Polák o konci kariéry i NHL. Dnes rozvíjí akademii: Naplňuje mě to
Vojtěch Polák
|
Foto: Koláž hokej.cz
Vojtěch Polák se může pochlubit velkou hokejovou kariérou. Zahrál si NHL a prakticky všechny významné evropské soutěže. Ještě loni válčil za Sokolov, ale zdraví mu vystavilo stopku. „Tělo je unavený, a tak jsem se rozhodl ukončit kariéru,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro Hokej.cz. Zároveň v něm vzpomíná na svou cestu, nebo mluví o projektu akademie, jemuž se věnuje nyní.
Proslýchá se, že jste ukončil kariéru. Je to definitivní?
Nikdy neříkej nikdy, ale rozhodl jsem se tak. Hlavně proto, že moje loňská sezona nebyla zdravotně dobrá. Hned v prvním střídání jsem si přetrhl šlachu v rameni a byly tam i další problémy. Rekonvalescence trvala dlouho. Tělo už bylo unavené a já to cítil. Samozřejmě je škoda, že v poslední sezoně se mi povedlo odehrát jen čtyři mistrovské zápasy a Sokolov nepostoupil ani do play off – vždycky je lepší, když můžete končit po úspěchu, ale takový je prostě někdy hokej.
Co kdyby vás některý z manažerů začal v dohledné době lámat, ani pak byste stanovisko nezměnil?
Hele… Už ne. Nebudu lhát – myšlenky na pokračování mě napadaly, i děti mě malinko popichovaly, abych ještě nekončil, ale… Tělo je fakt unavený. Navíc nemám natrénováno a kromě rodiny se chci naplno věnovat své hokejové akademii, kde je mým cílem předat mladým co nejvíc z toho, co jsem se během kariéry naučil.
Co se vám vybaví, když zmíním datum 22. října 2005?
Můj první zápas v NHL. Konkrétně Dallas Stars proti Calgary Flames.
„Myšlenky na pokračování mě napadaly, ale tělo je fakt unavený.“
Přesně tak. Tehdy hráli za Dallas borci jako Mike Modano, Jason Arnott, Sergej Zubov nebo Jere Lehtinen…
Bylo to neskutečný. Zrovna nedávno jsem dětem doma vyprávěl o svém prvním zápase v NHL, i po letech mám při vzpomínání husí kůži. Moje místo tenkrát bylo ve druhém útoku vedle Jasona Arnotta a Brendena Morrowa. Dovedete si to představit? Pro mladého kluka neskuteční spoluhráči. A víte, co na nich bylo nejlepší?
Povídejte...
Byly to TOP hvězdy té doby, braly spoustu peněz, ale nikdy si na nic nehrály. Oni samozřejmě dobře věděli, co umí, ale nikdy jsem nepocítil, že by přišel třeba Mike Modano a dal mi najevo: Jsem mezi deseti nejlepšími hráči na světě, sedni si ze mě na zadek. Fakt nikdy.
Musel jste jako zelenáč podstoupit přijímací rituál?
Rituál ne, ale platil jsem za první zápas do týmové kasy. Mám pocit, že to tenkrát bylo 1500 dolarů. (usmívá se)
Vojtěch Polák se syny, následovníky hokejového rodu | Foto: Archiv Vojtěcha Poláka
Nelitujete zpětně, že jste se o místo v NHL neporval delší dobu?
Upřímně? Kdybych mohl vrátit čas, což samozřejmě nejde, ale kdyby to šlo, tak bych tehdejší rozhodnutí změnil a za mořem ještě zůstal. Když jsem se po letech setkal s tehdejším hlavním skautem Dallasu, do očí mi řekl: My potřebovali jednou věc – abys ještě vydržel.
Zamrzelo vás to?
Ano. Ale když se podívám zpětně, pokud bych tehdejší rozhodnutí změnil, asi bych nepotkal manželku, která mi vždycky byla oporou, neměl bych úžasné děti, rodinné zázemí… A taky bych neprocestoval téměř celý hokejový svět. Švýcarsko, Švédsko, Finsko, Rusko nebo později hokejově exotičtější země jako Polsko, Rumunsko či Anglie.
Kde jste si hokej užíval nejvíc?
Bude to asi znít paradoxně, ale nejlepší a zároveň nejsnazší pro mě byla NHL. Sice jsem v ní odehrál jen pár zápasů, ale hrajete s těmi nejlepšími hráči na světě, kde vám opravdu stačí hrát a nebát se. Puk dříve nebo později dostanete.
„Za první zápas v NHL jsem tenkrát platil do týmové kasy 1500 dolarů.“
Měříte 179 centimetrů, což je na hokejistu poměrně málo. Z toho pohledu by vám dnešní bruslařská NHL seděla asi víc než tehdejší silová, co?
Je možné, že ano. Na druhou stranu… Když jsem v NHL začínal, zrovna se v ní měnila pravidla. Zdaleka už neprocházelo tolik hákování nebo nedovolených bránění, jak tomu bylo dříve. I tohle mi pomohlo, protože jednou z mých nejsilnějších stránek bylo bruslení a celková herní kreativita.
Sledujete NHL i dnes?
Hodně a musím říct, že co tam kluci předvádí, je neskutečný. Já byl vždycky dobrý bruslař, ale dneska je to fofr.
