Nestrašilovi rozjeli osvětu v Hokejové mámě: Cesta na vrchol totiž strašně bolí

Lucie a Václav Nestrašilovi | Foto: Archiv rodiny Nestrašilových

Hokejová cesta na vrchol je nesmírně trnitá a mladý hokejista během ní kolem sebe potřebuje spoustu lidí. Mezi ty nejdůležitější patří rodiče, kteří však často nemají dostatek informací. To by manželé Lucie a Václav Nestrašilovi rádi změnili. Proto se rozhodli založit podcast Hokejová máma. Prostřednictvím rozhovorů s hráči a odborníky chtějí předávat zkušenosti a edukovat. Co nového má jejich podcast přinést? Pracuje se v Česku dostatečně s přechodem z mládežnického na seniorský hokej? A jak kluby komunikují s rodiči?

Manželé Nestrašilovi mají z hokejového prostředí mnohaleté zkušeností – ostatně, doma jim vyrůstaly hned čtyři hokejové ročníky.Třiatřicetiletý Andrej válí v extralize za Oceláře Třinec. Nejmladší syn, sedmnáctiletý Václav, zase letošní sezonu rozehraje v americké USHL. Lucie Nestrašilová navíc několik roků dělala vedoucí na hokejové Slavii, Spartě a v projektu Czech Knights.

Potřeby rodičů a hráčů tak znají velmi dobře. „Chceme rodičům a mladým klukům poskytnout minimálně základní informace. Aby se uměli zorientovat a aby si uměli najít tu správnou hokejovou cestu pro své dítě,“ vysvětluje v rozhovoru Václav Nestrašil.

Jak byste mi svůj podcast Hokejová máma představili, o čem vlastně je?
Lucie: Cílem podcastu Hokejová máma je předání zkušeností prostřednictvím příběhů hráčů. Většinou jde o kluky, kteří už ve svých kariérách něco dokázali. Řešíme jejich začátky na bruslích, přes jejich cestu v mládežnickém hokeji až po vstup do seniorského hokeje a tam končíme. To je ta jedna část podcastu. Ta druhá část jsou odborníci, protože i ty potřebuje dítě nebo mladý člověk na své cestě mít. Jde například o výživové poradce, kondiční trenéry, mentální kouče nebo sportovní psychology. Těch lidí je strašně moc. Rodiče například nevědí, jak je to s agenty a podobně. My máme doma čtyři hokejové ročníky, takže už alespoň tušíme, jaké lidi mladí hokejisté na své cestě potřebují.

Takže víte, koho hledat a na co se jich ptát…
Lucie: Ano, přesně tak. Ti odborníci budou dávat rodičům i hráčům rady a tipy, aby věděli, co dělat, když narazí na nějaký problém. Pro mě je ideálním slovem prevence. Ráda bych, aby už preventivně oslovovali odborníky a řešili to včas, a ne až ve chvíli, kdy nastane průšvih. Ale i když ten průšvih nastane, tak aspoň budou vědět, koho mají hledat.

Václav: Chceme předávat zkušenosti od hráčů a zprostředkovat informace od odborníků, abychom rodiče edukovali a aby věděli, o čem cesta do seniorského hokeje je. Jak je složitá, komplikovaná a těžká a kdo jim na té cestě může pomoct. Protože, a teď nepřeháním, setkal jsem se s rodiči, kteří se nás ptali, jestli když jejich devítiletý syn ještě nemá agenta, jestli už něco nezanedbali. A další otázka u toho devítiletého chlapce byla, jak si mají vybrat ten správný tým NHL. Tohle je samozřejmě trochu úsměvný extrém, ale často toho rodiče ví opravdu málo, protože se předtím v hokejovém prostředí nikdy nepohybovali.

