Václav Čejka končí kariéru. A vzpomíná: Proč musel oběhnout semafory v trenkách?
Foto: hstrebic.cz
Na Vysočině strávil osm let. Teď ale Václav Čejka v Třebíči končí. Poctivý obránce si své sbohem klubu, kterému věnoval takřka celou dospělou kariéru a kde dělal kapitána, představoval jinak. „Asi to tak prostě mělo být," říká.
Skončil jste v Třebíči. Jaké teď budou vaše další hokejové kroky?
Žádné nebudou. Hokejovou kapitolu považuju za uzavřenou. Už dřív jsem cítil, že se to blíží, a připravoval se na to. Už budu mít klasické civilní zaměstnání. Občas si asi půjdu zabruslit a zahrát s kamarády, ale na profesionální úrovni už to opravdu nebude.
Co druhá liga?
Přemýšlel jsem o tom, ale nakonec jsem si řekl, že ne. Platí to pro druhou ligu, krajskou i všechny další. Je to hodně o lidech a já nechci, aby tam do mě někdo vletěl a zranil mě. Těch zranění už jsem měl za kariéru víc než dost.
Platilo to i pro loňskou sezonu, tu jste z velké části promarodil. Je i tohle důvod vašeho nynějšího konce?
Loni toho bylo trochu víc, to je pravda. Na druhou stranu… Až na zlomenou ruku nešlo o nic extra závažného. Takže bych neřekl, že zrovna tohle mělo vliv na uvažování o konci mé kariéry. Horší sezona byla z tohoto pohledu 2014/2015. V té jsem měl zraněné rameno. Vrátil se, odehrál tři zápasy a utrpěl otřes mozku, zlomený nos, navíc se zlomenou klíční kostí. Víc už jsem toho ve zmíněném ročníku neodehrál, ale ještě jsem se z toho dostal. (usmívá se)
Přemýšlel jste někdy o tom, proč vás zranění takto pronásledovala?
Myslím si, že to spíš byla shoda smolných okolností. Rameno jsem si poprvé vyhodil už v juniorech, kdy jsme s Litvínovem hráli na Slavii. Měl jsem štěstí, že tam byl dobrý doktor, který mi ho rychle vrátil. Ale abych pravdu řekl… Poté už jsem cítil, že to není úplně ono, že mě to určitým způsobem limituje. Po druhém vyhození ramene byla potřeba operace. Když jsem se vrátil, tak do mě borec v Benátkách najel v plné rychlosti a stalo se to, co se stalo. Nemám to nikomu za zlé, jak říkám… Shoda špatných okolností.
V litvínovské juniorce se vám dařilo. Nemohlo být zmíněné zranění a následné omezení důvodem toho, proč jste se nedostal do extraligy?
Takhle bych to rozhodně neviděl. Je spousta hokejistů, kteří si takovými zraněními projdou. Nebylo to zase tak vážné, abych mohl říct, že to mělo nějaký vliv. Navíc se nechci vymlouvat.
„Občas si asi půjdu zabruslit a zahrát s kamarády, ale na profesionální úrovni už to opravdu nebude."
Vraťme se zpět k Třebíči. Poslední měsíce byly pro vás hodně těžké, že?
Nejen pro mě, těžké to bylo a je pro celý klub. Odehrála se spousta událostí. Když to vezmu zkrátka a jen tuhle sezonu, věděli jsme, že asi nebude úplně standardní. To se brzy potvrdilo, když jsme museli do dlouhé karantény, liga se potom pozastavila. V mém případě to vyvrcholilo ne úplně standardním jednáním ze strany nadřízeného. Po návratu pana Svobody z nemocnice jsme si to však vyříkali. S Třebíčí se nakonec rozcházím v dobrém.
Spoustu lidí by asi zajímalo, k čemu doopravdy došlo.
Už se k tomu nechci vracet, nechci to rozebírat. Znovu můžu říct, že poté jsme si s panem Svobodou sedli a všechno si korektně vyříkali. Opakuji, že se rozcházíme v dobrém.
„V mém případě to vyvrcholilo ne úplně standardním jednáním ze strany nadřízeného, po návratu pana Svobody z nemocnice jsme si to však vyříkali."
Říkáte, že jste si vše vyříkali. Nebyla proto šance dohrát v třebíčském dresu celou sezonu?
(zamyslí se) Bohužel… Tím vším se dala do pohybu řada věcí, které už nešly vzít zpátky. Vznikl určitý konflikt a už nebylo cesty zpět, abych pokračoval. S panem Svobodou jsme si to každopádně vyříkali a dohodli se na tom, že pro obě strany bude lepší, abychom se korektně rozešli.
