Předseda ULLH: Studenti jsou hladoví po hokeji, ale týmy potřebují lepší zázemí

Tomáš Hlaváč (ve výřezu) | Foto: Koláž hokej.cz

Univerzitní liga ledního hokeje nedávno vkročila do páté sezony. Předseda jejího výkonného výboru Tomáš Hlaváč se rozpovídal o tom, jaké překážky stály na počátku, co jsou cíle a předsevzetí ligy a co soutěži brání v ještě rychlejším růstu.

Svaz měl podporu jenom pro národní projekt

Univerzitní liga ledního hokeje je poměrně nový projekt, spuštěný v roce 2019. Byly v Česku už předtím nějaké počiny univerzitního hokeje?
Historicky se v Česku prakticky 30 let konalo mistrovství republiky. To pořádala Česká asociace univerzitního sportu a hrálo se o titul akademického mistra ČR. Týmy se sjely do tří uzlů po republice, kde se hráljeden den zkrácený turnaj a druhý den finální kolo. Pak paralelně vznikly zhruba před deseti lety hokejové bitvy, první byla v Praze, druhá v Brně a třetí v Ostravě. Vždycky to bylo o tom, že dvě univerzity ve stejném městě udělaly ve velké hale akci, jako je dnes například Hokejový souboj univerzit v Brně nebo Praze. Bylo to nezávisle na nějaké lize, zápas pro lidi, velká show. Z toho se nakonec vyprofilovalo to, že o univerzitní hokej v Česku je zájem, že na to chodí lidi a že i hráči chtějí hrát takovou soutěž. No a pak vznikla Evropská univerzitní hokejová liga řízená z Trenčína a vlastně před osmi, devíti lety začaly hrát první 3 české kluby – tým Karlovy univerzity, ČVUT a Akademici Plzeň. Postupem času tu evropskou ligu začalo hrát osm českých týmů a v Česku se vůbec té soutěži dost dařilo. Naproti tomu v jiných zemích to šlo do pytle.

Byl to spouštěč pro samostatnou českou ligu?
Je to tak, v roce 2017 si těch osm českých týmů řeklo, že si můžou udělat vlastní soutěž v českých podmínkách. Stejně byl největší zájem o ně, podmínky nastavené ohledně marketingových a jiných práv byly pro ty kluby velmi nevýhodné a vedení ligy nebylo ochotné přistoupit na podmínky české skupiny. Tak vznikla Česká asociace univerzitního hokeje, z potřeby nějakého subjektu, který zaštítí českou univerzitní ligu a vlastně umožní vznik vlastního projektu. Od toho jsme chtěli, aby navázal na naše působení v té evropské lize, vzal si z něj, co se nám líbilo, ale zároveň se vyhnul tomu, co nám přišlo problematické. Chtěli jsme ligu napojit na český vzdělávací systém a na Český svaz ledního hokeje, pro který byl celou dobu problém podpořit mezinárodní projekt. Takže vlastně i z nějakých pragmatických důvodů jsme se takhle domluvili a založili jsme národní Univerzitní ligu ledního hokeje.  

Do začátků fungování ULLH zasáhla hodně pandemie koronaviru. Hned v prvním ročníku se rušilo play off, další ročník se nehrál vůbec. Bál jste se o existenci a budoucnost ligy?
Bylo to samozřejmě strašně těžké. Tím, že ten projekt vznikl jako nový, potřeboval se uchytit, aby mu partneři a veřejnost uvěřili. Pandemie byla samozřejmě zásah a pro nás přinesla velmi kritické chvíle při snahách financovat ligu, ale na druhou stranu náš v těžkých chvílích podrželi partneři – jak ti centrální, tak lokální, hlavně univerzity. A v ročníku po covidu hlad lidí ukázal, že ten projekt má smysl, že se etabloval, a teď začínáme pátou sezonu. Každá nová věc má nějaké trable a dobré projekty si vždycky najdou cestu, jak přežít. 

