Štěstí v neštěstí, Bucifalová unikla plamenům: Přišla jsem skoro o všechno
Foto: cbc.ca
AKTUALIZOVÁNO – Prosadit se a hrát hokej za mořem? Takový sen si plní i sedmnáctiletá česká reprezentantka Veronika Bucifalová. Jenže na konci května se ocitla uprostřed mnohem horšího snu. Spíš černé můry, která bohužel byla realitou. Dva dny před návratem domů za rodinou ji z koleje soukromé hokejové školy v kanadském Cornwallu vyhnal požár. Stejně jako všichni ostatní studenti a zaměstnanci naštěstí i Bucifalová utekla včas, ale přišla téměř o všechny osobní věci i hokejovou výstroj. Proto se rozhodla uspořádat online sbírku, která měla bleskový ohlas. Přečtěte si osobní zpověď nadané hokejistky.
Byl to můj poslední týden v letošní sezoně v Ontario Hockey Academy. Ve středu jsem udělala poslední závěrečné zkoušky a už jsem se těšila domů. Na čtvrtek jsem si naplánovala balení, pátek odpočinek a v sobotu hurá po půlroce odlet domů.
Bohužel osud si to vymyslel jinak. Až do večera to vlastně probíhalo dle mých plánů. Vše jsem si sbalila a připravila na zem doprostřed pokoje. Mohla jsem si to dovolit, jelikož už jsem v pokoji byla poslední, kdo neodletěl. Takže vše sbalené, jenom otevřený notebook na stole, sluchátka, peněženka, doklady a takové ty maličkosti, které bych sbalila až v sobotu ráno. Venku bylo strašné horko a byla jsem unavená, tak jsem si šla zdřímnout. Najednou mě vzbudil alarm – HOŘÍ. Bylo kolem sedmé večer.
Já jsem celkem v klidu, jelikož cvičný poplach zkoušíme dvakrát měsíčně. Říkám si, ve škole nikdo není, už nás nebudou počítat, kašlu na to a ležím dál. Za chvíli ho vypnou jako vždy. Alarm řve ale stále dál. To už je divné, tak přece jenom vstanu, vezmu mobil a jdu na chodbu kouknout, co se děje. A tam už všichni zmateně pobíhali a řvali, že opravdu hoří, ať rychle utíkám ven z baráku. Tak jsem vzala nohy na ramena – já v kraťasech, tričku, pantoflích bez ponožek vylítnu ven, jenom s tím mobilem v ruce.
Ze začátku to vypadalo nevinně, jenom jsme viděli kouř nad mým pokojem a jinak nic. Během pár minutek ale celá střecha vzplála a my jsme věděli, že je velký průser. Naštěstí jsme stihli všichni utéct ven. Museli jsme už jenom přihlížet, jak nám hoří ubytovna. No byla jsem z toho úplně v šoku. Ten pocit, že tam máte úplně všechno – hokejovou výstroj, všechny osobní věci... Vlastně jsem tam měla skoro vše z domova, jelikož tam jsem celý rok. No a nakonec nevětší průser: Co pas??? V sobotu mám letět, bez něj mě nepustí a já už se domů tak těším. Nevíte, jestli máte brečet, smát se, nebo co vlastně dělat? Volám domů – mamině zrovna nefunguje internet. Zkouším tátu – toho naštěstí seženu. Povídám, co se děje – je to všechno v háji tati, škola hoří. Ale žiju, nic mi není. Nemůžeme tomu uvěřit.
Všichni jsme na louce před školou a musíme příhlížet, jak se hasiči snaží oheň uhasit. Bohužel to asi nejde podle plánů. Bože, jaká blbá náhoda – můj táta je hasič, a já tady teď stojím a koukám, jak nám hoří škola. Honí se mi hlavou různé myšlenky. Příchází lidi z okolí a nosí nám vodu a jídlo, červený kříž hygienu a deky. Všichni jsou fajn a drží nám palce. Dostáváme info, že jedeme na hotel – sem už se nevrátíme. Chce se mi brečet, a co moje věci a dárky domů pro všechny moje blízké? No nic už nenaděláme. Teď musíme řešit pas, abych mohla odletět. Voláme ambasádu a žádáme o pomoc. Naštěstí jsem měla pas v trezoru a ten se zachránil – hurá, poletím domů dle plánu. To je fajn. Některé děti přišly o pas a musely zrušit lety. Takže si říkám, že jsem měla aspoň nějaké to štěstíčko.
Dozvídám se, že oheň vznikl v pokoji nade mnou. Klukům asi vybuchla nabíječka na posteli – oficiální verze zatím od hasičů není. Bohužel do objektu nikdo nesmí. Vím, že můj pokoj sice neshořel, ale jelikož to vzniklo nade mnou, je plný vody. Já měla všechny věci na zemi uprostřed pokoje, tak chvíli doufám, že vše dopadne dobře. Přichází ale info, že do objektu nás nepustí, vše musí zůstat tak, jak je. Takže naděje je mizivá.
