Rác trénuje v Prostějově, čeká na angažmá: Chci hrát co nejdřív. A polská úroveň?
Roman Rác
|
Foto: gkstychy.info
Útočník Roman Rác strávil čtyři povětšinou bodově velmi plodné sezóny v Polsku. Teď je bez angažmá a trénuje v Prostějově, kde ale z administrativních důvodů jako cizinec hrát nemůže. Přitom trenér Janeček jeho tréninkovou morálku chvílí a bral by ho hned. A tak se třiatřicetiletý univerzál poctivě připravuje a čeká, co přijde. V rozhovoru došla kromě jeho aktuální situace řeč na hokejové i životní poměry v Polsku nebo na vzpomínky na Olomouc.
Romane, jak jste se dostal do situace, že trénujete v Prostějově, i když tady nemůžete hrát zápasy?
V Prostějově trénuju od začátku sezony na ledě, protože jsem se dostal trochu i vlastní vinou do situace, kdy jsem zůstal bez angažmá. Hledal jsem něco, kde bych mohl trénovat, a volal jsem si s trenérem Janečkem, se kterým mám dobrý vztah z minulosti. Odklepl to i majitel pan Luňák, za což jsem vděčný. Můžu celý měsíc trénovat v kvalitním týmu, je tu super zázemí, super kondiční trenér Radek Vyskočil a dobré tréninky. Důležité pro mě bylo, že kvůli malému můžu trénovat ráno. Kdybych řešil třeba Olomouc, jako v minulosti, juniorka tam teď hraje první ligu a navíc trénují večer. V áčku mají hodně hráčů. V Prostějově naopak ze začátku přípravy řešili pár zranění, takže jsem se jim hodil. Navíc kluci mě vzali mezi sebe, i když s nimi nemůžu hrát. Teď už se na trénincích řeší spíš systémové věci, takže se občas nedostanu do nějakých situací, o to víc si pak přidávám.
„Můžu měsíc trénovat v kvalitním týmu, je tu super zázemí i kondiční trenér Radek Vyskočil. A dobré tréninky.“
Říkáte, že jste se do této situace dostal vlastní vinou, rozveďte to.
Byl jsem čtyři roky v Polsku a po poslední sezoně jsem měl pocit, že bych měl něco změnit a zkusit něco nového. Měl jsem dvě nabídky z polských klubů, ale pak se naskytly dvě nabídky ze slovenské extraligy, kde bych byl skoro doma. Podstoupil jsem pohovory a vše ostatní, vypadalo to nadějně, takže jsem polské nabídky upozadil. Pak se to vyvrbilo tak, že to ani v jednom klubu na Slovensku nevyjde, ale polské týmy mezitím na mě už samozřejmě nečekaly a podepsaly jiné hráče. Takže jsem se vlastně vyšachoval sám.
Blíží se start sezony, jak je těžké se někde uplatnit a najít místo?
Teď před sezonou mají týmy víceméně plno, mají ustálené kádry. Je těžké najít někde své místečko, ale tohle potká aspoň jednou za kariéru každého hokejistu. Pro mě je to poprvé a není to úplně příjemné. Teď je situace taková, že čekám, jestli se někde uvolní místo, nebo jestli se někdo nedej bože zraní. Ale jsem rád, že můžu zatím aspoň trénovat v Prostějově, naučil jsem se tady i něco nového a snažím se to brát pozitivně. A je dobré, že jsem v plném tréninku a v plné pohotovosti. Naskočit můžu hned.
Žere vás, že v Prostějově už se hrají zápasy a vy jen trénujete a hrát nemůžete?
Já hokej miluju a strašně mě mrzí, že nemůžu hrát. Nejsem ten typ, co bude čekat do Vánoc, pak si to čtyři měsíce pinkne a pak má zase pohodu. To by mě nebavilo, chci hrát co nejdřív. Uvidíme, první panika nastává v klubech kolem pátého, šestého kola, nebo o první reprezentační přestávce. Snad už tou dobou budu hrát.
Když jsem se bavil s trenérem Janečkem, říkal, že ho od prvních tréninků oslovil váš přehled na ledě, zkušenosti a že by vás bral okamžitě do role lídra, na přesilovky. Štve to o to víc?
Jasně, je hrozná škoda, že kvůli nějakým administrativním důvodům v Prostějově nemohou hrát cizinci. Řeším teď i české občanství, abych měl dvojí. Třeba to dopadne někdy v budoucnu.
„Je hrozná škoda, že kvůli administrativním důvodům v Prostějově nemohou hrát cizinci. Řeším teď i české občanství.“
Jak moc vás ve vaší situaci limituje věk?
