Němec o finské nátuře i sauně: Klukům byla zima, já umíral vedrem
Foto: juniori-jukurit.fi
Po odchodu z rodného Chomutova má Štěpán Němec za sebou první sezonu v zahraničí, kterou ukončil skvělým týmovým úspěchem. V Jukuritu si zvykl na finský život a pomohl mu s osmnáctkou do nejvyšší soutěže. Šestnáctiletý zadák přidá na severu ještě nejméně dva ročníky, už v létě se porve o místo v juniorce.
Štěpáne, máte za sebou první sezonu ve Finsku. Jaká byla?
Vyhráli jsme něco jako kvalifikaci ve druhé nejvyšší soutěži, kde jsme hráli čtyřiadvacet zápasů. Pak jsme se připojili ke spodní polovině nejlepší ligy a udrželi se v ní, což se za padesát let osmnáctce Jukuritu nikdy nepovedlo. Tím jsme splnili, co jsme si předsevzali. Po postupu jsme skončili třetí v soutěži, kde už hrály i týmy z nejvyšší soutěže jako Tappara nebo Lukko Rauma. Obrovský skok to ale nebyl, i když třeba Tappara hrála skoro jako áčko. Bylo to hodně taktické a už to začínal být fakt hokej se vším všudy. Osobně jsem spokojený, ale vždycky to může být lepší.
V čem vám rok na severu nejvíce pomohl?
Měl jsem docela problémy s bruslením. Ani ne tak v rychlosti, ale spíš v reakcích a rychlých změnách směru. Na tom se mnou trenér pracoval a bral si mě kvůli tomu po tréninku stranou. Ve druhé části sezony jsme se s trenéry zaměřili na střelbu zápěstím od modré. Šlo o to, abych puk rychle dostal z hokejky směrem na branku a nepředržoval ho. Všichni tam mají excelentní techniku hole, kterou jsem se snažil odkoukat. U každého jsem si našel něco, co se mi líbilo a co jsem se snažil používat i já. Tohle všechno mi pomohlo. Hlavní, co jsem si ale vzal, že musím neustále makat. Kapitán juniorů hrál v mladším dorostu třetí nejvyšší soutěž a dneska má podepsanou smlouvu s áčkem. Když jsem na něj koukal, je to neskutečný dříč a absolutně nic neošidí.
„Vyhráli jsme něco jako kvalifikaci ve druhé nejvyšší soutěži. Pak jsme se připojili ke spodní polovině nejlepší ligy a udrželi se v ní, což se Jukuritu za padesát let nikdy nepovedlo.“
Jak se udál váš odchod?
Bylo to hrozně rychlé. Hned po sezoně jsem se musel během týdne rozhodnout, jestli tam poletím na zkoušku. S rodiči, kteří mě hodně podporují, jsme se rozhodli, že to zkusím. Samotná zkouška trvala tři dny a jelikož byl ještě led, nejdřív tam trenéři pozorovali moje dovednosti v bruslení a poslední den se hrály zápasy. Po tom si mě zavolal trenér do kamrlíku a řekl mi, že má o mě velký zájem. Byl jsem neskutečně šťastný, i když jsem nevěděl, zda tam půjdu. Nakonec mi můj agent řekl, že je to obrovská příležitost, takže jsme se s rodiči domluvili, že to tam zkusím. Odletěl jsem tam po přípravě s chomutovským dorostem v polovině srpna a hned jsem skočil do zápasů.
Začátky byly v pohodě?
Co se týká hokeje, něco takového jsem nečekal, protože všechno probíhalo v ohromné rychlosti a člověk nemohl vypustit jediný krok. Kluci jsou tam tak strašně rychlí a šikovní, že mě hned udělali, když jsem se někde zapomněl. Zvyknout si na tu rychlost bylo nejtěžší, navíc mají Finové i výbornou fyzičku z posilovny. Hned první týden jsme měli těžkou posilovnu, to bylo peklo. Něco tak náročného jsem nezažil, třetí den mi normálně vypínaly svaly, ale zvykl jsem si a během sezony jsem se do toho dostal.
Foto: Facebook Juniori-Jukurit B
A po osobní stránce…
…byl začátek opravdu těžký, ale naštěstí za mnou každý měsíc vždycky přiletěl někdo z rodiny na pár dní. Ať už rodiče, babička, nebo děda. Jinak jsem se o sebe musel postarat sám. Vařil jsem si, pral a uklízel, i když s úklidem to bylo docela těžké. (směje se) Když jsem přijel, zvládl jsem si jen ohřát párky. Ve dvacítce byli Tomáš Zeman s Jakubem Martiškou a trenéři nás všechny vzali na kurzy vaření, takže pak už to bylo docela v pohodě.
Naučil jste se jíst a vařit zdravě, jak je ve Finsku zvykem?