Co pomohlo ligu udržet?
Asi nejvíc lidi. Jednak ligu tvoří lidi, kteří jsou úspěšní i v jiných oborech, jsou hladoví, zároveň jim tahle zkušenost pomohla v profesní kariéře, a teď to tomu projektu i vracejí. A to si myslím, že je nejdůležitější. Spousta lidí to dělá dobrovolně, zadarmo, a když se liga dostala do problémů s penězi, tak stejně nepřišla o klíčové lidi, protože ti to dělají z jiných důvodů než pro peníze. Úplně největší hodnota v lize jsou lidi co ji tvoří, a to je vedení soutěže, manažeři jednotlivých klubů a celá plejáda lidí zapojených do organizace jednotlivých utkání a na jednotlivých univerzitách. Druhá věc je samozřejmě poptávka, je to unikátní věc, nic podobného v Česku není. A když se na to podíváte ve světovém měříku, tak takovýhle projekt je jenom za mořem, pak nějaká obdoba v Rusku a další až tady v Česku.

Týmy potřebují stadiony, bez nich se výš neposuneme

Průměrná návštěvnost roste, probíhají přípravy na vstup nových týmů. Jak vnímáte současnou situaci a vůbec progres ligy?
Já si myslím, že jsme tam, kde bychom chtěli být. Z toho, co máme k dispozici, v současnosti těžíme maximum. Samozřejmě můžou přibýt nějaké školy, vždycky se dá udělat větší show na zápasech, může být těch utkání víc. Když ale každý tým bude mít stabilní kádr, fanoušky, tréninkový proces a udělá jedno utkání ročně, na které přijde přes tisíc lidí a na zbytku si udrží návštěvnost kolem tří set na zápas, tak je to úplně v pohodě. A to je něco, co tu mají jenom profesionální kluby, a to ještě ne všechny. 

V Olomouci se návštěvnost držela dlouhodobě v desítkách místo stovek a do letošního ročníku tým nenastoupil. Jak důležití jsou fanoušci pro existenci týmu?
Hodně, na téhle úrovni je univerzitní hokej prostě show, zážitek pro lidi. Ale univerzity začínají přicházet na to, že kluby jsou vlastně i nástroj. Teď na nedávném souboji univerzit v Brně měl najednou rektor čtyři tisíce svých studentů, kteří ho poslouchali v dobré atmosféře, měl jejich plnou pozornost a mohl jim předat cokoli, co předat chtěl. Takovou příležitost on nemá za celý rok nikde, ani na univerzitě. A skrz klub tak může komunikovat spoustu věcí, i s tím se školy učí pracovat. No a pak je rozdíl, když na takovou akci přijde 8 000 lidí a pak dalších 10 000 přijde na ty další zápasy, nebo když vám chodí 17 lidí na stadion někde v Uničově. 

Co jsou z vaší zkušenosti největší problémy, se kterými se potýká univerzitní liga jako taková?
Největší překážka rozvoje je infrastruktura. Americké kluby v NCAA mají nádherné stadiony v kampusech a mají tím pádem pod vlastní kontrolou, kdy hrají a trénují. Můžou třeba od šesti do devíti večer, což jsou ty nejlepší časy na kluzištích, na které se my v Česku v pronájmu samozřejmě nedostaneme. V tyhle časy tam jsou totiž A-týmy, případně mládežnické týmy klubů, které stadiony vlastní. S vlastnictvím souvisí i druhá věc – když se hraje nějaké to velké utkání, kterých máme v ULLH zhruba 10 za sezonu, tak s vlastnictvím stadionu přichází příjem. Ze vstupenek, z občerstvení, z piva na stadionu… Plus tam může klub mít svoji značku, prodávat větší marketingový potenciál svým partnerům. V pronájmu vydělává univerzitní tým všem okolo. To je podle mě alfa a omega. Pokud bychom se měli dostat tam, kde jsou USA a Kanada, tak by měl každý tým mít svůj stadion v kampusu, s kapacitou klidně kolem dvou tisíc lidí. Garantuju, že každý týden by na něm ty dva tisíce návštěvníků byly. A když se jednou za rok hraje velké derby, tak se to stejně udělá ve velké městské hale s ještě větší kapacitou.

Myslíte, že to je zvládnutelná cesta?
Rozhodně ano. Ale náš projekt musí ještě trochu povyrůst, aby politici a vedení univerzit pochopili, že je to pro ně výhodná investice. Univerzity mají dost pozemků, takže je to nějakém investičním plánu a pro nás je úplně strategické dospět k tomu, abychom je do stavby stadionů dotlačili. Bez nich bude liga nějak slušně fungovat dál, ale aby se dostala na úroveň NCAA, tak musí být hokejové prostředí dál. 

