Vedl reprezentační brankáře a sní o NHL. Mohli bychom pracovat lépe, říká Jaroš
Foto: jarosgoaltending.com
Je jedním z nejuznávanějších českých brankářských trenérů. Petr Jaroš působil u české i slovenské reprezentace, navíc má zkušenosti z Ameriky i KHL. V otevřeném rozhovoru vypráví o svých metodách a stejně tak o současné situaci české brankářské školy.
Trenér brankářů české, slovenské, norské a běloruské hokejové reprezentace, zkušenosti z Ameriky a v neposlední řadě trenér brankářů Dukly Jihlava. Když to takhle vyjmenovávám, musí se vám to poslouchat hezky, co?
Víte co, když se nad tím někdy zamyslím, tak si říkám, že je fajn, že se mi povedlo projít všechny ty národní týmy, KHL a samozřejmě Ameriku. Myslím, že právě Amerika tomu dala zásadní obraz, protože jsem tam původně šel s tím, že budu chytat, ale skrz vážná zranění jsem si nakonec řekl, že než bych chytal někde nižší soutěže, tak radši začnu trénovat. Navíc když mi bylo nějakých patnáct let, vzpomínám si, že jsem si zapisoval tréninky, které jsme tady v Jihlavě dělali, k tomu si vymýšlel svoje tréninky navíc a vždycky si říkal, že by mě trénování bavilo. Tak jsem rád, že se mi to nakonec splnilo.
Když jste se coby mladý kluk rozhodl s aktivní kariérou skončit, muselo pro vás být doslova darem z nebes, že jste hned věděl, kam chcete směřovat dál.
Přesně tak, jsem moc rád, že jsem mohl u hokeje zůstat. Je to sport, kterému jsem se věnoval od šesti let. Rodiče mě k tomu vedli: byli přísní, ale spravedliví, protože chtěli, abych něco dokázal a abych byl v něčem dobrý. Díky tomuhle jsem pak něco dokázal i v trénování. No a když dospějete do věku nějakých těch dvaceti let, kdy si říkáte, že buď budete hokej hrát, nebo budete dělat něco jiného, měl jsem jasno. Tehdy jsem byl v Americe přes celý rok, a když jsem jel jednou v létě kolem zimního stadionu, napadlo mě zajít se zeptat, jestli nepotřebují pomoc s trénováním. Měl jsem to štěstí, že jsem narazil na majitele zimního stadionu, který se ukázal jako skvělý chlap. Řekl mi, abych hned další den přišel na trénink dvanáctiletých kluků a pak se uvidí, jak to bude dál. Tohle byl takový můj odrazový můstek. Pak jsem u toho už zůstal. (usmívá se)
„Vzpomínám si, že jsem si zapisoval tréninky, které jsme tady v Jihlavě dělali, k tomu si vymýšlel svoje tréninky navíc a vždycky si říkal, že by mě trénování bavilo."
Zmínil jste zranění, které vám aktivní kariéru prakticky ukončila Kdyby se teď vaše dvacetileté já potkalo s vaším trenérským já, dělal byste některé věci jinak?
Tohle by mi určitě strašně moc pomohlo. Když jsem byl mladý, tak ještě trenéři brankářů v podstatě nebyli. Tohle všechno bylo v plenkách. Vzpomínám si, že jsem byl na farmě Los Angeles Kings, kde se mnou byli Jarda Modrý nebo Patrik Štefan. Já ale prakticky nechytal, nikdy jsem neměl agenta, nebyl jsem draftovaný, takže to nikam nevedlo. Chytali ti, kteří měli dvoucestnou smlouvu s LA. A určitě bych dělal některé věci jinak skrz zranění. Vždycky jsem byl asi až moc zarputilý a bojovný, z čehož pramenily ty moje úrazy: například natržené tříslo a podobně. Tehdy by bylo fajn, kdyby mi někdo řekl, že není třeba to až tak hrotit, že je to jen sport a že se některé věci vyplatí dělat víc s klidem. Sám na sebe jsem si vytvářel psychický tlak, což nebylo dobře.
Mám pocit, že spousta lidí bere trénování jen z toho funkčního pohledu stylu a podobně. Ale málokdo si připouští, že trénovat mentální odolnost je úplně stejně důležité. Předpokládám, že i o to se teď snažíte.
