Motivace jako problém, líčí Venkrbec. Štvalo ho moc kohoutů. Nejlepší trenér byl…

Matouš Venkrbec | Foto: Jakub Šustr, lhkjestrabi.cz

Poslední dva roky byl Matouš Venkrbec kapitánem prostějovských Jestřábů – týmu pomáhal především zarputilostí a nesmírnou bojovností. Další sezonu už ale nepřidá, neboť brusle pověsil na pomyslný hřebík. Podruhé... A zdá se, že definitivně. Přečtěte si obsáhlý rozhovor s jednou z nejvýraznějších osobností první ligy aktuální dekády.

Tentokrát je konec definitivní?
Ano, je to tak. Dlouho jsem o tomhle kroku uvažoval a vyšlo mi, že nejlepší bude skončit. Sice nejsem člověk, který by si kdekoliv zavíral dveře, ale v tuto chvíli je konec prakticky jistý. Pokud bych ještě někde hrál, bylo to na úrovni, která se blíží hobby lize, nicméně ani na tenhle scénář to aktuálně nevypadá.

Jsou to pro vás podobné pocity, jako když jste končil poprvé?
Tohle je úplně jiná situace, tenkrát jsem končil v diametrálně odlišném rozpoložení. Teď vnímám, že je mi už pětatřicet a udržet si určitou výkonnost a míru motivace je čím dál těžší. Klobouk dolů před kluky, kteří tohle všechno dokážou i po čtyřicítce a hrají na profesionální úrovni.

„Udržet si určitou výkonnost a míru motivace je čím dál těžší.“

Chápu správně, že se nechcete dostat do bodu, kdy přijde majitel a řekne: Nemáš na to, takže končíš?
Částečně to tak určitě je. Nabídku na pokračování v Prostějově jsem měl a byla velmi dobrá. Roli hrál rodinný život a zajímavá pracovní nabídka, ale především to byla otázka chuti a motivace vložit svou energii do další sezony. Teď pracuju ve firmě zabývající se poskytováním jízdních kol a zatím můžu říct, že mě tahle nový výzva naplňuje.

Každodenní rutina hokejisty vám nechybí?
Musím říct, že v době letní přípravy mi docela chyběla. Letní příprava je totiž čas, kdy máte nejvíc prostoru pro rodinu. Navíc já ji měl už asi deset let individuální, takže jsem si odtrénoval a věnoval se právě rodině. K tomu volné víkendy… Letos jsem 1. května nastoupil do nové práce, kde naopak bylo potřeba, abych se toho co nejvíc naučil, takže času moc nebylo. Ale věděl jsem, že je to potřeba.

„Nabídku na pokračování v Prostějově jsem měl a byla velmi dobrá.“

Jako divák budete hokej navštěvovat?
Přiznávám, že z fanouškovského pohledu mě hokej moc nebere. Ani mistrovství světa jsem nijak zvlášť nesledoval. V Prostějově je to ale samozřejmě něco jiného, protože tam mám kamarády. Ukážu se na prvním kole Maxa ligy, pak uvidíme. Ale že bych plánoval jezdit pravidelně, to asi ne.

Matouš Venkrbec

Matouš Venkrbec | Foto: Jakub Šustr, lhkjestrabi.cz

Právě v Prostějově jste odehrál největší část kariéry...
Bylo to osm sezon a každá z nich byla specifická. Hned ta první, kdy jsme postoupili do druhé nejvyšší soutěže, byla výjimečná. V dalším roce jsme měli co dělat, abychom se udrželi. Pak přišly sezony s Michalem Dragounem, Jirkou Cetkovským, Tomášem Divíškem nebo Tomášem Nouzou. Na tohle všechno vzpomínám rád.

„Přiznávám, že z fanouškovského pohledu mě hokej moc nebere.“

Je něco, co vás naopak mrzí?
Svým způsobem mě mrzí poslední dvě sezony. Nejdřív jsme vypadli v semifinále se Vsetínem. Jasně, Vsetín byl favorit, ale já i tak věřil, že bychom je mohli vyřadit. A pak mě samozřejmě mrzí letošní vypadnutí ve čtvrtfinále se Zlínem. Sezona byla v našem podání sice rozpačitá, navíc došlo k výměně trenérů, ale v play off jsem z týmu cítil sílu, jenže nakonec to nestačilo.