Asi je to těžší. V tomhle věku je lepší, když hráč má klub, kde se usadí a kde má nějakou pozici. Když člověk kluby mění, tak to u manažerů občas vypadá hůř. Jeden si řekne, že jste moc starý, druhý vás nezná, třetí zase něco slyšel od někoho jiného. Dneska chce každý mladé, dravé hráče. Ale podle mě zkušenosti nic nenahradí a je dobré mít určitý mix. Třeba tady v Prostějově ta skladba vypadá dobře, jsem zvědavý, jak jim to půjde.
Po třech produktivních letech se vám loni sezona nevyvedla. Koukají manažeři pořád hlavně na body?
I když vám někdo řekne, že na bodech nezáleží, tak samozřejmě záleží. Tři roky jsem byl v TOP10 bodování ligy, měl jsem bod na zápas a mohl jsem si z nabídek vybírat. Minulý rok mě potkaly dvě zranění, jedno na začátku sezony. Těžko jsem se do toho pak dostával. Navíc přišla změna trenéra, ale na to se nechci vymlouvat. Na svoje čísla jsem se nedostal a rozhodně to pak hrálo roli. U nás v první lize asi extra skauting nefunguje, někdo se podívá na EliteProspects, vidí počet bodů a má jasno. Maximálně jednou někam zavolá a zeptá se. U ofenzivního hráče jsou prostě body pořád rozhodující. Přitom hráč po horší sezoně je v té další o to hladovější. Jen musí dostat šanci.
„Když polské týmy hrají proti týmům z Maxa ligy, bývá to vyrovnané.“
Jakou pozici má hráč, který se vrací do Česka z polské ligy?
Bohužel, v Česku a na Slovensku se na polskou soutěž pořád nahlíží skrz prsty. Ta liga za poslední roky šla nahoru, dokazují to třeba výsledky v Lize mistrů. Já sám jsem s Krakowem a Jastrzębie hrál Ligu mistrů a pokaždé jsme tam uhráli sedm nebo osm bodů. S Krakowem jsme dokonce porazili Färjestad, tyhle zápasy mi velmi otevřely oči. Když polské týmy hrají proti týmům z Maxa ligy, bývá to vyrovnané. V kádrech je hodně cizinců, kvalita tam rozhodně je. Podle mě prvních pět týmů by klidně mohlo hrát důstojnou roli třeba ve slovenské extralize.
Foto: Mateusz Słodkowski, Trojmiasto.pl
Posunuly vás čtyři sezony v Polsku hokejově?
Hrozně mi pomohlo, že v prvním roce v Jastrzębie mi dal trenér Kaláber roli lídra. Strašně na mě sázel, hrál jsem prvního centra, každý zápas přes 20 minut. Pro mě to bylo poprvé v kariéře, kdy jsem cítil, že jsem lídr týmu a že mám za něj nějakou odpovědnost. Naučil jsem se to brát na sebe, na ledě i v kabině. Hrozně mě to posunulo. V té sezoně jsme vyhráli dva poháry i ligový titul. Jen škoda, že oslavy za covidu bez lidí byly nic moc. I v dalších klubech jsem se pak snažil brát jen to dobré. Hodně mě baví různé tréninkové metody, takže to jsem sledoval a od každého trenéra jsem si něco vzal.
Co Polsko po osobní stránce?
Celkově se mi moc líbil i život v Polsku, i když původně jsem tam šel trochu s obavami. Přeci jen Češi ani Slováci o Polsku pořád nemají moc dobré mínění. Člověk si přečte v médiích maximálně o tom, jak se odtamtud dováží špatné kuře. Přitom Polsko je ve všem tak pět let před námi. Žilo se mi tak skvěle, lidé tam jsou milí a ve všem mi pomohli. Byl jsem tam moc spokojený. Třeba když byla žena těhotná, stáli jsme tam ve frontě v obchodě. Všimla si toho prodavačka, všechny odsunula a vzala nás jako první. A nikdo ani necekl. U nás by měl každý kecy, přitom jsou to maličkosti. A ve sportu by lidi dali za svůj klub všechno, jsou to opravdoví srdcaři.
Předloni jste si zahrál v Krakově, i s početnou českou kolonií. Jaká to byla sezona?
