Platil za velký talent, brzdí ho srdce. Škoda, že se to takhle pos***, štve Čermáka
Foto: Kamila Chmel, hcorli.cz
Roman Čermák patří do ročníku 1995, ve kterém si zahrál s Davidem Pastrňákem nebo Jakubem Vránou. Hned ve svém prvním extraligovém utkání coby devatenáctiletý zadák skóroval. Vypadalo to na velkou kariéru... Jenomže pak se ozvalo zdraví.
V pětadvaceti letech toho za sebou máte v kariéře víc než mnoho významně starších hráčů.
Když se na to podívám zpětně, tak je to pravda. Nedávno jsem říkal přítelkyni, že na to, kolik mi teď je, tak to spíš vypadá, jako by mi bylo čtyřicet. (usmívá se) Člověk to musí brát tak, jak to je. Samozřejmě, že mě ten vývoj událostí štve, ale stalo se… Teď funguju jako normální člověk, ale třeba ještě není všem dnům konec. (usmívá se)
Přitom v mládeži jste měl nakročeno skvěle, hrál jste v silném ročníku s hráči jako Jakub Vrána, David Pastrňák nebo Ondřej Kaše.
Vzpomínám na to rád, paradoxem je, že jsme nebyli vnímáni jako moc silný ročník. Spíš nás podceňovali a říkali, že minimum z nás se dostane až na tu nejvyšší úroveň. Nakonec ale hraje plno hráčů ročníku 1995 NHL, za což jsem rád.
Ono se říká, že zatímco někteří hráči nemusí přechod do seniorského hokeje zvládnout, jiným naopak může prospět. Souhlasíte?
Je to pravda. Třeba takový Ondra Kaše, tomu se moc nevěřilo, že by to mohl dotáhnout až do NHL. Hokejově byl dobrý, ale tvrdilo se o něm, že je moc hubený a že na NHL nemá fyzické dispozice. Dnes ji ale hraje.
„Čas od času si řeknu, že je škoda, že se to takhle s prominutím posr*lo."
Poznali by vás dnes vaši slavní spoluhráči?
V kontaktu nejsme, takže těžko říct. Někteří možná ještě ano, ale museli bychom to vyzkoušet. (usmívá se)
Roman Čermák. | Foto: bkboleslav.cz
Máte v hlavě myšlenky na to, kde byste mohl být, kdybyste kariéru nemusel ze zdravotních důvodů přerušit?
Abych pravdu řekl, tak to sleduju. Sleduju kluky, kteří se mnou byli v ročníku, a pořád to v hlavě mám. Člověk si občas zauvažuje. Upřímně řečeno, občas si řeknu, že je škoda, že se to takhle s prominutím posr*lo. Ale musí se to brát tak, jak to je.
Muselo to být těžké, toho času vám vše vycházelo. V devatenácti letech jste se stal stabilní součástí sestavy Mladé Boleslavi a hned v prvním zápase dal gól.
Vzpomínám si na to – v tom prvním zápase jsme vyhráli ve Zlíně, který tenkrát obhajoval mistrovský titul. Bylo to fajn. Sezona 2014/2015 pro mě byla skvělá. Když jsem odcházel z Jihlavy, tak mi lidé říkali, že dělám chybu – podle nich jsem měl zůstat v Jihlavě, měli totiž pocit, že v Boleslavi budu hrát jen juniorku. Nakonec jsem ale odehrál téměř celou sezonu za áčko.
„Čekal jsem do Vánoc, během té doby jsem pořád hrál za Benátky. Pak asi dva nebo tři dny před Vánocemi se stala ta událost."
Co se stalo pak?
Na další sezonu mě Boleslav poslala do Benátek, které tenkrát fungovaly jakožto boleslavská farma. Bylo to domluvené tak, že když se někdo zraní nebo nebude mít formu, tak bych mohl jít nahoru. Čekal jsem do Vánoc, během té doby jsem pořád hrál za Benátky. Pak asi dva nebo tři dny před Vánocemi se stala ta událost... V Boleslavi o tom ještě ani nevěděli a pan Látal mi 26. prosince volal, že mám přijet, protože se jim zranili dva beci. Jenomže jsem tam už neodjel, protože jsem to měl zakázané.
Proslýchalo se, že za přerušením kariéry stály problémy se srdcem. Je to pravda?
Je to tak, pravda to je.
Co vám s ohledem na další vývoj kariéry říkali doktoři?
Hned mi řekli, že už to na profi úroveň nikdy nebude. V té době jsem je ale... Jak to říct... Neposlouchal. Nedovedl jsem si to představit. Pořád jsem si jel to svoje. Znáte to. Paličák.
Musel to být ze dne na den velký šok, co?
Stoprocentně. Do té doby jsem žil jen hokejem, o ničem jiném jsem de facto nepřemýšlel. Najednou přišla stopka a já musel začít uvažovat o tom, kam dál bude můj život směřovat. V tomhle mi hrozně moc pomohla Boleslav, která plnila smlouvu i v době, kdy jsem nehrál. Během té doby mi posílali peníze, díky čemuž jsem se mohl pomalu začleňovat do běžného života.
„Doktoři mi hned řekli, že to na profi úroveň už nikdy nebude. Já byl ale paličák a pořád si jel svou."
