Foto: Sport Images Goldmannová
16. dubna 12:46
Helena HegeďováVsetínu podruhé za sebou těsně unikl postup do nejvyšší juniorské soutěže. Loni Valaši skončili v pátém zápase semifinále, tehdy ale k postupu nakonec stačila pouhá účast ve finále. Letos se Vsetín do závěrečné série probojoval, ale podlehl Slavii poměrně jasně 0:3 na zápasy. Kapitán Tobiáš Mošnička má za sebou oba roky a teď se bude chystat na přechod do seniorského hokeje.
Tobiáši, jak jste na tom byli v týmu po zdravotní stránce? Mluvilo se o nemocech a problémech sestavit mužstvo do zápasů...
Chtěli jsme hned po finále udělat rozlučku za peníze z kasy, kterých máme celkem dost. Bohužel to ale nedopadlo skrz to, že hodně kluků je na antibiotikách, asi třetina týmu dohrávala semifinále a finále s prášky na bolest. Nakonec jsme to o dva týdny odložili, ať to radši kluci vyleží. Ti, co jsou z daleka, odjeli domů a za dva týdny se vrátí, abychom si to společně mohli užít. Zdravotní stav nebyl nic moc a mrzí mě, že si někteří myslí, že by si trenéři s bohatou kariérou, jako jsou Rosťa Vlach a Radim Kucharczyk, něco vymýšleli.
Slavii jste ve finále podlehli 0:3 na zápasy. Jaké emoce převládaly po třetím utkání?
Pár kluků si pobrečelo. Na mě to ještě úplně nedopadlo, myslím si, že to na mě spadne právě, až budu s kluky na rozlučce. Tam emoce z mé strany určitě budou. Pár starších kluků ale bylo skleslých a smutných. Mluvili jsme o tom, jak jsme rádi, že jsme s kluky mohli teď dva roky být. Popřáli jsme jim hodně štěstí do další sezony, ať to za nás urvou.
„Kluci z dorostu, kteří nám přijeli pomoct, se s tím popasovali výborně. Za mě odehráli slušné zápasy.“
Nebyli jste na druhou stranu už trochu smíření s tím, že to takhle dopadne?
Když jsme jeli zpátky na Lapač s tím, že prohráváme 0:2, tak jsme pořád věřili, že hned v prvním zápase je můžeme zaskočit. A v první třetině se nám to i povedlo. Po první třetině ale byla šatna úplně bez energie. Všichni tam jenom seděli, sotva mohli mluvit. Nebyly jsme s tím smíření, doufali jsme, že to ještě urveme, ale Slavia se bohužel rozjela a nasázela nám tam docela dost gólů.
Slavia byla velmi produktivní ve všech zápasech. Jak to z vaší strany vypadalo?
Na Slavii to bylo těžké. Dělalo se to tam na ledě hodně sněhu, ale to bylo pro oba týmy stejné. Puk zůstával na místech, zasekával se, na tom jsme hodně propadávali. Šlo vidět, že soupeř je na to víc zvyklý, ale podmínky jsme samozřejmě měli stejné, na to se nemůžeme vymlouvat. Po prvním zápase nám lehli další dva tři kluci, takže musel dojet ještě jeden dorostenec ze Vsetína. Ve druhém zápase jsme prohráli 1:9 a hodně nás srazila disciplína, dali nám hodně gólů z přesilovek. Nicméně kluci z dorostu, kteří nám přijeli pomoct, se s tím popasovali výborně. Za mě odehráli slušné zápasy. Vůbec ale nevím, co bylo tím důvodem, že to až takhle nešlo. Nepodcenili jsme je, vůbec nevím.
Foto: Veronika Mašátová
Postup vám ale těsně unikl už loni. Dá se to srovnat?
Loni to sice bylo jen semifinále, ale i ta jedna prohra v něm nás stála postup. Ta série byla 2:3 na zápasy, takže si troufám říct, že loni jsme tomu byli blíž než v tomhle finále. Dokonce to bylo tak, že poslední semifinále jsme loni hráli ve Zlíně, protože v Přerově se hrát nemohlo. Nevyšlo nám to o jeden gól, druhý jsme pak dostali do prázdné brány. Upřímně si tedy myslím, že loni byl postup blíž než letos.
