Přišel o nohu, ale hokej hraje! Protéza? Diváci to ani nepoznají, říká Žižlavský
Foto: Alena Zapletalová, HC UPOL
„Člověk musí brát věci tak, jak jsou. A v životě bojovat!“ povídá devatenáctiletý bojovník Martin Žižlavský. V roce 2017 přišel o nohu pod kolenem. Přesto se vrátil do klasického hokeje, což je snad světový unikát! V rozhovoru vypráví o zotavování z těžkého úrazu, pohledu na život či upadlé protéze během závodu v sajdkárkrosu.
Martin už odmala dělal velké množství sportů. Jeho životem byl hokej a sajdkárkros. Pak ho ale na chvíli zastavilo zranění ze školního lyžařského výcviku. „Pamatuju si vše. Bylo to na bobové dráze…“ vykládá Martin Žižlavský, který tak bolest prožíval i se spolužáky.
„Společně jsme to zvládli. Přenesli jsme se přes to, normálně fungujeme a bavíme se spolu. Některé z nás to možná víc stmelilo,“ prozrazuje.
Rodák ze Šumperka měl delší dobu před incidentem jakési předtuchy. „Několik měsíců předtím jsem měl špatné tušení, že se něco stane,“ odkrývá.
„Několik měsíců předtím jsem měl špatné tušení, že se něco stane
„Když se to stalo… Říkal jsem si, že to dopadlo ještě dobře. Mohl jsem se z toho nějak dostat. Pak následovala rekonvalescence a boj o to, abych se zase stal sportovcem,“ vrací se skoro čtyři roky zpět současný hráč HC Univerzity Palackého a juniorů Draků Šumperk.
Jak jste zvládal první dny po zákroku v nemocnici?
První tři nebo čtyři dny jsem byl v umělém spánku. Když jsem se probral… Další asi týden jsem byl mimo z léků a tak. Bylo to zajímavé. Pak jsem se z toho musel dostat. V nemocnici jsem byl tři týdny, možná až měsíc.
Depresi a špatné myšlenky jste si nepřipouštěl?
V takových chvílích se objeví. I třeba časem, když jsem nebyl v nemocnici, ale doma. Občas byly horší stavy. Člověk si to ale musí srovnat v hlavě a bojovat dál.
„Občas byly horší stavy. Člověk si to ale musí srovnat v hlavě a bojovat dál."
Po návratu z nemocnice domů jste to zvládal jak?
Třeba dva tři týdny jsem nikam nechodil a byl jsem doma ještě bez protézy. Ta se teprve řešila. Párkrát jsem pak šel do školy o berlích. Hlavně jsem tehdy dlouho neviděl spolužáky i učitele a těšil se na ně.
Byla vaše největší motivace zase sportovat?
Asi jo. (pousmál se) Bez toho to nějak nezvládám. Tři roky jsem hokej nehrál a myslel jsem, že to nepůjde. Hrál jsem jen amatérskou ligu. Bylo víc času na volejbal, fotbal či florbal. Já stále potřebuji nějaký sport a musím být aktivní. Bez toho mi to moc nejde… (směje se)
Foto: Alena Zapletalová, HC UPOL
Jak dlouho vám trvalo, než jste si na protézu zvykl?
Když jsem byl na prvním zkoušení, tak mi říkali, že někdo se s tím naučí chodit až po týdnu či dvou. Já po pěti minutách vystoupil z bradel na testování a jeli jsme domů. (směje se) Zvládal jsem na tom chodit hned… Nevím, asi to je individuální. Musím hlavně poděkovat za dobře udělané protézy svému protetikovi panu Miklicovi, za kterým jezdím sice až do Uherského Hradiště, ale vyplatí se to!
A na led jste stoupl kdy?
No, nevím přesně… Ale po nějaké době jsem zkoušel chodit s kluky do Uničova, kde měli tréninky. Já si bruslil bokem. Byl jsem tam ale jenom párkrát, nebylo to nic slavného. Vzdal jsem to…
„Byl jsem tam ale jenom párkrát, nebylo to nic slavného. Vzdal jsem to…"
Asi jste tam chodil i kvůli partě…
Jo, jo. To člověku chybí hodně… I teď jsem byl šťastný, když jsem se do toho vrátil a měl jsem kolem sebe partu kluků z HC Univerzity Palackého a Draků Šumperk. Je to super a jsem na to zvyklý.