Podcast Hokejová máma má tedy dostat informace k rodičům hokejistů. Je ale i pro samotné mladé hráče. Co byste vypíchli jako takové hlavní poselství, které jim v podcastu chcete přinést?
Lucie: Myslím, že se hodně mluví o úspěšných hráčích a úspěšných příbězích. Ono je ale výrazně víc těch neúspěšných. Profesionální hokej ve finále hraje možná pouhé jedno procento hráčů. Chtěla bych, aby i od těch úspěšných hráčů mladí kluci slyšeli, že ta cesta na vrchol je strašně bolavá. Zazní to v každém rozhovoru, každý z hráčů měl na své cestě překážky a kolikrát to vypadalo, že s hokejem skončí. Pro mě je message těm klukům: Hele, bude to těžký. Vůbec to není jednoduchý. Ale to, že to tam máš teď těžký, je normální. Patří to k té cestě.

Václav: Natáčeli jsme rozhovor s Kubou Krejčíkem. Kuba se na Slavii nevešel do dorostu, tak musel jít pryč. Když se vrátil a měl jít do juniorky, tak ho zase vyhodili. Šel do oddílu HC Slavoj Velké Popovice. Když jdeš do Popovic, je to většinou konec s hokejem. Tam jsme ani s žáčky v páté třídě nechtěli jezdit, protože Popovice vždycky dostaly 20 gólů. To byl zápas, který vás ani nebavil. A Kuba Krejčík, který tam hrál první rok juniorky, je dnes mistr světa. Chceme ukázat, že ty příběhy jsou někdy až neuvěřitelné, a vzkázat mladým klukům, že naději mají vždycky.

Lucie Nestrašilová | Foto: Archiv rodiny Nestrašilových

V dnešní době je velká spousta podcastů, proč by si posluchači měli pustit zrovna ten váš? V čem je jedinečný a co přináší nového?
Lucie: Myslíme si, že nikdo nemapuje tu cestu od dětství až po vstup do seniorského hokeje. Tam, kde většina podcastů začíná, my vlastně končíme.

Václav: Celý ten nápad vznikl z mé nespokojenosti s podcasty, které se hokejem zabývají. Vždycky mě strašně štvalo, že se v rozhovorech s hráči o jejich juniorském věku řekly tři, čtyři věty a rovnou se šlo k tomu, kde jsou dnes. Kde jsou dnes, to vím, ale já chci slyšet něco o tom, jestli byl ten kluk hvězda už v žáčcích, nebo jestli byl průměrný a hvězdou se stal až postupně. Zajímalo mě, kolik cest do dospělého hokeje vede a jestli je už na začátku jasné, z koho hokejista bude, nebo jestli se o tom rozhoduje až výrazně později. Takže my si ten podcast vlastně natáčíme sami pro sebe.

Lucie: A za druhé je ten podcast jedinečný tím, že ho vede žena. Říkala jsem si, že možná trošku narazím, protože je to ultra-mužské prostředí. Musím však říct, že za mnou stojí muž. Na přípravě se podílí hlavně on. Tři dny leží v jednom hráči, což je extrémně znát. Potom mi o tom hráči vypráví a já se snažím „nacítit“ jeho příběh. Já mám zase velké zkušenosti s mluvením. A jsem máma „od ledu“.

Už jste zmínili, že máte doma čtyři hokejové ročníky. To je určitě velká spousta zkušeností v hokejovém prostředí?
Václav: My vlastně zastupujeme rodiče. Já jsem během 30 let se čtyřmi syny poznal možná až deset skupin hokejových rodičů. Lucka je u toho dvacet let, byla vedoucí na Slavii, na Spartě, ve výběrech Czech Knights, takže také hodně dlouho dělala prostředníka mezi rodiči a trenéry. Troufám si tvrdit, že oba víme o potřebách rodičů opravdu hodně a měli bychom tedy vědět, co je zajímá. Chceme jim tedy poskytovat informace, ke kterým je pro ně těžké se dostat. U nás není běžné, že by se v klubech s rodiči pravidelně komunikovalo, a někde jsou dokonce vnímáni jako zatěžující element. Přitom ti rodiče do hokeje svých dětí investují nemalé peníze, dávají tomu veškerý svůj volný čas a energii, přesto je u nás spolupráce v trojúhelníku hráč – trenér – rodič bohužel pořád ještě vzácností. Mnohem častěji je to tak, že trenéři nadávají na rodiče a rodiče zase na trenéry. A přitom by stačilo jen pravidelně komunikovat. Když se komunikuje, mnoha nepříjemnostem se dá předejít.

