Pařík od zranění ke dvacítkám: Psychicky těžké, ale chci do týmu
Foto: Larry Brunt
Lukáš Pařík za mořem bojuje v týmu Spokane Chiefs hrajícím WHL o jasný post jedničky. Dílčí cíl mu překazilo zranění kolena, ale teď už je mladý brankářský talent zpět. Svůj hrad, kde bydlí, zanedlouho opustí, přidá se ke dvacítce a bude bojovat o místo v kádru.
Lukáše, máte za sebou první měsíce za mořem. Jaké byly?
Je to něco jiného než v Evropě. Juniorka je tady úplně něco jiného než v Česku, na zápasy tady chodí tisíce lidí, kdežto v Česku jich chodí tak pár desítek. Kluci, zázemí, trenéři, doktoři, kustodi, to je všechno na špičkové úrovni. Podle toho se všichni chovají, já jsem tu neskutečně spokojený.
Když jste hned na úvod zmínil diváky: Byl to pro vás velký nezvyk?
Je to rozhodně neskutečná atmosféra. Na náš domácí zápas bylo tuhle sezonu nejméně čtyři tisíce lidí, nejvíc asi devět tisíc. Atmosféra je neskutečná, pak se i zápasy hrají úplně jinak, když máme za zády fanoušky, kteří nás ženou kupředu.
Nesvazovalo vás to ze začátku?
Vůbec, právě naopak. Já miluju, když na mě lidi koukají. Čím vím jich je, tím více si to užívám. Hraju to pro sebe, pro ně a prostě pro všechny najednou. Je to neskutečný zážitek. Přál bych každému, aby si to zažil.
„Na náš domácí zápas bylo tuhle sezonu nejméně čtyři tisíce lidí, nejvíc asi devět tisíc. Atmosféra je neskutečná.“
Na co bylo nejtěžší si zvyknout?
Hřiště je opravdu o hodně menší, než máme v Česku. Je to užší, takže je hokej daleko rychlejší, čemuž jsem si musel přizpůsobit i svůj styl chytání. Musím být více pasivní a ne tolik létat, jako jsem to dělal v Česku. Musel jsem se v bráně trochu zklidnit. Trenéři mi s tím neskutečně pomohli a ulehčili mi to.
A už jste si naplno zvykl?
Jo, jo, po třech měsících, co tu jsem a trénuju, už jsem si zvykl. Teď tu mám i trenéra brankářů z LA Kings, který se na mě přijel podívat a trénuju s ním. Říkal mi, že je to úplně něco jiného, než když mě viděl před třemi měsíci. Je vidět velký rozdíl a zlepšení.
Českou rychlost a zámořský klid kombinujete, ne?
Jsem klidný, ale když potřebuju rychlost, tak ji umím vyvinout. Když je potřeba, zvládnu udělat klidný zákrok, takže dodám klid i klukům před sebou. Na druhou stranu, když jednou dva na nikoho a já potřebuju chytit druhý puk, tak to prostě udělám. Výbušnost mám.
Překvapilo vás něco na hokeji ve Western Hockey League?
Šel jsem sem s tím, že to bude něco jiného, ale nic mě nepřekvapilo. Musím pořád makat, abych potvrdil pozici jedničky v týmu, na čemž pořád pracuju. Musím všem potvrzovat, že jsem dobrý brankář a mám na to. Nic mě nepřekvapilo, ale pořád je na čem pracovat.
Jste zatím spokojený s osobními výkony?
Vždycky to může být lepší. Jsou zápasy, kdy hrajeme jako tým hůře a nepodáváme výkony, na které jsme zvyklí. Pak máme naopak zápasy, kdy podáme výkon, jaký jsme ani sami nečekali. Stejně to je i osobně. Nejsem nespokojený, vždycky to může být o nějaký kousek lepší.
Jak je to tedy s pozicí jedničky v brankovišti?
Měl jsem takový problém, protože jsem se během třetího zápasu zranil. Měl jsem natržené vazy v koleni, takže jsem byl na čtyři týdny mimo, i proto má Campbell Arnold více zápasů jak já. Musel jsem čtyři týdny pracovat na tom, aby se koleno dalo do pořádku. Stále to není stoprocentní, ale už s tím můžu chytat. Teď už jsem během řady zápasů chytal více já, což je super.