Platy pro hráče nebudou, prioritou je studium

Jak je na tom liga s množstvím a kvalitou hráčů? 
Samozřejmě v těch větších městech je to jednodušší, vybírají každý rok třeba ze 70 lidí nějakých sedm nových hráčů, takže je tam poměrně velká konkurence. Já bych neřekl, že je problém sehnat hráče. Ale samozřejmě, pokud se ten tým snaží o nějakou kvalitu a něco vyhrát, tak ve finále soutěží s hráči, kteří by mohli hrát třeba druhou ligu – někdy i úplný spodek první ligy – a snaží se tyhle hráče dostat k sobě. Už dneska soupeříme o tyhle hráče s profesionálními soutěžemi. Takže to není úplně tak, že by to mohl hrát kdokoli, kdo přijde z mládeže do toho univerzitního hokejového týmu.

Bavíme se tedy o nějakých finančních lákadlech pro hráče?
To ne, a to nikdy ani být nemůže. Hráči mají status univerzitní soutěže, což je amatérská soutěž, takže ani nemůžeme jít tou cestou. A vlastně ani nechceme. Ta myšlenka je, že člověk nastoupí do toho programu, dostane kvalitní vzdělání, dostane dobrý tréninkový proces, dostane nějaké vybavení, většinou i nějaké sportovní stipendium, ale nikdy to nebude tak, že bychom hráčům platili. To tedy mimochodem není ani v NCAA, tam je to velmi striktní a hráči, dokud studují, nemůžou mít ani smlouvu. V momentě, kdy ji podepíšou, musejí odejít ze školy nebo z té ligy. Může se stát, že zazáří super hráč z NCAA a jde hrát profesionálně, ale on nedostuduje třeba. 

Takže klíčem je to propojení vzdělání a hokeje, dá se to tak říct?
Motto české univerzitní ligy je „jedna cesta, dva cíle“. A to je o tom, že hráči studují, hrají kvalitní soutěž, a v jeden moment se rozhodnou, kterou cestou půjdou dál. A není to v 19 letech, kdy ten člověk stejně ví kulový o tom, co chce ve finále dělat, ale je to třeba v pětadvaceti, kdy ten člověk je buď už dost dobrý hokejista, nebo – v drtivé většině případů – je to vzdělaný člověk, který má už pracovní zkušenosti, které nabyl, má kontakty a jde do pracovního života po pěti letech na univerzitě, kde se zocelil. 

Čím bychom se mohli ještě inspirovat zámořským systémem, abychom se mu vyrovnali?
Když jde člověk v Americe na univerzitu, platí za semestr klidně 40 tisíc dolarů. Jejich univerzitní ligy ale fungují tak, že škola často úplně odpouští tuhle platbu těm, kteří jsou ve sportovním klubu a mají dobré známky. Což je pro studenty samozřejmě gamechanger, díky kterému můžou studovat zadarmo. Takže ani v USA nikomu peníze nedávají, ale odpouštějí poplatky a mají tam mnohem lepší zázemí. Tuhle možnost v Česku nemáme, ale klidně by se to mohlo změnit. Mají to dokonce i na středních, tak moc je pro ně ten sport spojený se vzděláním. My se tam dostaneme taky – když se podíváte na fungování České republiky, tak je totálně orientovaná na ten americký systém. Samozřejmě, historicky to bylo jinak, ale i třeba soudnictví se posouvá víc k americkému systému precedentu. Klidně to bude trvat ještě deset, patnáct let, ale myslím, že tady bude stejný systém jako v Americe, a to se propíše i do fungování hokejových lig.

Myslíte, že středoškolský hokej je část klíče?
Stoprocentně. Já si myslím, že naopak na té střední to všechno začíná. V devatenácti letech už člověka moc nezměníte a velké návyky mu nevštípíte. Myslím, že v celém tom úpadku českého sportu, nebo hokeje konkrétně, hraje hlavní roli právě středoškolské období lidí. Umím si představit, že by se udělala pořádná analýza a něco podobného jako univerzitní liga by se zkusilo právě i na středních. Ale je to zase něco jiného, protože na univerzitě jsou dospělí lidi, kteří tam můžou trénovat, ale na středních jsou zaprvé nezletilí, a za druhé většinou když hrají hokej, tak v nějakém klubu. Takže dovedu si přestavit, že by se nad tím zapřemýšlelo a nějak se to vyhodnotilo, ale je to komplexní téma a netroufnu si úplně říct, jak to udělat. Určitě bych se ale nebál té myšlenky.

Foto: Univerzitní hokej

Share on Facebook Share on Twitter

• Univerzitní hokej