Zvládne i dvacáté MS? Zlato ještě nemám! hlásí Ambühl
Andres Ambühl.
|
Foto: Jakub Knap
40 let, nezaměnitelný pohyb. Drobnější postava, ale rychlé nohy a drzost skloubená s technikou. To je Andres Ambühl. Startuje na svém devatenáctém šampionátu a posouvá tak vlastní rekord. „Pořád chci vyhrávat, zlato z mistrovství světa jsem ještě nepřivezl,“ říká.
Když se řekne Švýcarsko, vybaví se vám čokoláda, sýry, jezera a hory. Hokejovým fanouškům se vybaví Andres Ambühl.
Vždyť na prvním MS si zahrál už v roce 2004 v Praze, od té doby chyběl jedinkrát.
Jinak je jeho květnový program už dvě dekády stále stejný. „Je to velká pocta. To, že reprezentuji svoji zemi, mě opravdu dělá šťastným. Vyrůstáte, hrajete za mládežnické reprezentace a každý rok se chcete dostat mezi ty nejlepší. Ale konkurence je větší a větší. I pro mě je těžké vybojovat si místo. Ale je to skvělá výzva a motivace pro celou sezonu. A když se to povede, jsem nadšený. Ne všichni mají takovou možnost.“
Na šampionátech odehrál už 135 zápasů. Je majitelem stříbrné medaile z mistrovství světa v roce 2013. Trenéři i spoluhráči se mění, doba šla za dvacet let extrémní rychlostí dopředu, stejně jako samotný hokej. Ambühl zůstává. Dokáže si vůbec představit, že reprezentaci jednou opustí?
„Já vím, každý rok může být tím posledním. Ale vždycky jsem říkal, že národní tým není zadarmo. Musíte o něj bojovat. A pokud mi kouč řekne, že už na to nemám, budu to respektovat. Zase uvolním místo pro jiné skvělé hráče,“ říká s nadhledem.
Když v nároďáku začínal, Švýcaři byli spíš otloukánky. Hokejovým národem druhé kategorie. „V roce 2004 jsme měli zhruba 30 hráčů, kteří by obstáli na mezinárodní úrovni. Z nich se musel vytvořit tým. Ale teď máme tolik možností… Zlepšila se naše práce s mladými hráči, máme spoustu kluků, kteří odchází do Severní Ameriky nebo Skandinávie," popisuje Ambühl, proč se malá alpská země zařadila mezi elitu.
Roman Josi, Kevin Fiala, Nico Hischier…V nabitém kádru je teď švýcarský štírek mentorem. Hokejově stále lídrem, stabilně si připisuje zhruba pět bodů za šampionát.
Andres Ambühl | Foto: Jakub Knap
„Pokud jsem v soubojích a u kotoučů včas, mám prostor na správné řešení. Pomáhají mi kluci v týmu, cítím se o něco mladší i díky nim,“ popisuje rodák z Davosu svůj recept na hokejovou energii. Těží hlavně ze skvělého bruslení.
„Jo, to je moje výhoda, protože mám pak jednodušší rozhodování. Pořád se cítím mladý. Navíc mám štěstí, že se mi vyhýbají zranění. To je velký důvod, proč jsem ještě schopný stíhat,“ usměje se.
V zámoří přitom Ambühl vydržel jediný rok. Na farmě Rangers v Hartfordu. „Doufal jsem, že bych ještě nějakou sezonu mohl přidat, ale nefungovalo to. Sešlo se tehdy více důvodů pro můj odchod. Nehrál jsem tolik, možná jsem ze sebe nedokázal dostat to nejlepší… Je těžké o tom mluvit, ale prostě se tak stalo. Nelituji.“
Aby ne, když má v Davosu přes 1000 odehraných utkání. Letos vyhrál podruhé v životě Spengler Cup, když s Matějem Stránským porazili Dynamo. „Je to můj domov, znamená pro mě opravdu hodně a vždycky se tam moc rád vracím,“ říká o horském středisku v 1600 metrech Ambühl.
Foto: Twitter Spengler Cupu
Švýcarskou ligu ovládl tenhle veterán už šestkrát. „Všechno mám schované u rodičů doma. Možná jednou, až skončím, si zařídím nějakou výstavku, speciální místo. Jsou to pro mě hlavně vzpomínky na krásné časy a skvělé lidi okolo,“ říká Ambühl a zmiňuje i bývalé parťáky Petra Sýkoru, Josefa Marsu nebo Petra Tatíčka.
Během výluky si zahrál i s Joem Thorntonem, Martinem St.Louisem nebo Rickem Nashem. Nash je teď manažerem Kanady, kouč Arno del Curto zase asistentem Rakušanů.
Taky Andres by po kariéře rád zůstal ve svém přirozeném prostředí. „Jaká role to bude, to se teprve uvidí. Musíte si promyslet všechny možnosti a vybrat si to, co vás bude dělat šťastným. Nakonec si vyberu to, co mi bude dávat největší smysl."
A delší rozhovor zakončil tenhle příjemný chlapík typicky pozitivně: „Mám radost, že můžu být vzorem i pro další kluky. Pořád chci vyhrávat, to se nemění."
Pohled novináře Klause Zaugga:
„Vyrostl v malé vesnici v horách, je synem farmáře. Od dětství tvrdě dřel. Má výborné DNA a nadto – miluje hokej nade vše. Andres je přátelský člověk, týmový hráč. V kabině není ten nejupovídanější. Ale když promluví, všichni ztichnou a poslouchají. Včetně trenérů.“
Share on Facebook