Váš podcast se zabývá především těmi mládežnickými léty a jak už jste říkali, vy sami máte z mládežnických kategorií hodně zkušeností. Myslíte si, že se v Česku dostatečně pracuje s přechodem z mládežnického do seniorského hokeje?
Václav: Jak kde. Nedávno jsme v podcastu Zimák slyšeli pana Ryžuka z Karlových Varů a mile nás překvapilo, že říkal: „My víme, že všem těm talentovaným mladým klukům nemůžeme nabídnout místo v áčku. To můžeme nabídnout jednomu, maximálně dvěma. U těch zbylých podporujeme, aby šli do zahraničí. Sami je tam vysíláme. Jsme v kontaktu s jednou univerzitou a chceme s ní navázat dlouhodobější spolupráci, abychom měli pro kluky přímou linku.“ Tak to se mi moc líbí. Před touto sezonou měli ve Varech dva talentované hráče ročníku 2007 – Vojtu Čihaře a Víta Zahejského. Vojta dostal prostor v A-týmu, Vítek odešel do WHL. Obdobně v Třinci zůstal Petr Sikora, zatímco Miroslav Holinka dnes hraje v Edmonton Oil Kings. Kéž by filozofii Karlových Varů přebíraly i ostatní kluby. Celkově jsem ale optimistou už jenom proto, že dneska už se klukům nebrání chodit trénovat i individuálně nad rámec klubových povinností, což ještě nedávno trenéři neviděli rádi.

Lucie: Jak už jsme zmiňovali, mluvila jsem pro náš podcast s Kubou Krejčíkem, který je stejný ročník jako náš Andy, a tehdy neexistovalo, že byste si v šatně vzali tašku a šli někam jinam dotrénovávat. Tehdy, kdyby vás trenéři chytli, tak byste měli problém. Nám se na Slavii před několika lety povedlo zavést projekt, kdy jsme pro nejtalentovanější kluky z Prahy a okolí jednou týdně pořádali na malé ledové ploše v Říčanech hru 3 na 3. Až když se ukázalo, že nám to prošlo, začali to po nás dělat i rodiče dalších ročníků. Koncentrovali jsme kvalitu na malý prostor a každý týden proti sobě ti nejlepší sváděli vypjaté bitvy. Ale umíte si představit, co to znamenalo, když jsme tohle vymysleli, nakoupili dresy, manžel zajistil ledy a vytáhl ty kluky z klubů? Tehdy to bylo vážně docela revoluční, ale dnes už se to stalo běžným.

Když se zastavíme u těch skills koučů, myslíte si, že dneska už se to propojení s nimi a trenéry výrazně zlepšilo?
Lucie: Dneska už se toleruje, že kluci vezmou tašku a jdou ke skills koučovi třeba na bruslení. Šest let zpátky to povolovaly kluby jen výjimečně.

Václav: Pro některé trenéry to bylo těžké akceptovat, protože si to mylně vysvětlovali jako znevážení jejich práce. Tak to ale rozhodně není. Klubový trenér se nemůže věnovat individuálně každému hráči zvlášť. On má tým, tak musí trénovat tým. Doufám, že jednou to bude fungovat tak, že naopak kluboví trenéři sami přijdou třeba za Pepíkem a řeknou mu: „Pepíku, potřeboval bys u bruslení líp využívat hrany. Zajdi za skills koučem a zapracujte na tom“. V některých klubech dnes už jsou ale tak daleko, že skills kouče pro kluky sami zajišťují, jako například na Spartě, kam pravidelně dochází David Kalivoda, nebo na Slavii, která uzavřela spolupráci s Alešem Hybnerem. To je super. Zrovna tak ještě před pár lety neexistovalo, aby měli kluci v klubech k dispozici fyzioterapeuty, což už je dnes vcelku běžné. Doufám, že za pár let budou kluby stejně spolupracovat i se sportovními psychology.

