S Hudlerem byli školní raubíři, od Dopity má medaili. Teď Plšek cepuje Bobry
Foto: hcvm.cz
Lukáš Plšek po loňské sezoně ukončil kariéru gólmana a v šestatřiceti letech se dal na trenérskou dráhu. Valašsko je jeho domovem a ve Vsetíně patří k ikoně, která zažila mistrovské tituly na přelomu tisíciletí i pád a vzestup od nuly. Konec kariéry odchytal Plšek ve Valašském Meziříčí, kde momentálně působí jako asistent trenéra. Vždy pozitivně naladěný bývalý brankář má plno zajímavých zážitků a zkušeností.
Lukáši, kdy jste zažil vrchol své brankářské kariéry?
V době, kdy mi bylo sedmnáct let. Byl jsem v kádru mistrovského Vsetína. Chytal jsem vyprodané derby ve Zlíně nebo proti Pardubicím před deseti tisíci fanoušky. Už jako šestnáctiletého si mě vytáhl trenér Zdislav Tabara do A-týmu Vsetína a hned mě postavil do zápasu proti Znojmu, za které hrálo hvězdné duo Peter Pucher a Marek Uram.
Solidní začátek na tak mladého hráče. Jak to pokračovalo dále?
Byl jsem pak v národních týmech do osmnácti a dvaceti let. Kvalitních gólmanů byla v té době spousta, a i na Vsetíně jich bylo jednu dobu asi šest. Vydal jsem se tedy do zahraničí, přesněji do Dánska, kde jsem chytal dva roky. Do extraligy jsem se už potom nedostal.
Prožil jste největší vsetínský boom, jaké to bylo?
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem hrál v týmu s velkými hokejisty. Seděl jsem v kabině s hráči jako Jiří Dopita nebo Roman Čechmánek. Můj soused přímo na palandě byl Roman Stantien. Byl jsem s největšími esy v jedné kabině skoro pět let. Já s Jirkou Hudlerem jsme tam byli suverénně nejmladší, a to byla velká škola, která mi dala hodně.
To asi z paměti jen tak nevypadne…
Můžu prozradit takovou historku. Když se vyhrál ve Vsetíně poslední titul, tak já, jako třetí gólman, jsem nejel na rozhodující zápas finále play off proti Spartě. Hned, jak kluci v noci přijeli, tak jsme na ně čekali na zimáku a Jirka Dopita za mnou přišel, jestli mám medaili. Když jsem mu řekl, že ne, dal mi svoji a řekl, že jich má už hodně a ať si ji nechám.
Prosadit se v takovém týmu bylo asi těžké, že?
Ano, byl jsem třetí gólman a jelikož jsem byl mladý, chytal jsem za juniorku. S ní jsme byli ve finále play off proti Pardubicím, to jsme zase hráli proti klukům jako Tomáš Rolinek nebo Petr Průcha. Takže další super zážitek.
"Když se vyhrál ve Vsetíně poslední titul, tak já, jako třetí gólman, jsem nejel na rozhodující zápas finále play off proti Spartě. Hned, jak kluci v noci přijeli, tak jsme na ně čekali na zimáku a Jirka Dopita za mnou přišel, jestli mám medaili. Když jsem mu řekl, že ne, dal mi svoji a řekl, že jich má už hodně a ať si ji nechám."
Když byl Vsetín vyloučen z extraligy, odešel jste do Dánska. Pak se na Vsetíně znovu tvořilo seniorské mužstvo, váhal jste s návratem?
Když jsem se vracel z Dánska, tak jsem nabídky měl, a vesměs i daleko lepší. Ale oslovil mě Stanislav Pavelec s Alexejem Jaškinem, že chtějí stát u znovuzrození vsetínského hokeje, a jestli bych jim s tím nechtěl jít pomoct. I když to byly tenkrát docela amatérské podmínky a nikdo nevěděl, jak to bude vypadat, tak jsem do toho šel. Rozjeli jsme to parádně. Dnes jde vidět, kam daleko to zašlo, a kde je Vsetín dnes. Když jste se mě na začátku ptal, co byl vrchol kariéry, tak i tohle řadím hodně vysoko, že jsme pomáhali Vsetín rozjet.
Jak jste vnímal postupný vzestup směrem k první lize?
Vsetín má obrovskou výhodu v tom, že má skvělou diváckou základnu. A v té době nebavilo lidi chodit jen na šestý tým druhé ligy, takže se vedení muselo snažit a posilovat kádr. Poslední roky byl Vsetín profesionální tým mezi poloprofesionály a tím, že jsem měl dobrou práci a nechtěl se jí vzdát, zvolil jsem přestup do Valašského Meziříčí. Klukům jsem pak jen na dálku držel palce, aby postoupili, což se jim hned povedlo po příchodu Jiřího Dopity. Stali se opravdovým profi týmem, začali trénovat ráno a za rok byli v první lize.
Chytal jste v dresu Vsetína proti Valašskému Meziříčí v leckdy divácky napjatých derby. Napadlo vás v té době, že budete jednou stát na lavičce valašského rivala?
Když budu upřímný, nic takového by mě ani náhodou nenapadlo. Kdyby mi někdo řekl, že půjdu do Valašského Meziříčí, tak to ani v žádném případě. (směje se) Na začátku druholigové kariéry jsme měli problém Valašské Meziříčí porazit. Byli tam hráči jako Sochorek nebo Šebesta a bral jsem Valmez jako největšího rivala.
Jak jste zmínil, se vzestupem Vsetína jste z profesních důvodů musel do Valašského Meziříčí. Karta se obrátila a vy jste nastoupil proti svému bývalému klubu. Jak jste se cítil?