Určitě, podle mě je tohle strašně důležitá součást toho, aby brankář dobře chytal. Vždycky říkám, že když je brankář v pohodě, bude taky dobře chytat. Ty systémové věci, styl, technika a podobně, to všechno se dá naučit. Někomu to trvá dýl, někomu kratší dobu, přičemž další zásadní aspekt je právě hlava. Někdo na to tu hlavu má, někdo ne. Což se taky bohužel stává – někomu je třeba pomoct, aby se na to díval z trošku jiné stránky. Máte gólmany, kteří vám na tréninku zachytají skvěle, ale pak přijde zápas a oni zatuhnou, protože to svému týmu nechtějí pokazit. S takovými pak musíte pracovat.
Řekl jste, že systémové věci a pohyby se dají natrénovat, ale jak je to právě s psychikou? Když je někdo od malička nervák, může se vůbec naučit být při zápasech v klidu?
Jak říkáte vy, jsou brankáři, kteří na to hlavu prostě nemají. V jejich případě to bude stačit na dejme tomu průměr, ale nikdy ne na tu úplně nejvyšší úroveň. Ale pak jsou tací, kteří jsou na tom dobře technicky a mají potenciál i k tomu, aby to zvládali hlavou. Můžu vám uvést příklad, v čem jsem dělal chybu sám u sebe, když jsem chytal.
„Máte gólmany, kteří vám na tréninku zachytají skvěle, ale pak přijde zápas a oni zatuhnou, protože to svému týmu nechtějí pokazit. S takovými pak musíte pracovat."
Povídejte.
Vždycky jsem se snažil zápas odchytat tak, abych měl co nejlepší čísla a abych ho odchytal pokud možno s nulou. Myslím, že právě tohle vás přitom dostává do složité pozice, kdy si sám na sebe vytváříte tlak. Se svými svěřenci se teď proto snažím pracovat tím způsobem, aby hokej vnímali jako hru a aby se v první řadě snažili tým přivést k vítězství. Říkám jim, že góly budou padat vždycky, ale je důležité, aby chytali dobře systémově a byli v pohodě. Mám zkušenost, že pak přijdou i ta čísla, byť se přirozeně někdy stane, že vás potká horší zápas.
Jinými slovy nabádáte k tomu nemít při výhře 7:5 špatný pocit z toho, že jsem dostal pět gólů, ale naopak dobrý pocit z toho, že jsem tým přivedl k vítězství?
Je to přesně tak. Říkám jim, že sice dostali pět gólů, ale zápas se vyhrál a teď si ty góly aspoň můžeme na videu rozebrat a zapracovat na zlepšení. Je vidět, že ti kluci jsou pak v klidu a s úsměvem na tváři. Rozebereme si to, podíváme se, co mohli udělat líp, a pracujeme na tom. Vždycky jim říkám, že změna se neprojeví hned, ale pokud na něčem dlouhodobě a systémově pracujeme, nakonec se to projeví a při zápasech jsou poté schopní těm gólům zamezit.
Foto: jarosgoaltending.com
Teď trošičku obecně. Mám pocit, že pořád tak nějak žijeme v době Haška a Vokouna, ale neujel české brankářské škole vlak?
Já mám na tohle svůj názor, který se asi nebude všem líbit. Dost možná se nebude líbit ani lidem ze svazu, ale jsem zastáncem toho, že pokud se chceme zlepšit, musíme si říkat věci na rovinu a otevřeně. Podle mě bychom s brankáři mohli pracovat líp, ale hlavně bychom se měli víc zaměřit na výchovu trenérů.
„Vždycky jsem se snažil zápas odchytat tak, abych měl co nejlepší čísla a abych ho odchytal pokud možno s nulou. Myslím, že právě tohle vás přitom dostává do složité pozice, kdy si sám na sebe vytváříte tlak."
Zkuste to rozvést.
Vy novináři rádi používáte pojem česká brankářská škola, ale já si pod pojmem škola představuju něco mnohem víc. Myslím si, že by mělo být mnohem víc různých seminářů pro trenéry brankářů. Třeba v Americe mají semináře na tréninky na suchu, na řešení herních situací na úhly a tak dále a tak dále. Takové semináře by u nás pro trenéry brankářů na profesionální úrovni měly být alespoň tři až čtyři do roka. Podle mě nemůžete všem říct: Vy to děláte dobře, tak si to dál dělejte, jak chcete. Je třeba získávat další zkušenosti a poznatky. Pak si z toho může každý trenér vybrat věci, které se mu hodí a převést si je k sobě.
Na druhou stranu ještě před několika lety neměly ani všechny extraligové kluby u áčka trenéra brankářů, protože to vnímaly jako jakousi zbytečnost. I to ukazuje, jak nám tehdy ujel vlak.