Třeba ani nemusí mít každý klub podepsaného psychologa, ale mít na někoho kontakt…
Lucie: Přesně tak. Aby tam byla aspoň nějaká kooperace. Aby ten kluk věděl, za kým jít, když nastane problém. Tohle teď mají třeba v Pardubicích, kde už druhým rokem běží skvělý projekt se sportovními psychology, o čemž bude jeden z mých dalších rozhovorů. Celkově se ta spolupráce a propojení posouvá, a to je super. Věříme mladým lidem, jako jsou Aleš Hybner, Dominik Kodras, David Altman nebo David Kalivoda, že tu laťku kvality posunou zase o kousek výš. Naše generace už není novým metodám tak nakloněna jako generace mladší. Tihle kluci se pořád chtějí vzdělávat a současně mezi sebou umí nabyté zkušenosti sdílet, což je skvělé.

Takže byste si přáli, aby se tu ještě víc rozvinula ta individuální práce?
Lucie: Určitě. To, že teď začínají být nové kategorie hráčů úspěšné, není jen výsledek stále se zlepšující práce s mládeží v oddílech. My některé ty úspěšné juniorské kategorie známe, pohybovali jsme se mezi nimi. Tihle kluci už vyrostli s individuálními trenéry, mají vlastní skills kouče, hodně z nich prošlo i projektem Czech Knights, díky kterému získali první zahraniční zkušenosti. Je to skládačka mnoha kroků, které se v posledních letech začaly realizovat a přináší první výsledky.

Václav: Je to tak. Bylo by nefér nedat kredit i svazu. Určitě se tam realizuje hodně dobrých projektů, o kterých se toho mezi rodiči zas až tolik neví. Kombinace svaz, oddíly a individuální trenéři je šancí pro budoucnost.

Lucie: Ano. Zaznamenala jsem při jednom natáčení rozhovoru, že svaz pořádá pro trenéry různé přednášky a snaží se kluby edukovat. Výrazně to po covidu zjednodušil online. Je to běh na dlouhou trať, ale je jasné, že i systémově přichází změny. Ten, kdo na svaz nadává, možná nemá jen dostatek informací o tom, co všechno se tam pro mládež dělá. Znovu se musím vrátit k tomu, že nám tu nefunguje dobře komunikace.

O té komunikaci mluvíte hodně. Viděli byste to jako jeden z největších problémů v našem prostředí?
Václav: Ano, jeden z největších problémů. Tady není zvykem spolu komunikovat. Máme zkušenost s našima klukama z Ameriky i z Finska a ten rozdíl je fakt velký. Tam s hráči mluví velmi často a ptají se jich: Jak se cítíš? Můžu pro tebe něco udělat? Potřebuješ něco? To tady až na čestné výjimky vážně moc neumíme, ale setkali jsme se už i u nás s trenéry, pro které je to samozřejmost.

Lucie: Filip Král mi v rozhovoru vyprávěl příběh, jak se v kanadské juniorce na konci sezony zranil a myslel si, že je to konec s hokejem. Přemýšlel, že odletí domů, protože bude muset jít na operaci. Úplně se složil, protože si myslel, že se už nikdy nevrátí. Když jeho trenér zjistil, že se cítí takhle špatně, sednul do auta a jel hodinu přes celé město za ním a šel s Filipem na večeři. Strávil s ním celý večer a vysvětloval mu, že tady svět nekončí a že zranění k hokeji prostě patří. Ten trenér mu dal svůj čas, věnoval se mu. Filipovi to samozřejmě moc pomohlo.

