Po konci je učitelem. Hokej nesleduju, líčí Laš. Proč zhubl v Olomouci?
Foto: Josef Prášek
Ve 33 letech musel ukončit kariéru kvůli zdravotním problémům. Marek Laš má za sebou roky v Olomouci, Třebíči, ale mihl se také v Plzni nebo Ústí nad Labem. V rozhovoru upřímně povídá o minulosti, vzpomíná na zajímavý moment na Hané a zamýšlí se nad svými potížemi.
V sezoně 2019/2020 jste ztratil místo v Olomouci a vrátil jste se domů do Třebíče.
Nikdo nemá radost, když jde o soutěž níž, bez ohledu na to, jestli to je domů. Bral jsem to jako krok zpět, ale bylo důležité se podívat pravdě do očí. Zdravotní problémy, zlomené zápěstí, to se prostě na výkonnosti podepíše a celkem přirozeně měli v Olomouci pak zájem dát šanci mladším hráčům. V tu chvíli jsem stál před rozhodnutím, jestli kvůli zdravotním komplikacím má vůbec smysl pokračovat. Člověk si potom začne uvědomovat, jakou hodnotu zdraví má a jestli má smysl si ho ničit.
Nakonec jste ukončil kariéru ve 33 letech...
Já nekončil v úplně pozdním věku, ale holt jsem asi někde udělal chybu v přípravě, když jsem byl mladší nebo moje tělo na nějakou delší kariéru nemělo předpoklady a musel jsem to přijmout jako realitu. Po poslední sezoně jsem si říkal, že kdybych byl zdravý, věřil bych, že nějakou solidní formu znovu naberu. Ale já cítil, že v té zdravotní formě nejsem, takže jsem tušil, že herní výkonnost už dohnat nepůjde.
„Holt jsem asi někde udělal chybu v přípravě, když jsem byl mladší nebo moje tělo na nějakou delší kariéru nemělo předpoklady."
Trpěl jste vždycky hodně na zranění?
Už v dorostu jsem měl problém s koleny, ale většinou to po určitém čase přešlo. V Plzni jsem měl problémy s přitahovači, v Ústí bolesti kolen, ale většinou všechno časem přešlo, rozhýbalo se to. Bohužel jak jsem to neléčil fyzioterapeuticky, tak se ty problémy začaly nabalovat a načítat.
Takže potíže pokračovaly i dál...
Po 30 letech už nestačilo se jen zahřát před zápasem, ta bolest už trvala klidně půl hodiny a později už nepřešla vůbec... Měl jsem problémy hlavně s koleny, operace ramen, od malička jsem měl skoliózu, takže se přidávaly bolesti zad a po třicítce jsem nevěděl, co mám ledovat dřív. Potom se k tomu přidaly i léky na tlumení bolesti.
Chybí vám hodně hokej?
Hokej mi chybí a musím se přiznat, že už ho ani moc nesleduju, protože když vidím v televizi svoje bývalý spoluhráče nebo týmy, za který jsem hrál nebo proti kterým jsem hrával, tak mě mrzí, že už tam nemůžu být taky. Trochu jsem si vsugeroval, že hokej není, aby mi to nechybělo a soustředím se teď na jiný věci: na práci a na svoje děti.
Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz
Nyní jste učitelem tělocviku, informatiky a matematiky na třebíčském gymnázium. Jak jste se k tomu dostal?
Když byl konec s hokejem, začal jsem pracovat jako obchodní zástupce pro biomedicínskou firmu. Ovšem zjistil jsem, že mi ta práce nesedí. Začal jsem tedy hledat něco jiného a neboť mě vždycky lákalo zůstat u sportu, tak mě napadlo učit tělocvik a k tomu ještě něco. Z vlastní iniciativy jsem oslovil několik třebíčských základních a středních škol. Vypadla z toho dost zajímavá příležitost učit na třebíčském gymnáziu a této příležitosti jsem se rád chopil.
Máte vystudovanou vysokou školu, to se u hokejistů moc nevidí…
Studoval jsem na gymnáziu. A po maturitě, přišel takový přirozený krok, že jsem se přihlásil na vysokou školu a vylučovací metodou jsem si vybral ekonomický obor. Trvalo mi to sedm let, než jsem vystudoval, bylo to celou dobu dálkové studium. Při profesionálním hokeji se moc nedá studovat prezenčně. Nakonec jsem ale Fakultu ekonomickou na Západočeské univerzitě zdárně dokončil.