Hned po příchodu jsme s trenérem řešili stravu. Jedl jsem jedno teplé jídlo denně a on mi řekl, že musím jíst dvě až tři. Taky se ptal, jak často a kolikrát v týdnu jím sladkosti. Přiznal jsem, že si něco dám i pětkrát týdně a sním klidně celý pytlík, on mi povolil jíst maximálně jednou týdně v neděli po zápase nějakou proteinovou tyčinku. Na to jsem docela koukal a musím se přiznat, že tohle jsem úplně nedodržel, ale hodně jsem sladké omezil. Celkově jsem se snažil jíst co nejzdravěji. Za osm měsíců jsem tam přibral devět kilo, ale nešlo o žádné tuky, byly to hlavně svaly. Úplně nechápu, kde se to vzalo.
„Bylo normální, že trenér nechal v posilovně papír a vůbec tam nebyl, ale stejně všichni dřeli. Kdybych chvíli seděl nebo se podíval na mobil, kluci by mi to dali hodně sežrat.“
Také jste jako většina hráčů poznal, že jsou na severu velcí dříči?
Náš trenér dělá videotrenéra u finské sedmnáctky, takže hodně dbá na video. Bylo úplně normální, že nechal v posilovně papír s tím, co máme dělat, odešel a celou dobu v posilovně nebyl. Byl tam s námi třeba jen jednou týdně, ale stejně všichni makali a dřeli. Kdybych tam chvíli seděl nebo se nedej bože podíval na mobil, kluci z týmu by mi to dali hodně sežrat. Osobně jsem nikdy nepatřil mezi největší talenty, vždycky jsem musel makat, abych patřil k těm lepším. Musím pořád dřít, což mě naučil i chomutovský kondiční trenér pan Matýsek. Nejen za tohle bych mu chtěl poděkovat, protože mi teď pomáhá s přípravou. Věnuje se mi nad rámec, což je super a já si toho moc vážím.
Foto: Archiv Štěpána Němce
Chodil jste i do sauny?
Bydlel jsem se dvěma spoluhráči v bytě, kde přímo v něm byla jedna menší sauna, což je ve Finsku normální. Chodili jsme do ní skoro každý den a je to fakt super. Spolubydlící byli Finové, takže vydrželi víc, protože jsou zvyklí. Když jsme tam seděli, já se potil jako blázen a kluci pořád přidávali pod kotel, takže jsme se kvůli tomu v sauně hádali. Kluci říkali, že je tam zima, a já byl skoro mrtvý vedrem. (směje se)
Se všemi jste tam vycházel v pohodě?
Vůbec jsem nečekal, že finští kluci budou tak v pohodě. Každý kamarádil s každým a všichni mi pomáhali. Lidi tam na mě udělali hodně dobrý dojem. Všichni jsou kamarádští a podporují se. To mi přišlo, že je tam nejdůležitější. Nikdo nikomu nic nezávidí. Když někdo vypadne ze sestavy, nechodí a nepomlouvá toho, kdo hraje místo něj. Normálně za ním přijde a řekne mu, že mu to přeje a ať se ukáže. Musím říct, že to mě docela překvapilo.
„Když jsme seděli v sauně, já se potil jako blázen a kluci pořád přidávali pod kotel, takže jsme se kvůli tomu i hádali. Kluci říkali, že je tam zima, a já byl skoro mrtvý vedrem.“
Domluvil jste se se všemi anglicky?
Půlka týmu umí hodně dobře anglicky, zbytek trošku nebo vůbec, ale vždycky jsme se nějak domluvili. Asi nejvíc mi pomáhal francouzský spoluhráč Sayam Limtong, se kterým jsme trávili hodně času a učil mě základy finštiny. Se spoluhráči, kteří neumí anglicky, jsme potom aspoň trochu tušili, o čem se bavíme. Postupně se slova opakovala, takže to bylo lepší. Samozřejmě nejvíc jsem si pamatoval nadávky, protože mám pocit, že u hokeje všichni Fini pořád nadávají. Na nadávky jsem expert, ale jinak je finština hodně těžká. Od příští sezony už bych měl chodit na lekce finštiny, ale moc tomu nedávám, že bych se finsky naučil opravdu dobře. Nicméně trenér na začátku chtěl, abych uměl počítat do dvaceti, naučil se základní barvy plus nějaké další věci, více na mě ale netlačil.
Takže na severu zůstáváte?
Teď jsem podepsal dvouletou smlouvu s juniory Jukuritu, takže jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Mám ve smlouvě, že budu celý týden trénovat s juniory a v obrovské konkurenci třeba patnácti beků bojovat o sestavu. Pokud se do juniorky nedostanu, půjdu hrát za starší dorost taky nejvyšší soutěž. V té další sezoně už bych pak měl hrát jen za juniory. Návrat do Česka mě popravdě ani na vteřinu nenapadl. V Mikkeli se mi líbí a myslím, že hokejově jsem se hodně zlepšil. Podpořili mě i rodiče, což je super, protože vlastně nemají syna skoro celý rok doma. Berou to tak, že mi to pomůže. Navíc mám zkušenosti i do života.
Zázemí, kde se nacházely sauna, bazén anebo vířivka | Foto: Archiv Štěpána Němce
Foto: Archiv Štěpána Němce
Share on Facebook