Když pominu mládež, tak to bylo poprvé, co jsem chytal proti Vsetínu. Musím říci, že z prvního zápasu si půlku nepamatuji, protože jsem byl v obrovském transu. Já jsem do té doby ani nevěděl, jak vypadá hostující kabina, pro mě to bylo, jako kdybych přijel na úplně jiný zimák. Poté, co jsem vlezl na led a viděl plné tribuny, jsem měl husí kůži a byl jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil. (směje se)
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Fanoušci vás přijali?
Myslím, že fanoušci moje jméno vyvolávali, a za to jsem byl rád. Poslední roky jsem toho ve Vsetíně moc neodchytal a myslel jsem, že na mě zapomínají. Ale co jsem se tam objevil, tak jde vidět, že nezapomínají.
Spojují si vás fanoušci na Vsetíně po takovém čase stále s tamním hokejem?
Na hokej teď sice moc nechodím, protože se zápasy kříží s druhou ligou. Ale když tam občas zajdu, tak mám co dělat, abych prošel chodbou. Každý mě zastavuje, ptá se, jak se mám a co dělám. Byl jsem na Vsetíně skoro celou kariéru a Vsetín budu i vždycky sledovat. Třeba se naše cesty někdy zkříží, ale teď to reálně nevidím. Jsem asistentem trenéra ve Valašském Meziříčí a jsem tady spokojený.
Vaše jméno je spjato se Vsetínem nebo nyní Valašským Meziříčím. Vy ale nejste Valach, že?
To nejsem. Pocházím z Uničova a v Olomouci jsem hrál za mládež. Na Vsetín si mě vytáhl Jiří Hudler starší, který tam trénoval dorost. Já jsem navíc prožil celé dětství v Olomouci s Jiřím Hudlerem mladším, se kterým jsem i seděl v lavici a byli jsme třídní raubíři. Jeho táta si nás vzal na Vsetíně pod křídla a bydlel jsem u nich dva roky. Zároveň se v té době rodil na Vsetíně legendární extraligový tým, do kterého jsem se chtěl probojovat. Na Valašsku se mi zalíbilo, chtěl jsem tam zůstat a jsem tu dodnes. Na Vsetíně žiju dvacet let, mám tady rodinu a celkově mi Valašsko přirostlo k srdci, i když jsem z Uničova na Hané.
"Musím říci, že z prvního zápasu si půlku nepamatuji, protože jsem byl v obrovském transu. Já jsem do té doby ani nevěděl, jak vypadá hostující kabina, pro mě to bylo, jako kdybych přijel na úplně jiný zimák. Poté, co jsem vlezl na led a viděl plné tribuny, jsem měl husí kůži a byl jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil."
Proč jste zvolil na závěr kariéry právě Valašské Meziříčí?
Velkou roli v tom hrál Petr Dvořák, protože se s ním znám od dětství. Chodili jsme spolu také na základní školu v Olomouci, hráli spolu v týmech a v mládežnické reprezentaci. Když jsem končil na Vsetíně a nechtělo se mi končit s hokejem, tak přišla nabídka z Valašského Meziříčí. Dá se říct, že to bylo taky znovuzrození Valašského Meziříčí, když to vzal Petr Dvořák jako manažer pod sebe. Začal se tady dělat lepší hokej na lepší úrovni a už to nebyl ten Valmez, který dostával dvanáct gólů za zápas. Petr Dvořák začal skládat parádní tým a já jsem řekl, že do toho s ním jdu. No a jsem tady už čtvrtý rok.
Po skončení kariéry začínáte teď jako asistent trenéra. Čí to byl nápad?
Já jsem nikdy trenérské ambice neměl. Například trénovat mládež mě nikdy nelákalo, ale když za mnou přišel Petr Dvořák s hlavním trenérem Jiřím Weintrittem, jestli bych nechtěl dělat asistenta u A-týmu, tak mě to potěšilo. Děkuji jim za to, protože mě to obrovsky chytlo. Chci si dodělat licenci B, abych ji měl příští rok hotovou. Zároveň dostávám prostor od hlavního trenéra tvořit tréninky a učím se od zkušeného člověka. Moc mě to naplňuje.
Loni jste byl ještě součást kabiny. Předpokládám, že si nenecháváte od bývalých spoluhráčů vykat.
Samozřejmě, že ne. (směje se) Ale to je momentálně u té trenéřiny to nejtěžší, odvyknout si na to, že nejsem spoluhráč, ale trenér. Abych dokázal zvýšit hlas nebo umět poradit, když se něco nepovede. Je to podle mě to nejtěžší, když člověk hned skončí, a loni v té kabině seděl, být najednou nadřízený. Každopádně učím se a věřím, že rok od roku to bude lepší.
S vaší kariérou a zkušenostmi můžete být vzorem pro některé mladé hráče. Nemáte pocit, že se často druhá liga, především mezi mladými juniory, shazuje jako soutěž bez úrovně?
Podceňuje se obrovsky. Ve druhé lize se pohybuji třináct let a tím, že ubývá mužstev, je přetlak hráčů. Myslím si, že se to hodně shazuje i na úrovni extraligových a prvoligových manažerů, protože ti tu druhou ligu v uvozovkách nikdy neviděli. Protože kdyby se přišli podívat na zápas s Šumperkem, Havlíčkovým Brodem nebo třeba i s Kopřivnicí, tak to má úroveň neskutečnou. A mladí kluci, kteří hrají extraligu juniorů a myslí si, že mohou jít hrát hned druhou ligu, tak nemůžou. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale druhá liga je na daleko větší úrovni než nejvyšší soutěž juniorů, teda aspoň z mého pohledu. A dělají to ti právě zkušení hráči, kteří sice přijdou hrát hokej po práci, ale dávají tomu opravdu hodně a je to na úrovni vidět.
Share on Facebook