K hokeji jste se letos vrátil dokonce soutěžně. Tedy než se liga přerušila…
Vycházela mi asi také dobře váha vůči chodidlu. Dříve se mi takhle dobře nebruslilo. Loni jsem dostal protézu pro vyšší váhovou kategorii, a je to fakt lepší. Zjistil jsem, že to zase půjde… Snažím se o to!
Od léta jste začal hrát i zápasy. Jak byste to porovnal s vašimi posledními utkáními před zraněním?
Bylo to úplně něco jiného. (pousmál se) Ale úplně! Univerzitní liga je o něčem jiném. Za tu dobu navíc všichni vyrostli. Není ani tak lehké prostřelit brankáře… Je to ale rychlejší, hraje se jinak do těla. První zápas jsem vlastně odehrál za juniorku v Šumperku. Jednalo se o přátelák.
Byl jste hodně nervózní?
Hodně. Vím, že první střídání byla hodně těžká. Trošku se mi z toho motala hlava, jak to bylo rychlé. Tři roky jsou přeci jen dlouhá doba a člověk na to nebyl zvyklý. Chodil jsem od minulých Vánoc s kluky z Šumperka trénovat, ale zápas je o něčem jiném. Byl to frmol a dlouho jsem si musel nějak zvykat.
Foto: Alena Zapletalová, HC UPOL
Připravoval jste se tedy více až od Vánoc v roce 2019?
Ano. Začal jsem s nimi chodit o vánočních svátcích, aspoň do Silvestra kvůli fyzičce. Říkal jsem si: Dobré, půjdu prostě jen na pár tréninků. Jaksi mě to ale začalo zase bavit, začalo mi to zase jít a učil jsem se i lépe bruslit. Chytlo mě to a chodil jsem s nimi až do konce sezony.
Co to pro vás znamenalo? Dokázal jste si, že je vše možné?
Asi jo. Hokej jsem hrál odmalička a nastoupit do zápasu? To nebylo nic zvláštního. Já už ani nevnímám, že bych byl nějak moc handicapovaný. Samozřejmě problémy tam jsou. Stále se musím o nohu starat, jezdit na kontroly, řešit protézy…
Změnil se nějak váš pohled na život?
Já jsem asi změnil. Člověk musí brát věci tak, jak jsou. Co se má stát, se prostě stane. Musí jít dál. Nesmí se z toho posrat. A v životě bojovat!
„Co se má stát, se prostě stane. Člověk musí jít dál. Nesmí se z toho posrat. A v životě bojovat!"
Věřil jste hned po úrazu, že se k hokeji vrátíte?
To právě ne. Myslel jsem, že to reálné nebude. Viděl jsem ale třeba, že Craig Cunningham (bývalý hráč NHL – pozn. red.) taky přišel o nohu stejně jako já. Díval jsem se na videa, jak se učil zase bruslit. On měl tedy normálně protézu s nožem. Já obouvám normálně brusli. Moc se mi ale nelíbilo, jak bruslil. Přišlo mi to špatné, že mu to už moc nešlo. Je to asi hodně o protéze.
Pozná někdo z diváků, že hrajete s protézou?
Myslím, že ne. Možná v momentech, kdy lehce zakopnu a tak. Není to přeci jen živá noha, protéza je z nějakého karbonu a stále se mi stává, že se nějak zasekne, zakopnu a třeba spadnu. Jinak to ale poznat nejde, mám to schované pod chrániči.
Limituje vás to nějak víc?
Nějaký limit tam je. Možná mám i takové zrychlení jak někteří kluci, ale třeba v obloucích nemám takovou stabilitu. I co se týče sajdkárkrosu… Není to stoprocentní, ale člověk se to musí naučit.
Brzdíte tedy hlavně druhou nohou?