Přijde mi, že to není jen o komunikaci, ale jde o takový lidštější přístup. Že se o toho hráče starají i jako o člověka, nejen hokejistu. Nejde jim pouze o fyzičku a jeho výkon, ale i o rozvoj jeho mentální stránky a osobnosti…
Lucie: Ano, přesně tak. Náš nejmladší syn Váša teď odešel do zámoří. Když jsme se rozhodovali, do jakého týmu půjde, a měli jsme s těmi týmy online rozhovory, všichni nám říkali, že je pro ně důležité, aby z Váši vyrostl dobrý člověk a měl dobrý charakter. U toho rozhovoru byl vždy generální manažer, hlavní trenér, asistent trenéra – pět šest lidí z toho týmu. A každý nám řekl: My z něj chceme udělat především skvělého člověka. To tady asi rodiče příliš často neuslyší.

Univerzitní cesta u nás zatím není moc známá, ale je tam výhodou, že hráč může studovat. Myslíte si, že tady propojení hokeje nebo sportu obecně se školou úplně chybí?
Lucie: Absolutně. Všichni naši kluci chodili na gympl. A ten byl s vrcholovým hokejem téměř neslučitelný. Našeho nejmladšího Vášu jsme se rozhodli dát na obchodní akademii, která se teď zrovna taky stala také gymnáziem. Mám rozhovor se zástupcem školy, oni se snaží se sportovci pracovat a hledají cesty, jak jim umožnit sportovat i studovat. Jsou to takové první střípky, ale je to strašně těžké. To propojení tady v podstatě neexistuje.

Václav: Za mě je největší problém našeho školství to, že máme dvakrát tolik předmětů než třeba v Americe. V Americe je to tak, že máte tři hodiny školy denně. To se pak dá se sportem skloubit. Naši kluci mají pět i sedm hodin denně, a to je neřešitelný problém. To se nedá změnit jinak než přes Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a vymyslet systém tak, aby se naše děti nemusely biflovat tolik předmětů naráz.

Na závěr ještě, na jaké všechny hosty a odborníky se posluchači vašeho podcastu můžou těšit?
Lucie: Jak už jsem říkala, budou to sportovní psychologové, manažeři klubů, nutriční poradci. Co se zdravé výživy a stravy týče, tak na to dávám velký důraz. Dále mentální koučové, fyzioterapeuti, zástupci škol, kondiční trenéři, agenti. Co se týče agentů, moc lidí neví, jak to kolem nich funguje. Někteří rodiče pak podepisují agentské smlouvy zbytečně brzo. My třeba s Vášou zatím žádnou smlouvu nemáme a jsme za to rádi. Když jde totiž hráč na univerzitu, tak nesmí mít agenta, nesmí si vydělávat peníze. Dneska agenti podepisují hodně mladé kluky, ale když je ten hráč dobrý, tak si agenta vždycky najde. Není kam spěchat. Vůbec teď nechceme kritizovat agenty, kteří dělají velmi záslužnou práci, ale musíme si uvědomit, že tu nejsou jen pro nás. Mají své partnery v zahraničí, se kterými dlouhodobě spolupracují, a ti od nich požadují rok co rok další zajímavé hráče, takže agenti musí skloubit zájmy vícero stran, což je dobré vědět.

Václav: I proto děláme podcast. Máme zkušenosti a chceme je předat dál. Chceme rodičům a mladým klukům poskytnout minimálně základní informace o tom, jak to chodí. Aby se uměli zorientovat a aby si uměli najít tu správnou hokejovou cestu pro své dítě. My jim samozřejmě nemůžeme říct, která cesta je ta nejlepší. Jestli zůstat v Česku a jít přes extraligu, nebo jít do Švédska, Finska, Kanady, Ameriky. To je individuální, každý kluk je v šestnácti jinak připravený. Fyzicky i mentálně. Každému tomu klukovi může vyhovovat něco jiného. Takže my jenom chceme říct, tahle cesta má tyhle výhody a tyhle nevýhody. Ta druhá má jiné výhody, ale zase jiné nevýhody. A je na vás, co si nakonec vyberete.

Kde sledovat Hokejovou mámu?

Spotify: Hokejová máma
YouTube: @hokejovamama

Web: www.hokejovamama.cz
Facebook: Hokejová máma
Instagram: @hokejova_mama_podcast
TikTok: @hokejova.mama
Threads: @hokejova_mama_podcast

Share on Facebook Share on Twitter

• Mládež