Je to tak. Teď už si myslím, že trenéry brankářů mají všichni a snad i většina klubů Chance ligy. Když jsem přijel z Ameriky, měl jsem v Dukle na starosti brankáře od přípravky po juniorku. K tomu samozřejmě áčko. Byl to strašný záhul: třeba v pondělí jsem měl osm tréninků za sebou, což se dlouhodobě nedalo zvládat. Takže jsem rád za to, že už je v klubu víc profesionálních trenérů brankářů. Myslím, že tohle je cesta pro celý český hokej. Vím, že svaz má vzdělávací programy pro začínající trenéry brankářů u dětských kategorií, ale pokud chceme posunout naši osmnáctku nebo dvacítku, mělo by to samé fungovat i u téhle kategorie. Já mám velkou výhodu v tom, že se domluvím anglicky a rusky, navíc mám celou řadu kontaktů, od kterých se můžu učit. Ale ne každý má takovou možnost. Myslím si proto, že kdybychom se na tohle víc soustředili, hodně by to pomohlo celému českému hokeji.
O vás je známo, že se i skrz zahraniční kontakty nebráníte zavádění nových trendů. Jenže Češi jsou spíš konzervativní národ, nezaregistroval jste proto negativní reakce?
Musím říct, že negativní snad ani ne. Zrovna dneska (v pátek pozn. red.) jsme s brankáři dělali takovou jakoby zástěnu, díky které na puk hůř vidí, protože v zápase je spousta clony a tak dále. Tohle cvičení se proto zaměřuje právě na to, aby si puk dokázali najít. No a Maxim Žukov mi potom před začátkem týmového tréninku řekl, že teď puk vidí mnohem líp. Pochvaloval si to. Takže podle mě je škoda, když je někdo takhle konzervativní, je třeba si věci vyzkoušet. S brankáři v Jihlavě máme pravidelně před začátkem týmového tréninku minimálně třicet minut individuálního tréninku, kdy jim vymýšlím cvičení tak, aby to mělo logiku a aby je to bavilo, protože pořád je to hra. Když je to baví, tak se i rádi zlepšují.
„Podle mě bychom s brankáři mohli pracovat líp, ale hlavně bychom se měli víc zaměřit na výchovu trenérů."
Zmínil jste Maxima Žukova. To je podle mě fyziologicky prototyp ideálního brankáře dnešní doby. Má podle vás šanci na to dostat se až do NHL?
Podle mě šanci má. Ten trend jde tím směrem, že je dobré mít brankáře vysokého, ale zároveň atletického, který nechytá jako robot. Bavil jsem se o tom s kanadskými trenéry a přesně takové oni hledají, protože to v sobě mají a navíc se s nimi dá pracovat. No a Max má takové atributy taky. Když už se dostane do obtížné situace, pořád má svou rychlost a mrštnost, díky které je schopný danou situaci vyřešit, i když třeba zákrok neprovede úplně ideálně. Ale puk každopádně chytí.
Foto: jarosgoaltending.com
Čili dá se říct, že vy nelpíte na jednotném a „správném“ stylu pro všechny své gólmany, ale radíte jim, aby využívali hlavně své individuální přednosti?
Dá se to tak říct, jen to trošičku upřesním. Dřív se hodně mluvilo o tom, jakým stylem brankář chytá. Říkalo se, že ten chytá stylově a ten ne, to je podle mě špatně. Už pár let gólmanům říkám, aby si styl drželi každý svůj. Soustředím se s nimi na systémové chytání. Na to, aby měli správně vykryté úhly, aby správně řešili přečíslení. Aby se právě při přečíslení tlačili na bližší tyčku, čímž hráče nutí střílet na tu vzdálenější, nebo aby si dokázali puky dobře najít skrz clonu.
Nicméně když bychom měli u toho stylu zůstat, dnes je trend takový maximum věcí ustát a nepůsobit v bráně zbytečně divoce, že?
Je to tak. Já třeba co vidím u řady českých brankářů, tak jsou v zákrocích neukáznění. Buď jsou moc vysoko z brankoviště, nebo zase moc do strany, z brankoviště, což si myslím, že není vůbec potřeba, protože pak kolem nich vznikají různé díry a zákroky jsou takové na náhodu. Navíc se v takovém případě špatně kontrolují dorážky. Teď se u nás v Jihlavě v rámci přípravy točí David Rittich s Pepou Kořenářem, právě u nich je vidět, jaký pokrok v NHL udělali a jak jsou v bráně klidní. Nově tu máme mladého Adama Wolfa, který udělal přes léto obrovský posun. Ptá se těch zkušenějších, oni mu radí, což zvyšuje kvalitu tréninků jako takových.