Takový konec v ústraní vás musí po osmi letech v klubu mrzet.
Máte pravdu. Představoval jsem si to jinak, připravoval se na možný konec. Ale došlo k tomu prostě takhle. Každý konec je těžký, nakonec je jedno, jestli to je na konci sezony, případně uprostřed. Všechno zlé je navíc pro něco dobré, posunulo mě to. Otevřelo dveře k nové možnosti, kterou bych jinak asi neměl. Snažím se na to proto dívat pozitivně.
Michael Čejka a Václav Čejka. | Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Jak vlastně vaše třebíčská osmiletá kapitola začala?
Byl jsem v litvínovské juniorce, tam mi nenabídli další smlouvu, takže jsem si narychlo sehnal agenta. Ten mi řekl, že mám možnost jít hrát první ligu do Třebíče, takže jsem neváhal a vzal to. Bylo to fajn, proto jsem pak časem řekl, že když první ligu, tak jen v Třebíči, nebo radši skončím. Nechtěl jsem se někam hnát kvůli pár tisícům. Nabídky jsem z první ligy během těch let sice měl, ale zůstal jsem věrný Třebíči.
Takové uvažování se do dnešního kočovnického života hokejisty asi moc nehodí.
To je asi pravda. Jsem stálý typ člověka, nepatřím k těm, kteří by se každý rok rádi někam stěhovali. Zázemí i z pohledu rodiny je pro mě důležité. Ale jak říkáte… Nevybral jsem si povolání, které by zrovna tomuhle životnímu stylu bylo extra nakloněné. (směje se)
„Nechtěl jsem se někam hnát kvůli pár tisícům."
Jak si vlastně kluk ze severu zvykne na zvlněné Vysočině?
Už jsem to říkal mnohokrát. Mně Vysočina neskutečně sedla. Strašně se mi líbí právě ty kopečky, lesy, které jsou teď sice hodně zdevastované kůrovcem, ale v době, kdy jsem tady začínal, tak ještě nebyly. V Litvínově a Mostě jsem byl zvyklý na industriální prostředí. Chemička, povrchový důl, teplárna, elektrárna… Z tohoto pohledu jsem si Vysočinu, kde je hodně přírody, zamiloval od začátku.
Prošel jste hodně lesů?
To si pište. Procházky do přírody, to je moje. Lesy, louky… Mám naběháno opravdu hodně cest, celé okolí Třebíče je krásné. Jsem přírodní typ člověka.
Takže je to tady pro vás druhý domov.
Stoprocentně. Měli jsme tu zázemí, je to rodné město našich dvou dcer. Vždycky budu na Třebíč vzpomínat v dobrém.
Teď se každopádně s rodinou vracíte na sever. Nebude vám Vysočina chybět?
Určitě mi chybět bude, ale znáte to… Takový je život. Stejně tak se těším do míst, kde to odmalička dobře znám.
„Mně Vysočina neskutečně sedla."
A na Vysočině si můžete koupit chalupu.
(rozesměje se) To by nebylo moc jednoduchý! Ale mám tu spoustu dobrých přátel a kamarádů. Jednoho nejlepšího přítele, s tím se snad budeme pravidelně navštěvovat, takže si Vysočiny užiju do sytosti.
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Počínání svých už bývalých spoluhráčů sledovat budete?
Nevím, kolik budu mít času. Začne mi nová práce a tak dále… Ale pokud prostor mít budu, určitě se podívám.
Třebíčská obrana je nyní dost nezkušená. Může to být problém?
Nemyslím si. Je tam sice hodně mladých kluků, ale ti jsou vesměs šikovní. Podle mě to nebude problém, řekl bych, že se začnou rychle prosazovat. Všichni minimálně na první ligu mají. Věřím jim.
Je nějaký jeden moment, na který v souvislosti s kariérou v Třebíčí vzpomínáte nejraději?
Byly to ty první tři sezony. Týmu se dařilo, dostávali jsme se do play off. Zároveň to bylo i nejtěžší, já byl mladý a konkurence byla velká. Na svou šanci jsem si proto musel počkat, ale moc rád na to vzpomínám. V hlavě mi utkvěl můj první gól za Třebíč, bylo to proti Berounu. Já jich celkově moc nedal, tak možná i proto. (usmívá se)
Lapač viděl bitky! Rvali se Kucharczyk, Slováček, Čejka a Malec
V Třebíči jste začínal, když v klubu působili David Dolníček, Roman Erat nebo Rostislav Malena. Od nich jste se toho naučil hodně, že?
