V šestnácti málem na vozíčku, letos v extralize. Hokej je můj život, říká Kaplan
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Kariéru měl perfektně rozjetou. V dresu Šumperka vyhrál bodování celé dorostenecké soutěže, pak přišla první pozvánka do reprezentace, první gól za Česko… Jenže pro Robina Kaplana si osud nepřipravil jednoduchou cestu.
Stačil jeden souboj, jeden nešťastný náraz a Kaplanův život byl najednou vzhůru nohama. Zlomený obratel znamenal rozhodování mezi zdravím a hokejem.
Ale tehdy šestnáctiletý Kaplan se nevzdal. A po čtyřech letech teď sbírá zasloužené odměny za svoji dřinu.
Jak se vám zranění přihodilo?
Po jednom střetu v Mladé Boleslavi jsem špatně upadl na záda, ale zápas jsem normálně dohrál. Den poté jsme hráli na Kladně, kde jsem sice nastoupil do zápasu, ale už to nešlo, moc to bolelo. Pořád jsme ale nevěděli, co s tím mám.
Co vám řekli lékaři?
V nemocnici mi řekli, že to mám jenom naražené, takže jsem s tím normálně hrál. Až potom někdy jsem šel na rentgen, kde mi řekli, že to mám jenom pohmožděné. Řešili jsme to s řadou doktorů, jezdil jsem i do Prahy k odborníkům a k panu Pavlu Kolářovi, kde jsem měl asi týden rehabilitace a cvičení. Stejně to moc bolelo a nešlo s tím nic dělat. Nakonec, když mě poslali až do Liberce na magnetickou rezonanci, zjistili, že mám čtvrtý obratel na zádech zlomený.
„Když mě poslali až do Liberce na magnetickou rezonanci, zjistili, že mám čtvrtý obratel na zádech zlomený."
Takže přišla operace?
Rozhodovalo se, jestli ano, nebo ne. Kdyby na to přišli hned až do pěti dní od úrazu, tak bych ležel nějakého půl roku na lůžku, kde bych se nemohl hýbat a ono by to časem srostlo. Jelikož na to ale přišli o měsíc později, bylo pozdě. Když v Liberci zjistili, že to mám zlomené, operace mi hrozila. Kdyby ale tu operaci udělali, mohlo by mi to praskat dál – pátý obratel, šestý a dál. V podstatě by mi to nepomohlo. Zkusil jsem to sám, prostě jsem byl sezonu až sezonu a půl bez hokeje a pracoval jsem na sobě. Byl jsem se párkrát sklouznout, abych úplně nezapomněl bruslit, ale hlavně jsem hodně cvičil a spravilo se to.
Co jste mohl cvičit?
Posílali mi cviky od pana Koláře, šlo hlavně o zpevnění středu těla. Dělal jsem cvičení na břicho, ale nesměl jsem se vůbec protahovat. Cvičil jsem skoro jenom vleže. Bylo to takové natahování, nějaké cvičení s medicinbalem a třeba s balónem. Některé cviky byly na bosu. Měl jsem vlastně i nějaké lasery a ozařování, ale to nepomáhalo.
Foto: Archiv Robina Kaplana
Jaké jste měl prognózy na začátku? Existovala možnost, že už byste se k hokeji nevrátil?
Určitě. Když jsem se dostal k panu Kolářovi do Prahy, tam mi řekla doktorka na rovinu, ať se rozhodnu mezi zdravím a hokejem, protože už to nikdy v pořádku nebude. Bylo to padesát na padesát, že bych mohl skončit i na vozíčku.
Jak to bylo těžké rozhodnutí? Hokej, nebo zdraví?
Bylo to těžké. Taťka měl strach. Na jednu stranu chtěl, abych hokej hrál, ale na druhou stranu nechtěl, abych byl do konce života na vozíčku. Přibližně půl roku jsem se rozhodoval, jestli do operace jít a přestat s hokejem, nebo být bez operace, pracovat na sobě a pak to po dlouhé době zkusit.
Zranění vás určitě zabrzdilo, ale mě by naopak zajímalo, jestli vás to i v něčem posunulo. Cítíte se teď třeba sebevědomější, silnější?
V tu dobu to pro mě byl určitě velký zásah. Vůbec jsem nevěděl, jestli budu moct pokračovat v tom nejoblíbenějším koníčku, který v životě mám. Uvědomil jsem si, že musím začít více makat a zpevňovat střed těla, jelikož to byla druhá možnost, kterou mi doktoři nabídli. Já ji přijal a zadařilo se. Od té doby jsem záda nepocítil, pan Mocek mi moc pomohl. A jsem za to nesmírně rád. Jestli jsem teď sebevědomější a silnější? To říct nedokážu, ale určitě chci působit jako silný hráč.