„Během třetího zápasu jsem se zranil. Měl jsem natržené vazy v koleni, takže jsem byl na čtyři týdny mimo.“
Co se stalo?
Stalo se to, když jsme hráli s Tri-City Americans, kde jsou Jan Cikhart a Kryštof Hrabík. V první třetině jeli tři na jednoho, přehráli puk ze středu doprava a pak si dali rychlou přihrávku přes osu. Udělal jsem jeden zákrok v rozštěpu a pak jsem z toho udělal ještě jeden, ale přitom jsem si špatně dopadl na patu – přisedl jsem si ji, takže mi koleno vystřelilo nahoru. Natrhly se mi vazy ve vnitřním koleni.
Takže jste nedohrál…
No, místo toho, abych s tím šel hned do kabiny a odešel ze zápasu, řekl jsem, že ne. S Tri-City Americans máme derby, takže jsem si řekl, že to dochytám. Po první třetině jsem dostal několik prášků a něco do pití, aby se aspoň utlumila bolest. To se podařilo, takže jsem zápas dochytal, vyhráli jsme asi 5:1, když jsem dostal gól tři minuty do konce. Byl to super zápas.
Foto: Larry Brunt
A co tedy vaše koleno potom?
Hned další den jsme měli další zápas, to jsem z plánu věděl, že chytat nebudu. Šel jsem ale na rozbruslení, jenomže jsem s tím kolenem nemohl vůbec nic dělat. To jsme věděli, že je problém, takže jsme jeli na magnetickou rezonanci, kde bylo vidět, že mám částečně natržené vazy v koleni. To byla doba rehabilitace tři až šest týdnů.
Bylo zranění těžkou ránou do psychiky?
Určitě, nebylo jednoduché to zvládnout. Měl jsem lidi, kteří mi s mojí psychikou pomohli a podrželi mě, když jsem si s prominutím říkal ‚Do pr*** ještě další dva týdny budu bez hokeje.‘ Chodil jsem jenom do posilovny, což mi ve finále pomohlo, protože jsem nabral nějaká kila, která jsem potřeboval. Na psychiku to ale bylo těžké, protože jsem byl jakoby částečně mimo tým, i když jsem je každý den viděl. Nebyl jsem v tréninku ani v zápase, bylo to těžké, ale zvládl jsem to, takže se teď chci co nejrychleji vrátit do formy, abych mohl co nejvíce pomoci týmu.
„Máme takový vztah, jaký jsem v životě s druhým brankářem neměl. Je neskutečné, jak spolu vycházíme.“
Jaký vztah máte s druhým brankářem Campbellem Arnoldem?
Řekl bych, že takový, jaký jsem v životě s druhým brankářem neměl. Je neskutečné, jak spolu vycházíme. Při zápase je rozdíl, když stojíte na ledě, nebo sedíte na střídačce. Nedávno jsme hráli s Victoria Royals a byly tam situace, kdy byl rozlítaný. Navíc ten tým hrál hodně u branky, tak jsem mu prostě normálně po třetině řekl, aby se zklidnil, že moc lítá, protože hrají kolem branky a na dorážky. Normálně si během zápasu radíme, abychom si pomohli k lepším výkonům, to jsem nikdy nezažil. I celkově tým je neskutečný, nezažil jsem, že by spolu takhle někdo vycházel.
Co kabina celkově?
Tým je složený z hráčů od ročníku 2003 do ročníku 1999, takže je tam rozdíl i čtyř let. I tak spolu neskutečně vycházíme. Jsou tu mazáci a bažanti, na to se hraje. Takže my mladí děláme nějakou práci, která je potřeba udělat, třeba nosíme tašky do autobusu. Jinak ale kabina funguje na neskutečném principu. Všichni spolu vycházíme. Není to tak, že je někdo na někom zasednutý, tak bude bičován.
Foto: Los Angeles Kings
Pomohla vám hodně přítomnost Filipa Krále v týmu?
Králík je tu už třetí sezonu a ze začátku mi určitě hodně pomohl, říkal mi, tohle je dobré dělat, tohle spíš nedělej. Je to vždycky něco jiného přijít do nového týmu, kde nikoho neznáš, a do jiného zázemí. Pomohl mi se základními věcmi, což bylo super.
Jaké jsou týmové ambice?
