Příběh Daniela Svobody: Po gólu si musím říct, že už další nedostanu

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Brankář Daniel Svoboda chytá Extraligu staršího dorostu v Českých Budějovicích. Nadějný gólman se pyšní výbornými statistikami. Ve skupině C vychytal jednoznačně nejvíce výher, dominuje i v průměru inkasovaných branek na zápas. Jaký je jeho celý hokejový příběh? „Ve druhé třídě byla poptávka po gólmanech. Tak jsem si půjčil výstroj a z brány už neodešel," říká Svoboda.

Kdy jste s hokejem začínal a kdo vás k němu přivedl?
S hokejem jsem začal v pěti letech ve svém rodném městě, tedy v Českých Budějovicích. Můj táta hrával také kdysi hokej, takže mi to bylo už lehce předurčeno. V jednu chvíli jsem hrál i fotbal, ale to bylo spíš na odreagování. Hokej byl pro mě vždycky sport číslo jedna.

Čím si vás hokej oproti fotbalu získal?
Hokej mě prostě bavil. Je to výborný kontaktní sport. Navíc na fotbal jsem dost velký antitalent, takže by to stejně asi dobře nedopadlo.

Kdy a proč jste se rozhodl, že budete chytat?
Už od mala mě to ve všech sportech táhlo do branky. Prostě jsem viděl na brankářích něco speciálního a chtěl jsem být jako oni. Navíc asi ve druhé třídě byla v klubu poptávka po gólmanech. Tak jsem si půjčil výstroj a z brány už neodešel.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Brankáři mívají hodně rituálů. Jste také takový, případně prozradil byste nějaký z nich?
Samozřejmě. Před zápasem a při něm je každá maličkost nesmírně důležitá (smích). Začíná to obalováním hokejky, rozcvičkou, oblékáním, rozbruslením brankoviště nebo umístěním lahve na bráně. Je to spíš takový rituál „opakovací“. Prostě pokaždé dělám všechno stejně. Na druhou stranu nepatřím mezi ty brankáře, co sedí někde dvě hodiny před zápasem o samotě, v klidu a pouštějí si písničky. To se mi neosvědčilo, nesedí mi to. Samozřejmě si uvědomuju, že je zápas, a podle toho se chovám, ale zároveň se snažím být živý a v centru dění co nejdéle. Teprve, když se začnu oblékat, tak se už s nikým moc nebavím a snažím se už co nejvíce koncentrovat, abych se na ledě co nejlépe připravil.

Jaký je doposud váš nejkrásnější hokejový zážitek?
Mám asi tři. První z nich je účast na mistrovství republiky osmých tříd, kde jsem se umístili na krásném třetí místě. Druhý z mladšího dorostu, kde jsem byl jako druhoročák. Podařilo se nám postoupit ze spodní skupiny do play off a v prvním kole vyřadit favorita soutěže, Plzeň. Bohužel přes druhé kolo se nám nepodařilo přejít, a tak se vysněná účast na závěrečném turnaji nakonec neuskutečnila. Třetí je můj jediný mezinárodní zápas za reprezentaci. Ten zápas jsem si neskutečně užil a dodnes na něj vzpomínám. Bylo to proti Slovensku a podařilo se nám vyhrát 4:3.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Naopak nejhorší moment?
Musím se vrátit k předešlé otázce. Je to zmiňované vyřazení ve druhém kole play off mladšího dorostu. Bylo to proti Spartě, která se nakonec stala mistrem. Sérii jsme prohráli 1:2 na zápasy. Ani loňské vyřazení v play off staršího dorostu nebylo nic příjemného. Sice jsme sérii prohráli 0:3, ale favorizovaný Chomutov nás dvakrát porazil až na nájezdy, kdy jsme pokaždé ještě ve třetí třetině vedli.

Přemýšlel jste někdy, že byste s hokejem skončil? Měl byste jinou alternativu?
Nic takového mě zatím ještě nenapadlo.

Jak je náročné všechno stíhat se školou?
Není to nic jednoduchého. V Budějovicích navštěvuju místní církevní gymnázium, takže toho mám celkem dost. Na druhou stranu škola mi vychází opravdu vstříc a uvolňuje mě na hokejové tréninky či zápasy bez problémů, za což jí moc děkuju. Dost mi s tím pomáhá paní učitelka třídní.

Co vaše nejsilnější a nejslabší stránky? Na čem ještě potřebujete zapracovat?
Má silná stránka je podle mě rozehrávka. Ačkoliv si ze mě spoluhráči dělají srandu a trenérům to taky občas nedělá dobře, považuju to za svou silnou stránku. Snažím se co nejvíc rozehrávat a pokaždé, když je to jenom trochu možné, si dojedu pro puk a snažím se s ním něco udělat. Už se mi to taky občas nevyplatilo, ale to k tomu patří. Mezi jednu z mých slabších stránek považuju hlavu. To je něco, na čem se snažím neustále zlepšovat, a myslím, že se to i celkem daří.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Mluvil jste o problémech s hlavou. U gólmana je psychika specifická, protože zásadně ovlivňuje jeho výkony, případně výkony celého týmu. Jak se s tím vyrovnat? Jak docílit třeba i toho, že si z obdržené branky nic neděláte a okamžitě ji hodíte za hlavu?
Je to nejspíš o tom, snažit se nad tím co nejméně přemýšlet. Když dostanu gól, tak si prostě musím říct, ze už další nedostanu. Řeknu si, co sem mohl udělat líp, a chytám dál. Jako kdyby byl zápas 0:0.

Máte nějakou představu, jak dál rozvíjet svou kariéru?
Nad tím jsem ještě nijak nepřemýšlel. Minimálně dvě sezony budu tady v Budějovicích, abych si dodělal střední. Pak se uvidí, co přijde. Jestli usoudím, že to nejde, a budu se soustředit plně na školu, anebo bude ta příležitost a mohl bych se někde chytnout. Ale na to je zatím ještě čas.

A nějaký sen?
Sen asi každého hokejisty je NHL. To bezpochyby. Ale v současné době bych se chtěl ještě znovu někdy podívat na nějakou akci národního týmu. Samozřejmě, že je to neskutečně těžké, protože ta konkurence je obrovská. Budu holt na sobě muset makat a jít té šanci naproti.

Share on Facebook Share on Twitter

• Mládež
• Extraliga staršího dorostu
• Příběh
• SD České Budějovice