Věděl jste hned, jaké budou vaše další kroky?
Vůbec ne. Už jsem říkal, že pro mě existoval jen hokej. Postupně jsem začal chodit přes kamarády na brigády, chvíli dělal ve fabrice s hokejkami a podobně. Bylo to zvláštní období.
Foto: Kamila Chmel, hcorli.cz
Dnes už máte jasněji?
Abych řekl pravdu, furt se v tom tak nějak plácám. Pracuju v lese, do toho se pohybuju kolem aut, což mě baví. Chytlo mě to, ale nevím, jestli to chci dělat do konce života. Uvidíme. Vzpomínám si, jak mi babička říkala, že se mám víc učit, abych měl nějakou jistotu. Já jí na to odpovídal, že mně se nemůže nic stát…
Babičky mívají většinou pravdu.
Je to tak, měla ji i v tomhle případě. (usmívá se)
Nebuďme ale přehnaně negativní. Na základě věcí, kterými jste si musel projít, jste nyní vyzrálejší, ne?
Musel jsem se hlavně naučit, abych se o sebe postaral. Abych si vydělal peníze jinak než hokejem. Naučil jsem se i samostatnosti. To není k zahození. Když jsem byl nedávno chvíli ve Znojmě, kde jsem si vyzkoušel EBEL, viděl jsem, že někteří kluci na tom budou asi dost špatně, jakmile skončí s hokejem, protože vůbec netuší, co je to život.
„Vzpomínám si, jak mi babička říkala, že se mám víc učit, abych měl nějakou jistotu. Já jí na to odpovídal, že mně se nemůže nic stát."
Neměl jste nutkání se s dotyčnými podělit o svoje poznání?
Ani ne, s nikým jsem to neřešil. Přišlo mi to blbý, abych tam někomu něco podsouval.
Každopádně ve Znojmě jste dostal šanci, ve kterou jste už možná ani nedoufal.
Vůbec jsem s ní nepočítal. Ta sezona pro mě byla dost hektická, vystřídal jsem čtyři kluby. Přípravu odehrál v Havlíčkově Brodě, pak šel do Hodonína a poté se vrátil do Moravských Budějovic, protože mým cílem bylo být blíž k domovu. A skončil jsem ve Znojmě, za což jsem rád.
„Třeba taková šance s minimálními riziky ještě přijde."
Přestože jste tehdy pár let hrál jen amatérské soutěže, tak vám adaptace na EBEL nedělala problémy. Čím to?
I mě to docela překvapilo. Asi to bylo tím, že jsem se snažil vždycky nějak udržovat a cvičit. A to i v době, kdy jsem hrál jen kraj nebo druhou ligu. Tahle věc mi hodně pomohla. Samozřejmě, že člověk ze začátku cítil únavu, tempo bylo v EBEL o dost vyšší, ale postupně jsem si na něj zvykl. Navíc jsem vždy byl bruslařský typ hráče.
Prý jste byli se Znojmem domluvení na další spolupráci.
Je to tak, podepsal jsem tam smlouvu na dva roky, udělal s nimi letní přípravu, odehrál pár zápasů, ale poté mi to zase zakázali kvůli zdraví. Pořád dokola.
Nepřemýšlel jste o tom, že si postavíte hlavu a hrát budete dál?‘
Protože se mi to stalo už podruhé, tak jsem na to nahlížel trošku jinak. Poprvé jsem viděl jen hokej, teď to bylo o jiných pohledech. Hodně mi pomohla i přítelkyně, je to takový můj anděl. Ale člověk nikdy neví, co se objeví v mojí hlavě. (směje se) Uvidíme, jak to bude dál. Nikdy neříkej nikdy.
Jakou roli v tom všem sehrála vaše přítelkyně?
To je na tom všem asi jediné pozitivum. Díky tomu, že jsem skončil v Boleslavi, tak jsem ji poznal. A jsme spolu doteď. Hodně mi pomáhala a pomáhá. Vydržela to i v době, kdy jsem byl trošku morous. (usmívá se)
Teď hrajete v Moravských Budějovicích pro zábavu kraj. Je to sice soutěž, která se zdaleka nehraje v profesionálním zápřahu, ale nemáte i tak o zdraví obavy?
Při hře na to nemyslím. A jak říkáte, že to není soutěž v profesionálním zápřahu… Paradoxně mi přišlo, že je to mnohdy těžší než první liga, protože si tam toho člověk musí mnohem víc odbruslit sám. Rozhodně to není o tom, že by to byla brnkačka, kterou bych si šel jen odchodit, jak jsem si myslel.
V kraji je také spousta „řezníků“, musíte si dávat o to větší pozor?
Pravda, kraj jsem hrál už dřív a těch ostrých zákroků je tam víc než dost. Já naštěstí nikdy neměl problém se jim vyhýbat, ale byli kluci, kteří byli potrhaní každý zápas. Je to asi o tom, jak dokážete předvídat herní situace.
Pomýšlíte ještě pořád na návrat do vyšší soutěže?
Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Třeba taková šance s minimálními riziky ještě přijde. Zatím si myslím ještě nejsem tak starý, abych se jí musel vzdávat. Uvidíme, jak to dopadne.
Foto: Veronika Braunová- Lénartová
Share on Facebook