V Jihlavě se vám za poslední roky protočila celá řada mladých brankářů. Jejich výběr máte na starosti vy?
Je to přesně tak. Tady musím poděkovat jak panu Ščerbanovi, tak i trenérům za to, že mi při výběru dávají naprostou volnost. Myslím si, že je to důležité. Během sezony vždycky sleduju i brankáře soupeře a na jejím konci mám nachystaná tak dvě až tři jména, u kterých vidím potenciál se posunout dál. Takhle jsem si sem přivedl Míru Svobodu nebo Davida Honzíka, přičemž teď padla volba na Adama Wolfa. Ten toho za poslední dva roky sice moc neodchytal, ale potenciál v něm je. Znám ho už delší dobu. Vím o jeho lidské stránce a chtěl bych mu pomoct, aby se posunul dál.
„Říkalo se, že ten chytá stylově a ten ne, to je podle mě špatně. Už pár let gólmanům říkám, aby si styl drželi každý svůj."
Myslíte si, že je současnosti pro mladého brankáře lepší jít do zahraničí, když má tu možnost, nebo naopak zůstat v Česku?
Záleží na tom, z jakého klubu ten brankář odchází, jakého má trenéra nebo jestli může trénovat s áčkem. Ale obecně nemám problém s tím, že mladý brankář odejde za hranice. Sám jsem v zámoří delší dobu byl, tak vím, že vás to hodně posune. Naučíte se samostatnosti i jazyku. Navíc trénink je v zámoří i ve Skandinávii na velmi vysoké úrovni.
Když bych byl mladým brankářem, možná bych šel do zahraničí už kvůli tomu, že bych v Česku neviděl prostor na to se prosadit. Nic proti nim, ale není například Slováků v českých klubech až moc?
To jsem si taky říkal. Hlavně pár let dozadu jich tu bylo opravdu hodně. Taky nic proti nim nemám, když zvýší konkurenci, je to jen dobře. Ale na druhou stranu je to možná něco, o čem by stálo za to se zamyslet. Já bych byl zastáncem toho, aby v Chance lize mohli chytat jen čeští brankáři.
Podobné pravidlo platilo v zámořských juniorkách s ohledem na zámořské brankáře.
Ono je to dvojsečné. Tohle pravidlo zavedli ve třech nejvyšších kanadských juniorských soutěžích poté, co tam Patrik Bartošák získal cenu pro nejlepšího brankáře. Jenže nakonec zjistili, že to jejich gólmany nikam neposunulo. Naopak, že jim ubyla konkurence. Takže teď už tam importy zase můžou. Čili pokud má cizinec kvalitu, tak dobře, ale pokud by nám v Chance lize měli chytat průměrní zahraniční brankáři, tak je to špatně.
„Myslím, že Chance liga by měla především vychovávat hráče pro jejich další růst. Když v ní chytá brankář, kterému je přes třicet, tak je to především proto, že se nikam výš nedostal."
Totéž platí o věku, ne? Když je brankáři v Chance lize třeba třiatřicet, asi to není tak, jak by být mělo.
Chápu, kam míříte, a musím říct, že s vámi souhlasím. Myslím si, že Chance liga by měla především vychovávat mladé hráče pro jejich další růst. Když v ní chytá brankář, kterému je přes třicet, tak je to především proto, že se nikam výš nedostal, případně ještě neví, co bude dělat dál v normálním životě, tak ještě bere výplaty z hokeje. Taky proti nim nic nemám, ale myslím si, že pravidlo o omezení cizinců, případně o omezení českých brankářů věkem by nebylo od věci.
Úplně na začátku jsme se bavili o vašem bohatém životopise. Co byste do něj chtěl ještě přidat?
Mým cílem a snem je pracovat pro nějaký klub NHL. I když vím, že pro trenéra z Evropy je dost těžké, aby se tam dostal. Nicméně jsem už byl pozvaný na kemp Detroitu, což byla skvělá zkušenost. Tam jsem pochopil, že bych na téhle úrovni mohl pracovat. Musíte ale mít i štěstí, narazit na manažera, který vás chce, který vám věří a tak dále.
Prostě být ve správnou chvíle na správném místě.
Přesně tak. Je potřeba, aby do sebe zapadla spousta věcí. (usmívá se)
Foto: jarosgoaltending.com
Share on Facebook