Aktuálně se věnujete hokejové akademii, kterou jste si založil v roce 2022. Co vás k tomu vedlo?
S myšlenkou Polak Hockey Draft Academy jsem si pohrával v posledních pěti letech. Když cítíte, že vaše hokejová kariéra směřuje ke konci, přirozeně přemýšlíte, jakým směrem jít dál. A já nejsem z těch, kteří by dokázali doma jen tak koukat na televizi, nebo pracovat na zahradě. Potřebuju mít směr a motivaci. Proto vlastní hokejová akademie – mou motivací je předat mladým hokejistům maximum z toho, co jsem se naučil.
A jsou dnešní mladí učenliví? Nebo se takzvaně šprajcnou, když jim řeknete, že tohle a tohle dělají špatně?
Musím říct, že kluci, které mám v akademii, se chtějí zlepšovat. Jsou i tací, kteří by nejradši neměli pauzy a trénovali pořád. Když vidíte takový zápal, nabíjí vás to. Vždy mám velkou radost, když mladí dokážou věci, které je učím přenést do zápasů a pomoci tak svému týmu k úspěchu.
„Mou motivací je předat mladým maximum z toho, co jsem se naučil.“
Na vašich kempech se objevuje Jiří Kulich, jak tahle vzájemná spolupráce vznikla?
Jirku jsem oslovil a on byl tak hodný, že přijel. Skvělý, skromný kluk. Troufám si říct, že ho čeká dlouhá a úspěšná kariéra. Mám velkou radost, že dorazí i na náš následující kemp během léta 2025.
Je jeho největší předností opravdu střela?
Když jsem měl možnost sledovat ho zblízka, má v rukách dělo. Navíc zcela přesné. Jeho střela je skoro tak dobrá, jako bývala zamlada ta moje. (směje se)
Na svých kempech a individuálních trénincích se zároveň věnujete věcem jako jóga nebo kompenzační cvičení. Nezbytnost?
S klukama dělám věci, které mám vyzkoušené na sobě a vím, že fungují. Co se týče meditace, jógy nebo kompenzačních cvičení, pokud se těmto věcem nevěnujete, tělo vám vydrží jen omezenou dobu. Zátěž hokejisty je dneska tak velká, že bez nich se jen těžko obejdete.
Vojtěch Polák | Foto: hcocelari.cz
Je fakt, že když jsem před časem mluvil s Michalem Neuvirthem, říkal mi, že během jeho kariéry se kompenzační cvičení ještě moc neřešila, což je prý jedním z důvodů častých zranění.
Když jsem byl za mořem, měli jsme v týmu jen fyzioterapeuta. Na farmě nebyl ani ten. Pokud člověk chtěl masáž, musel si ji sehnat takříkajíc na svoje triko… Dneska je doba úplně jinde, přičemž správnou péčí o svoje tělo si může každý hokejista kariéru na TOP úrovni velmi prodloužit.
Kdy vám všechny tyhle věci začaly docházet?
Zhruba v šestadvaceti letech, když jsem poznal inovativní metody tréninků a zakomponoval je do přípravy s bratry Sajlerovými, s nimiž jsem spolupracoval od sedmnácti let. I jim vděčím za to, že jsem hokej na profesionální úrovni mohl hrát téměř do čtyřiceti.
Co mentální trénink?
I jemu se na kempech a trénincích věnujeme. Především ve formě komunikace o hokeji. Plno kluků má horší sebevědomí a hokej je dnes z 80 procent právě o hlavě a mentálním nastavení, takže na tom s nimi pracuju. Zároveň jim chci ukázat, že hokej není jen o hře, ale zároveň o partě, která když je dobrá, tak si ho užívají všichni. I proto jsme na kempech všichni pohromadě – budu k sobě mít navíc Karla Kubáta a další, abychom klukům zprostředkovali týmovou atmosféru.
„Bez věcí jako jóga, dechová nebo kompenzační cvičení, se jen těžko obejdete.“
Jakou roli hrají v rozvoji mladých hokejistů rodiče?
Obrovskou! Vidím to sám na sobě – moji rodiče toho obětovali spoustu, abych mohl mít profesionální kariéru. Ať je to vstávání a doprava na tréninky, když jsem byl malý, vaření, táta mě navíc trénoval do dvanácti let, finanční výdaje a tak dál a tak dál... Jsem za tohle všechno svým rodičům moc vděčný a každý hokejista by měl být rodičům vděčný stejně tak.
Na závěr ještě jinam. Před pár dny svedl extraligový program dohromady Karlovy Vary a Třinec, tedy kluby, ve kterých jste strávil velkou část kariéry. Zašel jste se podívat?
Ano a jsem přesvědčen o tom, že Třinec se zvedá. Začátek sice měli špatný, ale jejich zkušenost je obrovská. Podle mě zase dojdou daleko.
A Vary?
Moc se mi líbí styl hokeje, jakým se prezentují. Hrají moderně – rychle a v pohybu. Na zápas Varů jsem byl letos kouknout několikrát a vždycky mě jejich herní projev bavil. V hledišti nefandím, ale několikrát došlo k tomu, že mě svým výkonem kluci strhli a já normálně fandil. Nechci nic zakřiknout, nicméně myslím, že letos by Vary mohly udělat úspěch.
Share on Facebook