„Vypadla z toho dost zajímavá příležitost učit na třebíčském gymnáziu a této příležitosti jsem se rád chopil."
Pojďme se ohlédnout za vaší kariérou. Jste třebíčský odchovanec, jak jste se k hokeji vůbec dostal?
K hokeji jsem se dostal, když mi bylo sedm let. Spolužák mého bratra, který byl o dva roky starší než já, hrál hokej a přivedl mě i mého bratra na trénink. Bavilo nás to, takže jsem začal tak od těch sedmi let. Od osmnácti jsem hrál za první tým Třebíče a ve dvaceti letech šel do Plzně.
Ocitl jste se dokonce v reprezentační dvacítce. Jaká to byla zkušenost?
Byla to mládežnická reprezentace. Většina kluků, co tam se mnou byla, hrávala v reprezentaci už tak od šestnácti, já se tam dostal až v devatenácti. Byla to super zkušenost, odehrál jsem několik mezinárodních turnajů. Dvakrát Rusko, Švýcarsko i Švédsko. Docela jsem si tam sedl s trenérem, takže jsem byl pak i vybrán jako náhradník na mistrovství světa do dvaceti let. Ovšem hnedka první trénink v dějišti turnaje, ve Švédsku, jsem si natrhl přitahovač a letěl jsem domů.
Reprezentace vám nejspíš pomohla dostat se v mladém věku do Plzně, kde jste okusil extraligu.
To bylo v době, kdy trenér do dvaceti let byl z Plzně, takže on skautoval pro ně. Dále bych řekl, že mi i dost pomohl pan Šindel, jakožto tehdejší trenér a manažer v Třebíči a pak můj agent Jaromír Henyš. Takže kombinace těchto tří lidí.
„Byl jsem pak i vybrán jako náhradník na mistrovství světa do dvaceti let. Ovšem první trénink v dějišti turnaje jsem si natrhl přitahovač a letěl jsem domů."
Jak byste popsal své první roky zde?
První sezona se velmi vydařila, pak přišlo zranění… A než jsem se uzdravil, změna trenérů. Po sezoně zase změna trenérů, nové vedení a už si to prostě tak nesedlo jako předtím a výsledek toho byl trejd do Ústí.
V Ústí jste strávil více sezon, tehdy bylo dost známé svými ambicemi na extraligu.
Dokud tam byl nadstandardní rozpočet a spousta hráčů, tak jsem tam nehrál já. Ale ve chvíli, kdy spadl rozpočet, tak jsem tam hrál, ale postupový ambice už nebyly. Na konci to nevypadalo moc dobře, mluvilo se i o likvidaci klubu a v tu chvíli jsem se vrátil do Třebíče.
U prvního týmu Horáků jste následně byl pět sezon. Tehdy byl celek dost našlapaný odchovanci např. Vilémem Burianem, Tomášem Vondráčkem nebo Lukášem Nahodilem.
To byly úžasný roky v Třebíči, tehdy u nás hrála spousta, ale spousta odchovanců, byl to skvělý kolektiv, na který byli ještě navázání kvalitní hráči z jiných týmů. Hrálo tam dost zkušených Třebíčáků, kteří byli doplněni mladými nadějnými hráči typu Nahodil, Burian, Vondráček nebo Dočekal. Ti se později prosadili v extralize, takže to byly vážně super roky. Trenér Šindel to tehdy doplňoval mladýma klukama z reprezentace dvacítek: Jan Káňa, David Ostřížek, Ondřej Šedivý a hokej byl tehdy opravdu radost.
Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz
Jak vzpomínáte na trenérské duo Jaromír Šindel a Kamil Pokorný?
S panem Šindelem jsem měl osobně skvělý zkušenosti, přišlo mi, že jsem se mu jako hráč i jako člověk zalíbil a byl ochoten se mnou pracovat. Zároveň mi i dost pomohl dostat se do Plzně a pak i do Ústí. Co se týče pana Pokorného, tak s ním mám taky jenom dobré zkušenosti. Měl jsem u něj a pana Nováka obrovskou důvěru a věřím, že jsem ji splácel. Tohle jsou trenéři, se kterýma jsem zažil fakt hodně a rád na ně vzpomínám.