Přesně. Přenášet váhu víc na pravou nohu není ideální. Člověk přece jen nikdy neví, co se stane a kam to ujede. Co nejvíc se snažím pracovat na levé. Sice to asi není ideální, protože pak je přetěžovaná, ale jinak to nejde…
Proč jste vlastně začal hrát i Univerzitní ligu?
Univerzitní hokej jsem sledoval už nějaký rok zpátky. Do Olomouce šli navíc hrát kluci, kteří byli dřív také v Šumperku – Dominik Hajšman, Pavel Skopal nebo Michal Dohnal. Takže jsem je znal a říkal jsem si, že to zkusím, když jsem hokej začal zase hrát.
Foto: Alena Zapletalová, Hana Řezníčková - HC UPOL
Co říkali noví spoluhráči na váš handicap?
(usmál se) Každý na to reaguje jinak. Někdo se hodně diví, jiný to přijme celkem rychle a máme z toho i srandu. My o tom s kluky hodně žertujeme. Člověk to musí brát s nadhledem. Když se něco stane, má dvě možnosti: buď se s tím nějak vypořádá, bude s tím žít a udělá si sám ze sebe občas srandu, nebo se sesype... To jsem nechtěl. Já chtěl být veselý a šťastný kluk. A dál sportovat!
V prvním ligovém zápase za HC Univerzitu Palackého jste dával dokonce branku…
Byl to hodně emotivní zážitek, protože dát po takové době gól? Je to dobré. (usmál se) Po třech a půl letech… Spoluhráč Zdeněk Formánek mi dovezl i puk a schoval jsem si ho.
„Já chtěl být veselý a šťastný kluk. A dál sportovat!"
Byla to nejdůležitější a branka v kariéře?
To ani nevím, ale spíš nejpříjemnější. Člověka to vrátí. Dá vám to zase radost, touhu pokračovat dál a další motivaci.
Foto: Helena Hegeďová, hc-vsetin.cz
Jaké jsou nyní vaše cíle?
Nevím, zda mám v hokeji cíle. Snažím se tím bavit. Nevím, kam to s tou nohou ještě půjde posouvat… Všechno je po té době horší. Přeci jen ruce mi tak nejdou, hlava si musí zvykat. Je to těžké ze všech úhlů pohledu. Zatím se tím chci bavit a uvidíme. Snad mám ještě hodně roků na univerzitě a snad budu hrát tady.
Ke škole se ještě dostaneme. Vy jste se nejdříve vrátil po zranění k sajdkárkrosu. Co to vůbec je?
Je to taková motorka s vozíkem na straně. Jezdí se ve dvou. Jeden řídí a druhý to vyvažuje, aby se v zatáčkách dalo zatáčet a podobně. Je tam důležitá souhra obou lidí. Já se k tomu dostal vlastně přes tátu, který to jezdil. Spousta lidí neví, že něco takového existuje. V Česku to ale popularitu má. Docela dost lidí se kolem tohoto sportu i motá, ale široká veřejnost asi moc ne. Pro ně to slavný sport není.
„Nevím, zda mám v hokeji cíle. Přeci jen ruce mi tak nejdou, hlava si musí zvykat. Snažím se tím bavit."
Co jsem viděl nějaká videa, tak to není moc bezpečný sport.
Pády tam jsou. Ale letos jsme žádný neměli. Minulý rok jich pár bylo, ale dobře dopadly. A že není bezpečný? Co je vůbec v dnešní době bezpečného? Člověk může jít na bobovou dráhu a jak to pak dopadne… (usměje se)
Foto: Pavel Horák, motolevel.com
A i vám se stalo, že jste spadl?
Určitě. Měli jsme i komické zážitky. Třeba jsme někde spadli a mně se vyzula noha. Musel jsem se odplazit po čtyřech, nad tratí navíc byla louka plná lidí. Oni viděli, jak táhnu za sebou třeba o metr delší nohu a měl jsme ji v kalhotách. Přiběhli zdravotníci, všichni byli v šoku… Já jsem říkal: Mně nic není, jen se mi vyzula noha a musím si ji nasadit. Jsou to vtipné chvíle, které člověka pobaví.