No čtvrtek večer, pak noc a následně pátek byl můj nejhorší den, jaký jsem asi doteď zažila. Měla jsem smíšené pocity – poletím domů, to je fajn, ale nemám nic, pouze to, co mám na sobě, a mobil a pas. Nějaký pán mi dal ponožky, paní baťůžek, deka od červeného kříže – to je vše, co si přivezu po roce stráveném v Kanadě. Brečím, směju se, jsem naštvaná, klepu se vzteky. Nemůžu spát. Je mi na nic. Některým, co měli tašky na chodbách, to hasiči vytahali. Můj pokoj a pokoj trenéra vedle dopadly ze zatopených a zničených nejhůře – když tedy pominu pokoje kluků, které shořely. Prosím trenéra, zda by mi tam nedošel aspoň pro peněženku, mám tam doklady a peníze na cestu. Bohužel se dozvídám, že to nejde. Jsem nešťastná, proč zrovna já musím takto dopadnout. Skoro všichni dostali aspoň něco, a já nic.
Je sobota ráno, odjezd na letiště je za hodinu. Už se těším, jsem unavená. Přichází trenér a ptá se, zda jsem něco zachránila. Říkám, že nemám nic. Tak sedej, jedem tam. Trenér mi vytáhl hokejovou tašku – má snad sto kilo – otvírám ji – klepu se – je plná vody. Brečím, když vidím, v jakém je to stavu. Všechno smrdí a je nacucané vodou. Něco se rozpadlo, všechno látkové musím vyhodit. Za půl hodiny odjíždíme na letiště a není čas. Musím aspoň něco zachránit – beru helmu, chrániče, brusle – tak snad to půjde vysušit, říkám si.
Ontario Hockey Academy bude pokračovat, vrátí se silnější než dřív. Rychle a jasně přišel vzkaz od vlastníka privátní hokejové školy v kanadském Cornwallu. Požár zničil jihovýchodní křídlo koleje, nezasáhl vedlejší budovu s učebnami a jídelnou. V areálu školy bylo tou dobou asi 95 studentů. Co je hlavní – všichni vyvázli v pořádku. | Foto: Cornwall Fire Service Photo
Nahážu to do tašky a modlím se, ať mi ji vůbec vezmou do letadla. Snažím se ji usušit hadry a aspoň trošku vytřít. Pořád se klepu a jsem šťastná, že vidím aspoň něco ze svých věcí. Odjezd – honem nakládám do busu a jedem na letiště. Cestou se mi honí hlavou všechno možné. Snad ta taška projde. Bude to nadváha, snad z ní nepoteče – jinak je průser. Půjčili mi ve škole peníze, abych si mohla zaplatit aspoň tašku a koupila si něco k jídlu. Jsem odbavená. Volám domů a brečím štěstím, že se mi povedlo aspoň něco zachránit. Teda aspoň jsem si to v té chvíli myslela.
Let proběhl celkem normálně, tentokrát se naštěstí nic nepředvídaného nestalo. Přistávám v Praze, mám tašku a jdu. Už vidím naše – já jsem tak ráda, že jsem doma. Mamina brečí, já taky – no jsem živá a zdravá. Tak ještě asi dvě a půl hodinky jízda autem a jsme doma v Sušici. Tam vysypeme tašku na trávu na dvorku a brečíme zas. Je to vše ve strašném stavu – něco se snažíme vyčistit, něco mamina vyprala. Brusle bohužel nepřežily, chrániče taky ne, rukavice taky nevypadají nejlépe. No ale jsem doma v bezpečí a jdu konečně spát. Nespala jsem od doby, co ten požár vypukl.
Ráno vstanu a začíná nám všem docházet, co se stalo, že jsem vlastně přišla skoro o vše. Škola nám dává info, že naše osobní věci pojištění nezahrnuje. Zjišťujeme, zda pojištění, co mám, by pomohlo – bohužel. Tak a co teď. No nic, půjdu na brigádu, něco si vydělám, no a nějak to budme muset zvládnout. Pomůžou babičky, dědečkové a naši nejvíc.
Na facebooku mi přistává info o sbírce pro mé spolužáky, kteří na tom byli podobně, tak si říkám, že to zkusím taky. Třeba mi někdo pomůže – i malá pomoc je supr. Do OHA se budu určitě na příští sezonu vracet. I když mám úplně suprové stipendium, tak si naši museli na zbytek půjčit. Teď do toho pořízení hokejové výstroje, vlastně nových osobních věcí, a především minimálně notebooku, o který jsem bohužel přišla, a bez něj to opravdu studovat nejde. Takže je to opravdu velká finanční bomba, proto jsem se rozhodla požádat o pomoc.
Moje sbírka se naplnila hned v den, kdy vyšel článek – což je opravdu neskutečné. Je až neuvěřitelné, kolika lidem, kteří mě ani neznají, není moje situace lhostejná. Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, co mě podpořili, a to jak finančně ve sbírce, tak psychicky či různými nabídkami. Vážím si toho a všem Vám moc děkuji. Hokejový svaz taky nabídl pomoc. Nechci zneužívat dobroty lidí, a proto bych chtěla ještě jednou všem poděkovat. Určitě bude někdo další, kdo bude potřebovat pomoc jako já. Držte mi palce na další cestě osudem, všem Vám přeji jenom to nejlepší.
Veronika Bucifalová – Ontario Hockey Academy
Veronika Bucifalová vedla jako kapitánka nejmladší českou reprezentaci, s národním týmem do 18 let se zúčastnila dvou MS a třetí může přidat v lednu na domácí půdě v Přerově a Zlíně. Už loni v 15 letech si poprvé zahrála i na seniorském šampionátu, letos v kanadském Kamloops chyběla kvůli studijním povinnostem. | Foto: Karel Švec, cslh.cz
Share on Facebook