Asi nejlepší rok hokejové kariéry, co se týče života mimo hokej. Je to úžasné město, s rodinou se nám tam moc líbilo. Nedám na to dopustit. A hokejově? Udělal se silný tým, klub chtěl uspět v Lize mistrů. Vyhráli jsme základní část polské ligy, ale pak se ukázalo, že jména na papíře nevyhrávají. Bylo to až moc nabité, kluci ze čtvrté lajny by jinde hráli přesilovky. Nebylo to šťastně poskládané. Spousta Čechů, takže atmosféra byla dobrá, ale nakonec jsme nesplnili hokejové cíle. Prohráli jsme sedmý zápas semifinále.
„Dají se tam vydělat hezké peníze, i to mě v Polsku udrželo.“
Jak je na tom polská liga finančně?
Dají se tam vydělat hezké peníze, i to mě tam udrželo. Vybudoval jsem si nějakou pozici a pak mě týmy braly na pozici centra číslo jedna nebo dva. Přitom já centra předtím nikdy nehrál. Možná budou výplaty i trochu vyšší než ve slovenské extralize nebo v Maxa lize, ale spíš záleží na klubu a taky na tom, jakou v něm dostanete roli. Přitom v Polsku je z marketingového hlediska hokej mezi sporty asi na 17. místě. U nás je první nebo druhý, ale i tak v Polsku dokáží vytvořit stejné nebo lepší finanční podmínky. Podle mě je to k pláči.
Fanoušci si vás pamatují z českých stadionů hlavně z Olomouce. Jste stále stejný hráč jako kdysi na Hané?
Za ty roky jsem se naučil spoustu nového a změnil jsem se. Dříve v Česku jsem byl spíš ofenzivní a trenéři mi tu obrannou práci trochu vyčítali. Hodně jsem na tom zapracoval, i proto, že jsem v Polsku hrál přesilovky, oslabení a trenéři mě stavěli do důležitých momentů zápasů. Stal jsem se komplexnějším hráčem. Uvědomil jsem si, že nejde sázet na jednu kartu, musíte umět všechno, abyste byl týmu co nejvíc prospěšný.
A po osobní stránce? Prošel jste si vážnými zdravotními problémy, založil jste rodinu.
Od zranění srdce jsem velký profesionál, probralo mě to. Řeším stravu, dobrý spánek, regeneraci. Taky trénink, aby toho nebylo na tělo moc. A rodina mě osobně změnila hodně. Vždycky jsem byl fanatik do hokeje a do tréninku. Celý den se točil kolem hokeje. Teď přijdu domů z tréninku, vidím malého a hned myslím na něco jiného. Myslím, že mi to hodně pomohlo. Věřím, že jsem teď lepší verzí sama sebe.
„Od zranění srdce jsem velký profesionál, probralo mě to.“
Přemýšlíte i o možném nebo blížícím se konci kariéry?
Je mi 33, ale fyzicky se cítím třeba na 28. Nad koncem ani nechci přemýšlet. Ale už jsem zažil v životě situaci, po které jsem ani neměl hrát hokej. Když mám teď trochu času, tak mě aspoň momentální situace dokopala k tomu, že jsem rozjel jeden svůj projekt, který mám v hlavě asi rok. Chtěl bych předávat zkušenosti mladým, v létě rozjet nějaké kempy. Udělal jsem si kurz kondičního trenéra a hodně jsem si vzal i od těch, se kterými jsem se setkal v kariéře. Člověk nikdy neví, jestli bude muset skončit, nebo jestli bude hrát do čtyřiceti. Je dobré mít zadní vrátka. Navíc by mě to moc bavilo.
Když se vrátíme na úplný začátek, kde jste se vůbec jako Slovák vzal v mládeži Olomouce?
Končil jsem v dorostu Trenčína a s rodiči jsme se domluvili, že to zkusím v Česku. Tehdy byly soutěže v Česku na úplně jiné úrovni než na Slovensku, takže nám to přišlo rozumné. Byl to super krok, kdybych ho neudělal, ani nevím, jestli bych ještě teď vůbec hrál hokej. Na Slovensku se tehdy hodně řešily úplatky, navíc každý chtěl jen vysoké hráče. Byla možnost jít do Olomouce, pan Přecechtěl mě vzal. Po třech letech v juniorce jsem si vybojoval místo v áčku pak jsme postoupili do extraligy. Teď dokonce v Olomouci bydlím, na město se ženou nedáme dopustit. Spousta Slováků, kteří jsem jednou přišli, už tu zůstala.
Poznávají vás lidi v Olomouci?
Byl jsem v létě párkrát na přípravných zápasech a hodně lidí mě zastavovalo nebo si na mě ukazovali. To člověk cítí, že ho někdo pozná, i když s ním nepromluví. Jsem rád, že si na mě lidi vzpomínají v dobrém.
Share on Facebook