„Taťka měl strach. Na jednu stranu chtěl, abych hokej hrál, ale na druhou stranu nechtěl, abych byl do konce života na vozíčku."
Změnilo vám vážné zranění vnímání hokeje a života?
Myslím si, že ne. Ty dva roky nebyly jednoduché, ale nějak jsem se s tím vyrovnal. Ze začátku jsem se například bál jít do souboje s protihráčem, ale i to časem odeznělo.
Kdo vám v těžkém období nejvíce pomohl?
Nejvíce mi pomohla moje rodina, která mě podporovala a dělala vše, co bylo v jejich silách. Největší oporou mi byla moje přítelkyně a taky děda s tátou, kteří se mnou jezdili po republice za špičkovými doktory, co mě dávali dohromady. Samozřejmě ale nesmím zapomenout zmínit klub HC Dynamo Pardubice a kondičního trenéra Petra Mocka. Klub mi dal šanci a troufám si říct, že pan Mocek mě z toho úplně dostal. Od té doby mám klid.
S hokejem jste začínal v Šumperku, zranění se vám přihodilo krátce po přestupu do Olomouce. Jak jste se pak dostal do Dynama?
Před tím úrazem mě oslovily různé extraligové kluby, že o mě mají zájem. Po zranění už zájem nebyl, protože nebylo vůbec jisté, jestli hokej budu hrát. Pardubice se mi ale samy ozvaly a chtěly mě i navzdory tomu, co se stalo. Já bydlím v Králíkách v Pardubickém kraji, takže jsem si vždycky přál hrát za Dynamo. Jeli jsme tedy za panem Mockem a ten mi řekl, že to je běh na dlouhou trať, ale že do toho půjdou. Cvičili jsme spolu i dvakrát denně. Celkově jsem se uzdravil po roce a půl, po dalším půl roce na ledě jsem se pak probojoval do juniorky a nastoupil i k zápasu.
„Před tím úrazem mě oslovily různé extraligové kluby, že o mě mají zájem. Po zranění už zájem nebyl."
Co bylo při návratu na led nejtěžší?
Během toho půl roku jsem ještě nemohl do soubojů, takže jsem jenom bruslil a pracoval na kondici. Pomaličku mě v podstatě učili i techniku střelby a bruslení, abych nějak neomezoval záda a nepraskaly mi obratle dál. Měl jsem mezery snad ve všem – v kondičce i v tom, abych se udržel na puku. Bylo to moc těžké. Než jsem šel do zápasu, hrál jsem si bez výstroje na ledě s pukem. Měl jsem i dovednostní tréninky, během kterých jsme pracovali na bruslení a na střelbě.
Neměl jste někdy myšlenky, že byste vzdal návrat k hokeji?
Myšlenek jsem měl v hlavě spoustu. Když mi v Praze u pana Koláře řekli, ať si vyberu buď zdraví, nebo hokej, tak to pro mě byla každodenní otázka. Opravdu těžké období… Jenže já žil hokejem od malička a nechtěl jsem se toho vzdát. Nejvíce jsem to celé konzultoval s rodinou, ale v podstatě jsem byl rozhodnutý už od samého začátku, že to nevzdám a budu bojovat. Rodina v to taky věřila a teď se ukázalo, že jsem si zvolil tu správnou cestu.
Robin Kaplan | Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Kde jste hledal motivaci?
V ten moment to bylo dost těžké. Ale hokej je můj život a vždy byl. Celou dobu jsem makal naplno, a jak už jsem zmiňoval, tak mě hrozně moc podporovala rodina. Připomínali mi, abych bojoval a nevzdával se. Jsem jim za to moc vděčný.
Těžká byla i loňská juniorská sezona, kterou vám už na podzim v podstatě ukončil koronavirus…
Loňská sezona stála s prominutím za prd. Odehráli jsme jen šest zápasů a poté se celá soutěž přerušila – všechny nás to moc mrzelo. Přišli jsme vlastně o jednu celou sezonu v juniorské soutěži, ale nic s tím bohužel nešlo dělat. I tak jsme trénovali v plném nasazení a doufali, že by se to třeba mohlo rozběhnout, nicméně to se nakonec nestalo.
Vnímáte zpětně pozitivně, že jste měli víc času na tréninky?