Následně jste přestoupil do Olomouce, když postoupila do extraligy. Pomohl vám tehdy někdo s tímto přestupem?
Byl tam pan trenér Petr Fiala, který mě ještě před postupem v průběhu baráže zkontaktoval, zda bych měl zájem jít do Olomouce, v případě, že by postoupili do extraligy. Důležitou roli hrál také trenér a majitel Jiří Dopita a manažer Erik Fürst. Oni mě měli vyhlídnutého do Olomouce už dřív, ale dokud jsem byl hráčem Ústí, tak to moc neřešili. V Olomouci mi nabídli smlouvu na tři roky, nakonec jsem tam strávil krásných šest let.
„Chytli jsme se za ramena a řekli si, že to zvládneme a od té doby jsme neprohráli ani jeden zápas a tu baráž jsme otočili."
S Olomoucí jste hráli první sezonu baráž o udržení. To muselo být pro vás i pro tým psychicky náročné.
Já osobně jsem to prožíval hodně, v sezoně jsem zhubl snad sedm kilo. Ovšem, že by v kabině někdo panikařil, to se říct nedá. Byl tam takový zlomový moment...
A to jaký?
Jirka Trvaj, kterému jsme tehdy moc nepomohli, začal mít zdravotní problémy. Do brány se vrátil Tomáš Vošvrda, který měl být původně jedničkou a v ten moment jsme se v kabině semkli, ani ne jako hokejisti, ale jako lidi. Chytli jsme se za ramena a řekli si, že to zvládneme a od té doby jsme neprohráli ani jeden zápas a tu baráž jsme otočili, ten závěr byl hrozně krásnej.
Už to je přes rok od vašeho konce s hokejem. Máte nějakou oblíbenou sezonu nebo zápas?
Nejraději vzpomínám na první dva roky v Olomouci, kdy první rok nebyl příjemný, byla to první sezona Olomouce v extralize po letech. Někdy po Vánocích jsme spadli na dno tabulky. Přišla baráž, kde jsme se neskutečně semkli, a i když nám nikdo moc nevěřil, tak jsme to dokázali a udrželi jsme se. Krásně jsme to tehdy oslavili, řekl bych, že šťastnější byli jenom mistři extraligy. Potom přišla druhá sezona, která se vydařila výsledkově nejen týmu, ale i mně bodově. Být platným hráčem v extraligovém týmu, který se držel na špici tabulky, na to velmi rád vzpomínám.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Když jsem četl rozhovory s vámi, tak vás trenéři dost často označovali za vůdce a lídra. Byl jste takový podle sebe?
Řekl bych, že v mládežnických kategoriích ano. Potom, když jste mladý hráč v seniorské kategorii, tak tam se to úplně nehodí. Každopádně, když jsem se ve 23 letech vrátil z Plzně do Třebíče, tak jsem v určitém smyslu lídrem asi být mohl. Tehdy jsme se s Davidem Dolníčkem výborně doplňovali, David obrovská přirozená autorita, prostě skvělý hráč do kabiny, přičemž já byl spíš divočák, snažil jsem se kluky hodně povzbuzovat na střídačce a řekl bych, že jsem byl dost slyšet.
Určitě to byla super zkušenost i do dalších let.
Jo, určitě... Tohle jsem si pak vzal i do Olomouce, ne tedy hned od začátku, ale když jsem viděl, že jsem týmu prospěšný i na ledě, tak jsem se chopil té role i v kabině. Řekl bych, že se vůdcovství mimo jiné odvozuje od toho, jaké výkony člověk podává na ledě a když bych pro tým nebyl platný, tak bych se lídrem nesnažil být.
Ale nikdy jste moc nebyl typ hráče, který by se rval, spíše jste vždycky jednal hlavou.
Já to nikdy moc nevyhledával, vždycky jsem se snažil hrát hokej, na druhou stranu jsem se nikdy před šarvátkou neschoval. Vždycky jsem se k tomu postavil.
Foto: Karolina Martinková, hc-olomouc.cz
Share on Facebook