Bez debat. Po hokejové i lidské stránce. Byla to velká škola. Úplně nejraději vzpomínám asi na ten první rok. Bylo to poprvé, kdy jsem se ocitnul někde bez rodiny, musel jsem bojovat o místo v týmu a nálada v kabině byla parádní. To je něco, co Třebíč vždycky zdobilo, kabina pokaždé táhla za jeden provaz. Něco neskutečného.
„Kabina pokaždé táhla za jeden provaz."
Přízvisko rodinný klub tedy sedí.
S tím jednoznačně souhlasím, je to tak. Na svou první cestu do Třebíče si vzpomínám, jako by to bylo včera. Vybil se mi mobil, takže jsem se cestou musel zastavit a nabít si ho. Přijel jsem k zimáku, bylo tam prázdné parkoviště. Vybavilo se mi to teď nedávno při mém úplně posledním jednání s panem Svobodou, kvůli covidu totiž bylo parkoviště prázdné jako tehdy. Ze dveří před těmi osmi lety vykoukl Luděk Popela (vedoucí mužstva, pozn. redakce) se svým srdečným pozdravem. Pak druhý den přijeli Tomáš Kaut a David Vítek. Ti mi hodně pomohli tím, když mě vzali k sobě. Byla s nimi neskutečná legrace, chodili jsme na obědy a podobně. Moc rád na to vzpomínám.
Vybavíte si nějakou společnou historku?
(usměje se) Jednou jsme společně hráli na Xboxu. A by to bylo zajímavější, tak jsme se vsadili, že kdo prohraje, tak vyběhne ven a nedaleké semafory oběhne v trenkách. No a… Já samozřejmě prohrál, ale naštěstí jsem nikoho nepotkal. (směje se)
„Jednou jsme společně hráli na Xboxu. A aby to bylo zajímavější, tak jsme se vsadili."
Takže vás městská policie nemá zaevidovaného coby výtržníka?
(směje se) Naštěstí to bylo jen nějakých 100 až 150 metrů, takže jsem to oběhl rychle. Ale byla to legrace.
Mimochodem, ve třiceti letech studujete. To není úplně obvyklé.
Máte pravdu. Studuji management sportu, dokončil jsem bakaláře a teď pokračuju magistrem. Když jsem dostal nabídku hrát za Třebíč, školu už dodělat nešlo, protože jsem to měl daleko. Vždycky mě to mrzelo, protože mi do hlavy bylo vštěpováno, že škola je základ. K obnovení studia mě přivedl bývalý spoluhráč Silvester Kusko, který si školu při hokeji dělal. Řekl jsem si, že bych to taky mohl zvládnout. Zatím to naštěstí jde. Ale bez podpory manželky a rodičů bych to asi nezvládl. Patří jim za trpělivost se mnou velký dík.
Návrat do studijních let musel být trochu šok, ne?
První dva semestry byly docela náročné. Ale nakonec jsem se do toho dostal. Jeden předmět jsem udělal těsně před státnicemi, nakonec jsem prodlužoval, protože jsem nestíhal napsat bakalářskou práci. Nakonec ale všechno vyšlo a byl to krásný pocit, když člověk titul získal.
„Bez podpory manželky a rodičů bych studium asi nezvládl. Patří jim za trpělivost se mnou velký dík."
Ještě k hokeji. V Třebíči jste zažil celou řadu trenérů. Na kterého vzpomínáte nejraději?
Dobře jsem vycházel prakticky se všemi. Ale kdybych měl přece jen zvolit, tak by to byl Radek Novák. On mi jako první dal šanci v dospělém hokeji. A když nepočítám letošní jeden zápas, tak byl také u mého třebíčského loučení. Pro mě to byla výjimečná osobnost, skvělý trenér i člověk. Vděčím mu za mnohé.
Byl to právě Radek Novák, kdo vás vedl při loňské spanilé jízdě až do play off.
Tohle beru jako nejlepší rozloučení s Třebíčí. Ten letošní jeden zápas už nepočítám. Loni si postupně všechno sedlo, chemie byla neskutečná. Dlouho jsem to tak nezažil. Možná jen při těch prvních třech letech v klubu. Všichni věděli, co mají dělat, systém byl jasný. Myslím, že bychom dokázali porazit kohokoliv.
I Motor?
Nevím, jestli bychom ho dokázali vyřadit, to netvrdím. Ale potrápit podle mě určitě ano.
Takže nakonec platí konec dobrý, všechno dobré?
Určitě. Hokej mi toho dal strašně moc. Přátele, spoustu ponaučení a zkušeností. Na tuhle životní kapitolu budu vzpomínat jen v dobrém. Na hokej rozhodně nezanevřu.
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Share on Facebook