Myslím si, že jsme byli fyzicky připraveni celou sezonu. Máme výborného kondičního trenéra, takže o fyzičku jsme se bát nemuseli. Určitě jsme mohli trénovat dovednosti a taktiku, ale ten zápasový mód nám všem jednoznačně chyběl.
„Naskočit do extraligy byl můj velký cíl a zatím je to taky můj největší úspěch v kariéře."
Letos jste si poprvé zahrál za pardubické áčko – Byl to pro vás splněný sen?
Naskočit do extraligy byl můj velký cíl a zatím je to taky můj největší úspěch v kariéře. Jsem moc rád, že mi pan Král dal šanci. Měl jsem možnost zahrát si mezi nejlepšími, navíc za Pardubice…
V obou utkáních jste průměrně odehrál sedm minut. Jak jste se cítil na extraligovém ledě?
Během prvního zápasu v Mladé Boleslavi jsem byl dost nervózní, a taky to na mně bylo celkem jasně vidět. Kluci z A-týmu mě v tom nenechali a podporovali mě. Když jsem pak jel na druhý zápas do Třince, tak už to bylo mnohem lepší. Řekl jsem si, že do toho musím jít prostě naplno, jako kdybych hrál za juniory. A troufám si říct, že to bylo o dost lepší. Snad byli spokojení i spoluhráči a trenéři (směje se).
Letošní juniorská sezona je pro vás zatím velmi vydařená, ve 47 zápasech základní části jste posbíral 77 bodů. Čím to podle vás je?
Je super, že se mi tak daří, protože tím pomáhám týmu k úspěchům. Pořád bych byl ale radši, kdyby to takhle šlo celému týmu. Musíme ještě víc táhnout za jeden provaz a vyhrávat, jelikož start do letošní sezony se nám vůbec nepodařil. Ale abych odpověděl na otázku – daří se mi díky tomu, jak si v lajně rozumím s Danielem Herčíkem. Hrajeme spolu už od podzimu a společně nám to oběma funguje. Vážím si toho a z naší souhry mám radost. Jen nesmíme usnout na vavřínech.
„Úplně nejlepší by bylo umístění na draftu NHL, ale o tom asi můžu spíš jenom snít. Nicméně udělám pro to maximum."
Sledujete své statistiky? Ptám se, protože jste skončil pátý (Daniel Herčík šestý) v bodování juniorské soutěže.
Samozřejmě to sleduji. Můj osobní cíl do letošní sezony byl ten, abych skončil do desátého místa v kanadském bodování, což se mi podařilo. Určitě mám i větší ambice a chtěl bych podávat co nejlepší výkony, ale nejradši bych dosáhl na týmový úspěch. Doufám, že se nám něco takového podaří a přání se mi splní, protože naše touha po titulu je velká. Teď už je to jenom o tvrdé práci a štěstí.
Šance pardubické juniorky na play-off tedy vidíte optimisticky? Účast si ještě musíte vybojovat v nadstavbové skupině.
Věřím, že to zvládneme. Snad se nám povede postoupit do čtvrtfinále, protože tým na to určitě máme. Juniorské play-off se teď v Pardubicích i kvůli covidu dlouho nehrálo a ambice jsou vysoké.
A co je vaším cílem do budoucna?
V první řadě udělat co největší úspěch s juniory. Potom bych byl moc rád, kdybych mohl podepsat profesionální smlouvu s Pardubicemi, a úplně nejlepší by bylo umístění na draftu NHL, ale o tom asi můžu spíš jenom snít. Nicméně udělám pro to maximum.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Nebojíte se – vzhledem k dřívějšímu zranění – přechodu do dospělého hokeje?
Určitě se nebojím, spíš naopak: Je to pro mě velkou výzvou a radostí. Dva zápasy v extralize už jsem odehrál a chtěl bych přidat další. Vyloženě strach jsem nikdy neměl, cítím se opravdu tak, jako bych žádné zranění neprodělal.
V běžném životě tedy žádné následky úrazu nepociťujete?
Kondiční trenér Petr Mocek mi nastavil nějaké tréninky na zpevňování středu těla, tak se je snažím dodržovat. Jinak už rehabilitace nepotřebuji a žádná omezení nemám.
Jak tedy nejradši trávíte volný čas?
Když jsem doma v Králíkách, tak si s přítelkyní rádi zajedeme na nějaký výlet nebo trávíme čas společně s rodinou. Většinou ale zůstávám v Pardubicích, takže se věnuju i škole, sleduju hokej a s klukama hrajeme i na Playstationu.
Share on Facebook
