První rok v Německu a hned titul. Parádní zkušenost, říká Šuráň. Co mentalita?
Jan Šuráň
|
Foto: eisbaeren-regensburg.com
Pět let působil Jan Šuráň v Jablonci na pozici šéftrenéra mládeže. Před letošní sezonou však zvolil změnu a zamířil do německého Regensburgu, který hraje DEL2. A hned z toho byl mistrovský titul. V obsáhlém rozhovoru mluví čtyřiadvacetiletý trenér o spoustě zajímavých témat.
Jak se vlastně dostane trenér z české 2. ligy do německého Regensburgu?
Po pěti letech práce v Jablonci jsem se chtěl někam posunout. Znám Martina Slánského, který v Regensburgu působil ještě loni coby asistent. A protože tam končil, začali jsme se s jejich hlavním trenérem bavit o možné spolupráci, která nakonec klapla.
Vzhledem k tomu, že Regensburg letos získal mistrovský titul, retrospektivně můžeme říct, že šlo o dobrou volbu, co?
Určitě. Kromě titulu jsem nabral spoustu nových zkušeností, takže to splnilo všechno, co jsem očekával.
Začali jsme pozitivně: titul, zkušenosti, ale ona to nebyla jen procházka růžovou zahradou…
Taky pravda. Na konci listopadu jsme v tabulce byli předposlední. Liga byla obrovsky vyrovnaná, v tu chvíli byl po dvaceti kolech rozdíl mezi čtvrtým a třináctým místem šest bodů. Pak se nám povedlo vyhrát asi deset zápasů v řadě, což tým uklidnilo. Ale stejně… Do Vánoc to byly obrovský nervy.
„Do Vánoc to byly obrovský nervy."
Měl jste v době největší krize strach o místo?
Nepřemýšlel jsem o tom. Když jste asistent, berete to asi jinak než hlavní trenér.
Zocelily zvládnuté těžké momenty tým pro play off?
Podle mě určitě. Celá sezona pro nás byla nahoru a dolů. Nejen základní část, ale i play off, ve čtvrtfinále jsme prohrávali 1:3 na zápasy, ale kluci věřili, a nakonec zvládli otočku na 4:3. V tomhle ohledu je fajn, že jsme si prošli vším.
„Celá sezona pro nás byla nahoru a dolů. To nás zocelilo."
Když jsem si projížděl vaši soupisku, zaujalo mě, že na ní figuruje Corey Trivino, Kanaďan, který před lety válel v EBEL za Znojmo. Jaká je jeho pozice v týmu?
Pro nás je jeden z klíčových hráčů. Vytvořila se lajna, ve které k sobě měl ještě jednoho Kanaďana a Američana, přičemž všichni tři vévodí kanadskému bodování DEL2. Je super, že Corey tady má dlouhodobou smlouvu.
Foto: circlingthewagon.com
Zároveň ale kolovaly zvěsti o jeho složitější povaze…
Znám ho rok a říkám, že je skvělý kluk do kabiny. Výborný charakter.
Po titulu v DEL2 se logicky nabízí otázka na postup do vyšší soutěže. Mají v Regensburgu takové ambice?
V Německu to funguje tak, že během sezony musíte předložit rozpočet, musíte splnit vstupní podmínky a na základě toho je vám udělena licence, díky které můžete hrát v příští sezoně DEL. Pokud pak vyhrajete DEL2, postoupíte výš a poslední tým DEL sestoupí. My jsme letos o licenci nežádali. Regensburg hraje DEL2 teprve druhým rokem a nechceme nic uspěchat. Pokud bychom postoupili a další rok zase sestoupili, bylo by pro nás všechno mnohem těžší.
„My jsme letos o licenci pro DEL nežádali. Nechceme nic uspěchat."
Jak na vás působí celková úroveň DEL2.
Na rovinu říkám, že z ní jsem překvapený. V soutěži je hodně cizinců, což ji zkvalitňuje. Úroveň je podobná jako u naší první ligy. Hokej je v Německu víc taktický. Většina hřišť má třicet metrů na šířku, což je o dva až čtyři metry víc než u nás. Takže co ztratíte, už nenabruslíte.