Strach jste si tedy nikdy nepřipustil?
Ten se musí překonávat. I v hokeji není dobré jít na led se strachem.
Nějaké závody jste ale vynechali…
Loni i letos ano. Máme někdy nějaké technické problémy, kvůli kterým nemůžeme na závody. Peníze jsou velká otázka ve sportu. Když nemáte peníze, nemůžete si koupit třeba druhý motor. Takže to bylo kvůli tomu, někdy byly závody navíc daleko. Z těch dvou sezon jsme objeli třeba jen polovinu závodů.
„Musel jsem se odplazit po čtyřech, nad tratí navíc byla louka plná lidí. Všichni byli v šoku…"
Sháníte sponzory?
Ano. Je to o penězích. Jak jsem říkal, pak se nedají objet všechny závody a nemůžeme konkurovat ostatním. Začnete jezdit na staré motorce, protože na novou nemáte. Je to těžké. Nejsme na takové úrovni, abychom to mohli posouvat dál.
Takže každá pomoc by byla dobrá.
Určitě, my bychom byli jedině rádi. V podstatě každá pomoc je dobrá. Naštěstí máme pár sponzorů, kteří nám pomáhají. I díky nim to můžeme aspoň nějak dělat.
Dá se v tom dostat i do reprezentace? Lákalo by vás to?
Bývá třeba mistrovství Evropy družstev. Tam bývají z dané země vždy tři posádky. Takže Česko se dá reprezentovat… A jistě, že by mě to lákalo. Ale myslím, že by nám to ještě nějaký čas zabralo, pokud bychom se vůbec na takovou úroveň dostali.
Foto: Alena Zapletalová, HC UPOL
Kdyby se vám dařilo v obou sportech. Co byste si zvolil, kdybyste musel?
Asi sajdkárkros. U hokeje vím, že není šance, abych se tím živil. Mám to pro zábavu. Dokud mě to baví, tak bych rád dělal obojí.
Přepokládám, že kromě hokeje a sajdkárkrosu vás baví i další sporty.
Mě baví jít si zahrát tenis, volejbal, fotbal či basket. Často chodím třeba ještě na běžky a pěší túry. Vše možné, ale není na to zase moc čas skrz školu a vše ostatní.
„Plavu úplně bez protézy… Jednou jsme plavali prsové nohy, málem jsem se utopil."
Napadá mě, zda vás to nakonec vůbec v něčem omezuje…
Myslím, že něco se najde. Ale zatím se vždy najde cesta na to, co chci dělat.
Co plavání?
Plavu úplně bez protézy… Třeba na začátku školního roku jsme plavali prsové nohy… (rozesmál se) To mi fakt hodně šlo, málem jsem se utopil. (směje se) Jinak se to ale dá. Cizí lidi jsou z toho asi zaskočeni, ale jak se s někým seznámím, tak to ani nevnímá a bere to jako normální věc.
Foto: Alena Zapletalová, HC UPOL
Chtěl byste svým aktivním stylem života motivovat i další handicapované osoby?
Jednoznačně ano! Ale nejen je, ale i lidi bez handicapu. Právě je by mohla motivovat fráze: Když může on, tak já taky.
Co vlastně studujete na Univerzitě Palackého v Olomouci? A proč?
Tělocvik a zeměpis. Celý život mě baví sportovat, hýbat se. A pak je dobré mít k tělocviku druhý obor. Zeměpis mě na střední škole bavil, měli jsme i dobrého učitele.
„Chci motivovat nejen lidi s handicapem!"
Lákalo by vás být učitelem?
Spíš bych chtěl jednou trénovat hokej. Třeba pracovat s mládeží, to by mě bavilo. Asi bych postupně chtěl i licenci, ale nevím, jak to časově půjde. A učit? Sám nevím. Kdyby nebyla jiná možnost, tak bych do toho asi šel.
Vrátil jste se k hokeji i motorkám, studujete na univerzitě… Žijete si svůj sen?
Asi jo. (usmívá se) Dá se to takhle popsat.
Foto: Alena Zapletalová, HC UPOL
Share on Facebook
