám hrát já.
„Byla tam jenom střecha a trénovali jsme venku, prvních čtrnáct dní jsem měl vždycky potom rýmu.“
Bylo pro vás těžké tohle všechno najednou vstřebat?
Bylo to náročné a trvalo mi asi dva dny, než jsem všechno pochopil. Potom už byl i zápas, protože jsem přijel asi tři dny před zápasem, takže jsem to musel vstřebat. Hráli jsme s týmem, který byl tři body před námi a měl pozici pro play off. Všichni říkali, že nás čeká nejdůležitější zápas, což jsem měl v hlavě. Mně se podařilo dát hned v první třetině gól z přesilovky, to mě psychicky zvedlo a nakonec jsme vyhráli 3:0.
Zaskočilo vás něco v Německu?
Překvapilo mě, jak se lidi chovali oproti České republice, celkově je tam život jiný. I cizí lidi se zdraví a všichni jsou na všechny hodní. Lidé mají běžně otevřená auta i baráky, což by asi v Česku nedopadlo úplně dobře. Co se týče hokeje, jednou jsem pokazil zápas chybou v obranném pásmu a hned další den jsem měl zase hodinový mítink o mojí obraně, kterou jsem pak zlepšil. I trenér mě na konci sezony chválil, že se mi obrana zlepšila.
„I cizí lidi se zdraví a všichni jsou na všechny hodní. Lidé mají běžně otevřená auta i baráky.“
Jaký se tam hraje hokej?
Překvapilo mě to, ale záleželo, proti komu jsme hráli. Mannheim s Kolínem hrály suverénně nejlépe, protože hrály opravdu hokej a neřezaly to tolik. Hrály skoro dospělý hokej, protože byl svázaný taktikou. Vždycky, když měly přesilovku, věděli jsme, že je to prů*er, protože je hrály opravdu dobře. Ostatní týmy byly bojovnější a dost to dohrávaly.
Mohl byste tamní hokej porovnat s českou soutěží?
V české juniorce je to méně takticky svázané, protože v Německu i týmy z chvostu měly taktickou přípravu hodně dobrou ve všech herních situacích. Rychlost je asi stejná, až na Kolín, který byl opravdu o něco lepší. V Čechách by určitě mohl hrát play off a bojovat o medaile. Stejně dobrý byl i Mannheim. Poslední týmy bych přirovnal třeba k Jihlavě, což je takový ten bojovný tým, který nedá nic zadarmo.
Foto: Archiv Dominika Cháry
Zvyšuje kvalitu fakt, že nejvyšší soutěže hraje jenom osm celků?
Určitě. Já jsem se nad tím hodně podivil. Hned jsem se ptal trenéra, jestli jsou to nějaké skupiny nebo je to nějak rozdělené. Říkal, že ne, že je to právě kvůli kvalitě. Před pěti lety měla nejvyšší soutěž asi dvacet týmů, takže prvních sedm bylo pospolu, ale mezi sedmou a osmou pozicí bylo dvacet pět bodů, takže rozhodli, že to bude takhle. Musím říct, že je to dobře, protože by to asi kluky demotivovalo, kdyby šli do zápasu s tím, že vyhrají třeba 14:0.
Na čem si tam nejvíce zakládají?
Je to hodně týmová hra, což pro mě bylo upřímně ze začátku trochu těžké. Dříve jsem hrál dost na sebe, to jsem tam změnil. Mentální kouč i hlavní trenér, který hrál hokej hodně dobře, mi řekli, že mám být spíš tvůrce. Dali mě dohromady s tím Chorvatem, který byl hodně dobrý střelec. To pro mě bylo super, protože jsem dříve jenom střílel, ale najednou jsem začal přihrávat a začali jsme vyhrávat. Měl jsem body osobně a měli jsme je i jako tým, po základní části jsme byli třetí.
„Je to hodně týmová hra, což pro mě bylo upřímně ze začátku trochu těžké. Dříve jsem hrál dost na sebe, to jsem tam změnil.“
Takže jste se hodně zlepšili?