Jaká tedy byla letošní sezona?
Byla to super sezona. Začátek byl taková kostrbatý, občas prohra, občas výhra. Od začátku prosince až do poloviny února jsme měli do té doby nejdelší sérii výher v této lize, dvacet zápasů v řadě. Padli jsme až proti Šumperku, ale do play off jsme zase šli po výhrách a věřili jsme si. Když to tak řeknu, bylo nám jedno, na koho půjdeme, kdo na nás vyjde. Jestli to bude Třemošná, Chomutov, nebo Havlíčkův Brod, bylo nám to jedno. S Třemošnou jsme měli super vstup, potom ale začaly nemoci a ve finále nám síly chyběly. Je to škoda.
Do pátého zápasu semifinále jste ale síly našli…
Výhoda byla určitě v tom, že jsme nemuseli jet šest a půl hodiny do Chomutova. Říkali jsme si, že se nemáme na co šetřit. Byl to rozhodující zápas. Buď to bude konec sezony, nebo postoupíme dál a budeme bojovat o postup. Před posledním zápasem bylo volno, takže kluci včetně mě se dali trochu dohromady, vyleželi jsme to. Poslední zápas jsme si pohlídali, od začátku do konce jsme ho kontrolovali.
„Myslím si, že to pro ně muselo být o něco těžší než pro nás, ale snažili jsme se jim co nejvíc pomoct, aby nebyli tak moc ve stresu.“
Pátý zápas semifinále jste odehráli i loni. Čerpal jste ze zkušeností?
Je pravda, že tím, jak jsem pátý zápas semifinále hrál i loni, tak jsem nebyl tak moc ve stresu. Minulý rok to bylo určitě horší. Až na rozbruslení na mě dolehlo, že by to mohl být konec sezony. Věřil jsem ale, že to tak nebude, a hrál jsem v klidu. A zdálo se mi, že i zbytek týmu byl dobře naladěn a asi tak moc důležitost zápasu nevnímal.
Jak moc cenné jsou pro vás zkušenosti z takových zápasů?
Pro nás starší kluky, kteří už máme za sebou nejen takové zápasy, ale už i vlastně mládežnické roky, to tak psychicky těžké nebylo. Pro mladé kluky, třeba ročníku 2006, jsou to určitě cenné zkušenosti, mají už alespoň něco zažito. Myslím si, že to pro ně muselo být o něco těžší než pro nás, ale snažili jsme se jim co nejvíc pomoct, aby nebyli tak moc ve stresu. Ve čtvrtfinále i semifinále se nám to povedlo, dostali jsme se všichni do pohody, ale ve finále už šlo vidět, že jsme hlavou nebyli úplně tam, kde jsme chtěli být.
Jak to po psychické stránce vypadalo? Věřili jste si do finále?
Věřili jsme, že když u nich urveme aspoň jedno vítězství, tak u nás doma to taky zlomíme, protože na Lapači jsme silnější. Jenže tím, že nás oba zápasy u nich prakticky k ničemu nepustili, tak už pro nás bylo těžké dva mečboly odvrátit. Nepovedlo se nám to už v prvním zápase. Čekali jsme, že aspoň doma je porazíme, ale bohužel to nedopadlo.
Zmínil jste se i o dvacetizápasové sérii výher. Jak to tou dobou vypadalo v kabině?
Ke konci série, když už jsme měli třeba patnáct šestnáct výher, tak mi přišlo, že je nám to spíš na škodu. Přišlo mi, že tým byl nastavený na to, že nemůžeme prohrát. Nebylo to z naší stránky stoprocentní, byli jsme si až moc jistí, že vyhrajeme, a mívali jsme kvůli tomu špatné začátky. Prvních pět šest minut z první třetiny jsme vždy měli slabší. Nechci úplně říkat naštěstí, ale osobně jsem byl i rád, když prohra přišla ještě před play off. Spadli jsme zpátky nohama na zem. Nebo aspoň já to tak vnímám.