Co porovnání z pohledu ekonomiky?
O rozpočtech přehled nemám, ale z pohledu návštěvnosti je německá DEL2 nejnavštěvovanější druhou nejvyšší hokejovou soutěží v Evropě, takže právě příjem ze vstupného má pro kluby velký význam. Třeba u nás je průměrná návštěvnost na zápasy čtyři tisíce diváků, což je hodnota, o které se většině klubů v Chance lize může jen zdát.
„DEL2 je nejnavštěvovanější druhá nejvyšší hokejová soutěž v Evropě."
Němci tedy nebrblají, když jim kluby zvýší vstupné o pár euro?
Je znát vysoká životní úroveň. Průměrně stojí vstupné zhruba 20 až 30 euro. Srovnej si to s českými prvoligovými kluby, kde lístek stojí zhruba 150 až 200 korun. Za zápas se pohybujeme v úplně jiných relacích. Na druhou stranu vyšší jsou i celkové náklady.
Teď k vám. Když člověk opustí rodnou hroudu, nebývá to snadné. Zvykl jste si rychle ve velké německé zemi?
Začátek byl trošku složitější, ale kolegové mi pomohli. Výhoda byla v tom, že vzhledem k hráčskému zastoupení se v kabině mluví především anglicky.
„Česky se v kabině snažím nemluvit."
Navíc s dlouholetým hráčem Chomutova Nikolou Gajovským či Richardem Divišem si můžete poklábosit i česky…
To jo, navíc Čechů je v klubu víc. Ale já se česky v kabině snažím nemluvit, mám rád, když se všichni baví jazykem, kterému rozumí celá šatna. Sníží to prostor pro vznik nedorozumění. Navíc se vám potom může šatna začít dělit na skupinky a to žádný trenér nechce.
V Jablonci jste pět let působil jakožto šéftrenér mládeže, vypomáháte s mládeží i v Regensburgu?
Spíše ne. Občas jdu na led s našimi juniory, ale šířka našeho realizačního týmu u áčka není bůhvíjaká, jsme v něm v podstatě dva trenéři a kolega na brankáře. Nemáme videotrenéra a podobně, jak je tomu třeba v některých týmech Chance ligy. Takže objem práce, kterou musíte zvládnout, je velký. Na vypomáhání u mládeže proto nezbývá čas.
A nechybí vám to?
Trošku jo. Na druhou stranu je v našem áčku dost mladých hráčů. Liga má pravidlo, že v každém týmu musí být tři hráči do 24 let a dva hráči do 21 let. Tohle mi práci s mládeží celkem supluje.
Jan Šuráň | Foto: eisbaeren-regensburg.com
Můžete porovnávat, jakým způsobem se liší styl práce s dorostenci a třeba třicetiletým hráčem z pohledu komunikace?
Je to v podstatě úplně něco jiného. U dětí se z podstatné části podílíte i na jejich celkové výchově, to u chlapů v podstatě neřešíte.
Hlas zvyšujete? Známe se už nějakou dobu a nedovedu si to u vás moc představit.
Pozitivně ano, ale že bych někomu dával kartáč, to většinou ne. Souvisí to s atmosférou, kterou si v týmu nastavil náš hlavní trenér Maxmilian Kaltenhauser. Zakládá si na tom, že v šatně chceme mít především konstruktivní prostředí a hráčům chceme v první řadě pomoci, přičemž pokud to z nás cítí, přinese to ovoce. Musím říct, že za rok v Německu jsem se toho nejvíc naučil právě v oblasti přístupu k hráčům.
Ale jen kamarádi s hráči taky být nemůžete, ne?
Jasně že ne, nároky máme pořád stejné. Jen jde o to, jakým stylem to z hráčů dostaneme. Chceme jít pozitivně motivační cestou. People managment je vlastně všude stejný – ve fabrice po lidech taky neřvete, když potřebujete, aby pracovali líp.
Jan Šuráň | Foto: eisbaeren-regensburg.com
Share on Facebook