Určitě. Trenér si mě i při posledním tréninku vzal stranou a říkal, že jsme jako cizinci tým zvedli. Měli dvě lajny, které bojovaly, a dvě lajny, které uměly dát gól. Čtvrtfinále jsme hráli v Berlíně, kam jsme jeli celý den, ale vyhráli jsme 5:1. Hrálo se na dva vítězné a kdybychom urvali i zápas doma, kde jsme hráli ještě lépe, šli bychom do semifinále. Tím pádem bychom skončili nejhůře třetí, což by byl pro klub skoro zázrak. Třináct kol před koncem jsme byli na sestup, ale nakonec jsme mohli hrát i finále. Takže nás všechny štvalo, že se zbytek zrušil, byli jsme zklamaní. Byla velká pravděpodobnost, že to proti Berlínu urveme a budeme v semifinále, ale pak nám řekli, že se to ruší.
Jak se vám vedlo osobně?
Po bodové stránce to nebylo špatné, ale vždycky je co zlepšovat. Nikdy není nic stoprocentní. Hodně jsem v Německu zlepšil obranu, ačkoliv to bylo donucovacím způsobem. Trenéři mi na mítinku dali najevo, že bych měl začít hrát do obrany, což se mi povedlo a postupně jsem se zlepšoval. Dřív jsem byl takový, že jsem nedělal věci naplno. Měli jsme tam ale něco jako mentálního trenéra, který s námi mluvil, když se nám nedařilo. Dokázal mě zvednout po psychické i fyzické stránce. Všechno se zlepšilo, změnil jsem celkově přístup k hokeji.
Foto: Archiv Dominika Cháry
S kým jste hrál ve formaci?
Hrál jsem druhou lajnu, protože v první lajně hráli tři kluci už od začátku pospolu. Já jsem byl levé křídlo ve druhé s dobrými spoluhráči. Na centru byl Fabian Bassler, který hraje v reprezentaci, a sedli jsme si. Na pravém křídle jsem měl Floriana Strohmengera, se kterém jsem byl i na apartmánu, protože to měl domů hrozně daleko. S tím jsem si pořád povídal o hokeji. Výhodou pro nás bylo, že jsme měli dva dny v týdnu volný led, kdy jsme si mohli pilovat různé střely a podobně.
Takže nelitujete odchodu do Německa, kde jste začal být komplexnějším hráčem?
Určitě, jsem za to i rád, protože mi to vyčítali i v Česku. Když mi jako mladému hráči řekli něco trenéři, občas jsem si myslel, že nemají pravdu. Jak mi to teď řekli v Německu, zamyslel jsem se nad tím a řekl si, že je to asi se mnou z tohoto hlediska špatné. To jsem změnil, druhý zápas po mítinku jsem hrál skoro jenom vzadu a neútočil. Bál jsem se, abych to znova nepokazil. Pak jsem začal zase hrát i dopředu, a to se projevilo na osobním výkonu.
„Mentální trenér mě dokázal zvednout po psychické i fyzické stránce. Všechno se zlepšilo, změnil jsem celkově přístup k hokeji.“
Pojďme od hokeje. Jak vyhlížíte maturitu?
Určitě bych si raději přál, aby nám to dali za vysvědčení, ale bylo by to nespravedlivé. Teď se rozhodlo, že asi maturovat budeme. Budu se muset učit a doufat, že to zvládnu, abych se potom mohl věnovat jenom hokeji. Čeká mě maturita z odborných předmětů, jako jsou sportovní management, fyziologie a psychologie sportovce a sportovní příprava a trenérství. Pak mám češtinu, angličtinu, účetnictví a ekonomiku. Vždycky jsou dva příbuzné předměty dány dohromady a člověk si vytáhne jednu otázku z jednoho předmětu.
Podle toho byste chtěl zůstat u sportu i v případě, že by hokej nevyšel, že?
Určitě, je to tak. Doufám, že budu hrát hokej co nejdéle. Pokud to nevyjde, chtěl bych se věnovat sportu a být třeba trenér nebo něco takového.
Share on Facebook