„Po měsíci mě zvolili, když se náš kapitán Ondra Fojtík na delší dobu zranil. Ze začátku jsem si myslel, že to vůbec nebude role pro mě.“
Pro vás to byla poslední sezona v mládežnickém hokeji. Jak to vnímáte?
Když jsem šel do sezony, tak v přípravě jsem se cítil dobře. V létě jsem občas trénoval i s áčkem, věřil jsem si. Pak jsem měl slabší období, v prosinci jsem byl na operaci, asi měsíc a půl jsem nehrál. Po návratu jsem si tak moc nevěřil, protože jsem dlouho nebyl na ledě a bylo pro mě těžší se do toho opět dostat. Před play off se mi to naštěstí povedlo, a i když jsem měl od čtvrtfinále zlomený prst, tak si myslím, že jsem to odehrál docela obstojně. Kromě teda nějakých výkyvů, viz třeba desítka za nesportovní chování v Třemošné. Byla to docela dobrá sezona, ale mohlo to být lepší.
Jste spokojený i s tím, jak jste se zhostil role kapitána?
Já jsem to hlavně vůbec nečekal. Po měsíci mě zvolili, když se náš kapitán Ondra Fojtík na delší dobu zranil. Ze začátku jsem si myslel, že to vůbec nebude role pro mě. Postupně jsem se do toho ale dostal a myslím si, že jsem kluky i usměrňoval, pomáhal jim. Řekl bych, že jsem svou roli zvládl.
Foto: Sport Images Goldmannová
V letošní sezoně mohli v extralize juniorů nastupovat overage hráči. Nemrzí vás, že jste o tuto možnost přišli?
Myslím si, že je to dobré pro hráče, kteří na tom zatím nejsou fyzicky tak dobře, aby šli hrát mužský hokej. Bylo by to určitě super, kdybych se ještě rok mohl zlepšovat třeba tak, jako se teď budou moct ještě rok zlepšovat tři kluci na Slavii. Přechod do mužského hokeje je pak určitě snazší, když dostanete ještě rok navíc.
Na co budete nejvíc vzpomínat?
Určitě budu vzpomínat na super partu. Přišlo mi, že loni i letos to bylo po delší době, kdy jsem zažil, že jsme byli opravdu všichni spolu. Nebyly tam žádné skupinky dvou tří lidí, které by se bavily jen spolu a neměly se s ostatními rády. Byli jsme opravdu tým. A myslím si, že zrovna minulý rok nám to pomohlo ve čtvrtfinálové sérii se Slavií. Porazili jsme je bojovým výkonem a ne tím, že jsme bůhvíjací hokejisti. Letos se to ukázalo taky. Oni nás přehráli, ale my jsme neměli síly na to být bojovní tak, jak jsme chtěli nebo jak jsme bývali.
„Doufám, že se chytnu na Vsetíně. Moc bych si vážil toho, kdybych dostal možnost trénovat s A-týmem na suché přípravě.“
Slavia loňskou čtvrtfinálovou sérii několikrát zmínila. Měli jste to taky v hlavách?
My jsme na to moc nevzpomínali. Ale chápu, že je to štvalo. Vnímali jsme to tak, že je to nový tým, i když samozřejmě nějaká ta kostra, která se setkala už loni, v obou týmech byla. Vzali jsme si z toho ale to, že jsou porazitelní a klidně je můžeme porazit znovu. Navíc doma jsme je v sezoně taky porazili 4:0, v play off se to ale bohužel nepovedlo.
Jaké jsou teď vaše další hokejové cíle?
Teď uvidím, jestli ještě přijdou nějaké nabídky, ale doufám, že se chytnu na Vsetíně. Moc bych si vážil toho, kdybych dostal možnost trénovat s A-týmem na suché přípravě. Byl bych nejradši, kdybych si mohl zahrát i Chance ligu, ale na druhou stranu samozřejmě vím, že ještě musím vyrůst. Teď tedy ještě nevím, co bude dál. Doufám ale, že to bude nějaká spolupráce se Vsetínem a třeba druholigovým týmem.
ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz