Příběh Daniela Iry: Když nevyjde hokej, rád bych zachraňoval lidské životy
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Je to často přehlížená a možná trochu i nevděčná role. Pro správný chod týmu je ale jednou z těch vůbec nejdůležitějších. Řeč je o postu defenzivního obránce, srdcaře, který skáče do střel a maká za tým na všech frontách. V liberecké juniorce tuto roli zastává Daniel Ira. Bek, který se ve volném čase věnuje focení a pokud by mu nevyšla hokejová kariéra, rád by riskoval svůj život, aby pomohl ostatním.
Jaké byly vaše začátky s hokejem?
K hokeji mě přivedl taťka. Už odmalička mě chtěl vést k nějakému sportu a skončil jsem nakonec u hokeje, jelikož mě nejvíc zaujal.
V kolika letech jste začal?
Myslím, že někdy kolem čtyř. Bylo to ještě tak, že jsem začal v podstatě o rok později než ostatní kluci.
Byla to láska na první pohled?
Musím říct, že ani ne (směje se). První tři roky mě to v podstatě trápilo. Necítil jsem se úplně dobře. Byly to takové těžší začátky, ale pak se to zlomilo a teď už hokej moje láska je.
Bylo to trápení způsobené také tím, že jste měl zmiňované zpoždění?
Mohlo to být taky tím… Další faktor, který hrál roli, byl, že jsem s kluky nechodil do jedné školy a úplně jsem s nimi nevyrůstal. Moc jsem vlastně nikoho neznal.
U těch nejmenších hráčů je to v podstatě jedno, ale kdy se začala rozpoznávat vaše role v týmu?
Role obránce mi byla daná už v podstatě od malička. Nikdy jsem nebyl úplně technický typ a ani obratný hráč, což se u útočníků většinou předpokládá. Začal jsem tedy na beku a byl jsem vyšší, takže jsem ho zvládal. Role byla jasná.
„Řekl jsem si, že denně musím udělat minimálně sto kliků. Bylo to takové moje klikové období. Držel jsem to tak rok, rok a půl.“
Došlo někdy i na útok?
Ano, párkrát mě trenéři poslali do útoku, ale nebylo to úplně ono, tak jsem radši zůstal v obraně (směje se).
Jak je pro mladého kluka těžké si uvědomit, že to nebude on, kdo dává ty góly a je vidět?
Je to u každého individuální. U mě to ani tak hrozné nebylo, záleží mi zase na jiných věcech, což je dané i tím, že dávání gólů nikdy nebyla moje silná stránka. To spíš to bránění.
Co je pro vás úplně nejvíc, když se vám to povede?
Pro mě je úplně nejvíc, když můžu založit nějakou akci, která skončí gólem nebo nějakým hezkým zakončením.
Stalo se vám někdy, že jste z role vypadl a chtěl prostě ten gól dát?
Stalo se to a někdy se to i povedlo. Vždy jsem si byl ale vědom toho, že jsem pořád obránce a góly se sice mají dávat, ale je hezčí, když rozdám pár puků, než když projedu celé hřiště a nic z toho.
U defenzivních obránců je velkým předpokladem síla a fyzička. Jak jste na tom postupem let pracoval?
Ze začátku ani úplně ne. Díky tomu, že jsem byl od nějaké čtvrté, páté třídy jeden z těch vyšších hráčů, fyzičku jsem nahrazoval tím, že jsem byl vyšší než ostatní kluci. Postupem času, okolo osmé třídy, když mě všichni dorostli, mi došlo, že to není jen o tom, jak jsem stavěný, ale že musím dělat něco pro to, abych měl lepší fyzičku.
Čím jste začal?
Začalo to tím, že jsem si řekl, že denně musím udělat minimálně sto kliků. Měl jsem růstové problémy a v jednu chvíli jsem musel dokonce na rok přestat s hokejem. Díky tomu jsem si uvědomil, že s tím musím něco dělat a nějak to vykompenzovat tak, abych se k hokeji mohl vrátit ve stejné formě, jako jsem skončil.
Foto: Archiv Daniela Iry
Jak dlouho jste vydržel dělat sto kliků denně?
Celkem dlouho, bylo to takové moje klikové období. Držel jsem to tak rok, rok a půl. Pak jsem přešel i na jiné cviky, abych byl takový komplexnější, toto byl úplný začátek.
Říkáte roční pauza od hokeje. Většinou se mládežnický hráč už znovu do běhu vrátit nedokáže.
Naštěstí ta pauza proběhla na přelomu páté a šesté třídy. Ještě se to docela dalo, ale teď je ztráta toho jednoho roku vidět. Postupem času se to ale nějak vyladilo.
Vůbec se nebojíte postavit se za tým. Vidíte to jakou součást své role?
Rozhodně si myslím, že je to také má role. Když se něco stane, nic není víc než tým.
Na druhou stranu je to asi i dost nebezpečnější pozice než v útoku.
To určitě, ale to je risk povolání (směje se). Nikdy jsem se toho nebál, zatím vše drží.
Patříte v kabině k lídrům, nebo spíš sedíte a posloucháte?
Spíš sedím. Nejsem úplně lídr v tom smyslu, že bych dělal proslovy. Spíš se snažím dělat všechno správně a naplno, aby si toho všimli i ostatní a věděli, že mají udělat pro tým všechno.
„Blokování střel? Myslím, že jsem se nebál snad nikdy. Začal jsem je blokovat od doby, co nám to řekl trenér.“
Je to i tak, že kluci na vás ostatní spoléhají v tom, že vše uděláte správně a že se na nic nevykašlete?
Jo, postupem času se to tak děje. Snažím se to dělat pořád stejně, jak jsem to začal dělat.
Asi nemáte rozdělené tréninky přímo pro útočníky a obránce, ale stejně liší se nějak?
Rozhodně se liší. Nějaká cvičení jsou komplexnější a nějaká jsou víc zaměřená na rozehrávku obránce, na najetí útočníka, na dorážku útočníka, na střelu obránce od modré čáry… Už to není jednotvárné, ale pořád se snažíme být komplexní. Každopádně není to jako dřív, kdy bek byl čistě bek a útočník čistě útočník. Hráč už musí být komplexnější.
Jak si tedy myslíte, že by se vám dařilo v dřívější době? Byl by tam pro typově podobného hráče ještě větší prostor?
Těžko říct, ani si moc nedokážu představit, jak bych hrál. Ale myslím, že by v té době možná mohl být větší prostor.
Jak rodiče vnímali, že se posouváte ve své kariéře a že se z vás rýsuje zadák?
Rodiče mě berou takového, jaký jsem. Když vidí, že vzadu zvládám tu černou práci, které si třeba ani nikdo tolik nevšimne, tak si toho všímají o to víc a zaměří se na to. Někdy mě za to i pochválí, což nejvíc potěší, když někdo docení tu práci, která téměř ani není vidět.
Co blokování střel? Kdy se přestal bát?
Myslím, že jsem se nebál snad nikdy. Začal jsem je blokovat od doby, co nám to řekl trenér (směje se). Snažím se to dodržovat pořád, je to jedna z věcí, kterou můžu týmu pomoct.
Foto: Archiv Daniela Iry
Co se týče vaší přípravy na zápas, rituálů, jídla. Máte nějaké zvyky?
Moje příprava je taková, že když se vydaří zápas, snažím se do příštího zanechat všechny věci, které jsem udělal. Snažím se maximálně připravit a koncentrovat se už přes rozcvičku a během přípravy výstroje.
Takže jde spíš o soustředění než zábavu v kabině?
Přesně tak. Vždycky jsem byl spíš soustředěnější, než abych dělal nějaké srandičky.
Říká se, že obránci mají trochu vyšší práh bolesti. Máte to taky tak?
Asi ho mám trochu posunutý, ale nedá se vydržet všechno a hlavně se musí myslet na to, že zdraví musí vydržet do příštích let.
Hrál jste někdy se zraněním?
Žádné vážnější zranění si tak úplně nevybavuju. Pár jsem jich měl, ale vždy to bylo takové, že s tím nešlo dohrát. Když už to byla nějaká zranění, se kterými jsem hrál, tak klasicky naražená ramena a kolena, nastřelené kotníky… Nic hrozného nebo neobvyklého.
Co je pro vás v hokeji ten úplně nejhorší moment?
Nejhorší moment je ten, když dostanu trest do konce zápasu. Pak už nemůžu týmu pomoct, to je v podstatě to samé, jako když se člověk zraní. Musí se pak koukat ze střídačky na to, jak ostatní hrají, a říkat si, co by udělal jinak. Je to nepříjemné.
„Mám spoustu jiných koníčků, ať už se to týká focení spojeného s historií, nebo modelářství. To je můj další koníček, který dělám už odmalička.“
Dá se říct, že je pro vás lepší odehrát zápas bez bodu než předvést zbytečný risk, který by mohl stát inkasovanou branku. V podstatě neviditelnost v jednodušších statistikách je pro vás úspěch, že?
Ano, dá se to tak říct. Na druhou stranu je potřeba taky někdy riskovat, aby z toho padla branka, která by mohla i rozhodnout zápas.
Na druhou stranu nepatříte úplně k nejvylučovanějším hráčům, což by se u tvrďáka dalo očekávat.