Měli jsme trochu slabší start, kdy jsme prohrávali zápasy, které jsme mohli vyhrát. To se občas opakuje. Potenciál dotáhnout to do play off určitě máme, když budeme plnit, co máme. Prohrávali jsme 0:2, pak jsme snížili, ale zase dostali na 1:3, za toho stavu jsme šli do třetí třetiny. Tu jsme odehráli neskutečně dobře podle našeho systému, nikde jsme nedělali kraviny. Nakonec jsme srovnali a vyhráli v prodloužení. Ambice i cíle máme vysoké, teď už bude záležet jenom na nás.
„Cestování je úplně příšerný, to musím říct na rovinu.“
Můžete cíle více specifikovat?
Cíl každého týmu je vyhrát Memorial Cup, což je závěrečný turnaj, kde se potkají tři nejlepší týmy z dané ligy – z WHL, OHL a QMJHL. Plus se přidá hostitelský tým. Hraje se na jeden vítězný zápas semifinále a finále. To bude ten náš cíl, dostat se tam a vyhrát.
Jaké je ve WHL cestování?
Nejhorší. Cestování je úplně příšerný, to musím říct na rovinu. Před tím mě všichni varovali, že jediná špatná věc na WHL je cestování. Na zápas se může jet klidně i čtyřiadvacet hodin. To je jediné, co je těžké. Nejkratší cestu máme dvě a půl hodiny, nejdelší tuhle sezonu bude šestnáct hodin. Příští sezonu nás čeká dvacet šest nebo dvacet osm hodin do Winnipegu.
Foto: Archiv Lukáše Paříka
Mohl byste popsat vaše klasické dny?
Každý den se ráno vzbudím třeba kolem sedmé, ale záleží, v kolik chodím spát. Snažím se chodit do postele brzo, ale občas to prostě nevyjde. Nasnídám se a s mým spoluhráčem, se kterým jsem v rodině, jedeme na trénink. V deset máme hodinu posilovnu, ale když je zápasový den, tak máme jenom rozhýbání kyčlí. Máme pauzu na oběd a od jedné máme až dvouhodinový trénink na ledě, záleží na sledu zápasů. Po tréninku máme regeneraci, můžeme si napustit ledovou vodu nebo se protáhnout. Většinou pak jedeme domu, kam se dostaneme třeba v pět, takže zbytek dne už trávíme s rodinou.
Kde bydlíte a jaká je vaše tamější rodina?
To, kde já bydlím, se nedá s ničím srovnat. To je hrad! Je to obří. Rodina mi strašně moc pomohla, když jsem potřeboval nebo i teď když potřebuju něco zařídit. Vždycky mě někam odvezou, když nemůže můj spoluhráč, protože ještě nemám auto. Je to super, rodina je skvělá. Vždycky mi dokáže pomoci.
S angličtinou problémy nemáte?
Jsem úplně v klidu. Doufal jsem, že se do Ameriky dostanu, takže jsem před dvěma lety začal na angličtině pracovat. Zlepšil jsem se a tady se taky každým dnem zlepšuju, když pořád mluvím s rodinou nebo s přítelkyní, kterou tu mám.
Foto: Archiv Lukáše Paříka
Jak se to stalo, že jste si našel přítelkyni v USA?
No, to se tak stalo. (culí se) Začali jsme si psát, pak jsme šli párkrát ven a dali jsme se dohromady. Je strašně hodná, pomáhá mi se vším, když něco potřebuju. Občas když jdeme na jídlo, tak se stane, že mi nerozumí, takže pro mě objednává jídlo.
Jak trávíte volný čas?
Buď jsem se spoluhráči, kdy jdeme třeba na oběd nebo v létě jsme chodili hrát basketbal, protože máme tady u nás za barákem na zahradě basketbalový koš. Občas jdu sám na procházku nebo si přečtu nějakou knížku.
Před pár dny jste se dozvěděl i nominaci na kemp dvacítek. Čekal jste to?
Doufal jsem, že v nominaci budu. Je skvělé, že mám možnost porvat se o mistrovství. Jedu tam s tím, že bych se chtěl probojovat do hlavního týmu. Jedničkou na mistrovství bude Lukáš Dostál, takže bych mu chtěl alespoň krýt záda. Teď je to můj cíl. Uvidíme, jak to půjde a jak se tam udržím.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Share on Facebook