Snažím se držet nervy na uzdě. Vždy si vzpomenu, jestli je to vhodná chvíle na to, abych dostal zbytečný trest. Pak týmu akorát uškodím.
Odvolal jste někdy vyloučení soupeře? Co si jinak o podobných fair play gestech myslíte?
Ano. Spadl jsem vlastní vinou a rozhodčí odpískal faul. Přiznal jsem se a řekl jsem sudímu, že to bylo nezaviněné. Myslím, že je hezké, když hráč projeví fair play, i když se to třeba týmu v té chvíli úplně nehodí. Dokazuje se tím respekt mezi hráči.
Pamatujete si svůj nejvydařenější zápas?
Pamatuju, ale už je to trochu delší dobu zpátky. Bylo to na olympiádě dětí a mládeže, kde jsem byl i vyhlášen nejlepším hráčem toho zápasu. Tam si všimli i trenéři, že ve mně je něco víc než jen obránce. Zápas jsme sice prohráli, ale snažil jsem se dělat všechno proto, abychom už nedostali další gól. Snažil jsem se odvádět maximální možnou defenzivní práci, a to se celkem i dařilo. Proto přišlo ocenění.
Jak je těžké vytěsnit z hlavy, když se něco nepovede?
Zrovna u mě je to těžké. Některé věci si až moc beru a moc se soustředím na to, že to mohlo být jinak. Nejlepší je to ale většinou hodit za hlavu, pak nad tím člověk jen úplně zbytečně přemítá.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Co jiné sporty?
Mám rád v podstatě všechny sporty. Mezi mé oblíbené patří fotbal, kolo, běhání, ale v podstatě se nebráním žádné jiné sportovní aktivitě.
A co aktivity mimo sport?
Mám spoustu jiných koníčků, ať už se to týká focení spojeného s historií, nebo modelářství. To je můj další koníček, který dělám už odmalička.
Jak je těžké to skloubit dohromady? Jsou to úplně odlišné věci a u hokeje moc času nebývá.
Je to hodně náročné. Například modelářství patří mezi extrémně časově náročné koníčky a někdy se to prostě nedá. Přednější je hokej, ale vždy, když se najde nějaký volný čas, tak se to tam snažím vměstnat.
V juniorce patříte do dorazového ročníku, když nepočítáme výjimky. Máte v hlavě, že by po sezoně mohl být konec?
Ano, počítám s tím, že může být konec. A kdyby nebyl, hrozně rád bych zůstal tady v Liberci, každopádně vím, že každý zůstat nemůže. Uvidí se, jak to půjde dál a jak nakonec dopadne aktuální sezona.
„Teď mi hodně pomohl kurz přežití, který jsem absolvoval v Lotyšsku. Troufám si říct, že jsem si tam posunul svůj práh strachu z čehokoliv.“
Je pro vás důležité studium?
Rozhodně je důležité. Hokej nemusí být navždy, může se cokoliv stát. Určitě to na lehkou váhu neberu, mám před sebou pořád ještě dva roky na střední škole.
A studujete velmi zajímavý obor – záchranáře. Chtěl byste jednou zachraňovat životy?
Tento obor mě velmi zaujal po všech stránkách. Když to nevyjde v hokeji, tak bych rád zachraňoval lidské životy, a to ať už bych se dostal k jakékoliv složce integrovaného záchranného systému.
Dá se tedy říct, že vaše povaha v životě se naplno projevila i v hokeji, že?
Myslím, že mám celkem nebojácnou povahu, ale v hokeji to zase tak úplně pravda není. Jsou věci, ve kterých si moc nevěřím, protože vím, že je úplně neovládám. Snažím se je nicméně jakkoliv maximálně vylepšit. Ale co platí a je stejné jak v hokeji, tak v životě, snažím se dělat vše pro druhé a někdy pak zapomínám i sám na sebe. Přišlo mi vzhledem k tomu tehdy logické vybrat si obor záchranář.
Nebojíte se rizika, že by se vám něco mohlo při záchranné akci stát?
Ano, strach je vždycky. Každopádně je potřeba ho překonat. Teď mi například hodně pomohl kurz přežití, který jsem absolvoval v Lotyšsku.
Jak takový kurz vypadá?
Jednalo se o dvoutýdenní kurz a byl velmi podobný těm, které má armáda. Bylo to náročné jak po psychické, tak po fyzické stránce a troufám si říct, že jsem si tam posunul svůj práh strachu z čehokoliv.
Na druhou stranu jste kvůli tomu zmeškal start sezony.
Je to tak, bohužel. Budu se maximálně snažit, abych se do toho vrátil. Nebude to vůbec lehké, ale doufám, že se mi to podaří. Zkušenosti, které jsem nabral na kurzu přežití, se mi určitě vrátí.
Foto: Archiv Daniela Iry
Share on Facebook