Přitom v úvodních dvou zápasech čtvrtfinále jste pokaždé vedli.
Věřím, že pokud bychom jeden z těch zápasů urvali, série se mohla vyvíjet jinak. Play off je vždycky o detailech a Zlín v nich byl lepší – možná i šťastnější. Ve třetím zápase jsme dostali dva rychlé góly, což jim všechno hodně usnadnilo.

Už tehdy jste věděl, že je to váš poslední zápas v kariéře?
V hlavě jsem to měl. Hlavně během poslední třetiny, kdy už bylo jasné, že s výsledkem nic neuděláme. Ale pořád ve mně převládalo, že budu pokračovat. K definitivnímu rozhodnutí o konci kariéry došlo později.

„Moc kohoutů na jednom smetišti? Jo, bylo to tak, myslím, že to viděl každý.“

Při pohledu zvenčí mi připadalo, že loňský tým Prostějova měl moc kohoutů na jednom smetišti. Co vy na to?
Jo, bylo to tak. Myslím, že to viděl každý. Ale neřekl bych, že tohle musí být nutně problém. Mrkněte na Porubu, ta měli prakticky pět vyrovnaných a hladových útoků, ale šlapalo jí to. Takže vždycky jde o to, jak si s takovou situací poradí kabina a trenéři, ale především jak jsou sami hráči ochotní polknout ego. S tím jsme trošku bojovali.

Štvalo vás to hodně?
Jasně, že jo. Pořád jsem přemýšlel, jak týmu pomoct a hokej jsem si často bral i domů.

Matouš Venkrbec

Matouš Venkrbec | Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz

Manželka vám asi moc nepoděkovala, co?
Upřímně… Když jsme se spolu po sezoně bavili, jestli mám ještě pokračovat s hokejem, řekla mi: Už tě nechci zase vidět ve stavu, v jakém jsem tě viděla letos, když se nedařilo. Už nechci, aby ses hokejem trápil. Takže i tahle manželčina zpětná vazba pro mě byla hodně důležitá.

„Manželka mi řekla: Už nechci, aby ses hokejem trápil.“

Když se tak bavíme – napadá mě – není vlastně kariéra profesionálního sportovce pomíjivá? Dřete, lidem uděláte radost, ale druhý den si na to nikdo moc nevzpomene, ne?
Myslím, že hodně záleží na mentálním nastavení, které se časem přirozeně mění a vyvíjí. Pokud do hokeje jdete s tím, že vás zajímají hlavně góly nebo poháry, pak ano, opravdu mnohdy může být pomíjivý. Já to měl tak, že mě po mém návratu k hokej zajímaly hlavně vztahy. Mým cílem bylo dosáhnout úspěchu s partou v kabině, protože to je to, co si pamatujete. Proto je škoda, že mě kolektivní úspěch minul.

Ale sezona 2019/20, kdy jste s Motorem dominovali první lize, byla parádní. Až tedy na koronavirovou tečku…
Jednoznačně nejlepší sezona, jakou jsem v kariéře zažil. Nejen díky tomu, že jsme dominovali, ale zároveň díky celkovému nastavení organizace, které bylo na špičkové úrovni. Trenérský tým s Vencou Prospalem a Alešem Totterem byl tím nejlepším, jaký jsem v kariéře zažil. Tenkrát si prostě všechno sedlo. Je ale samozřejmě škoda předčasného konce.

„Sezona 2019/20 byla nejlepší, jakou jsem zažil. Všechno si sedlo.“

O rok později jste prakticky s totožným týmem nastoupili do extraligy. A zatímco v první lize jste soupeře ničili, v extralize ničili soupeři vás. Byl to velký šok?
Na tuhle sezonu jsme se všichni strašně těšili. Byli jsme výborně připravení a věřili, že s naším hokejem, který byl založený na rychlosti a agresivitě můžeme, konkurovat extraligovým týmům. Pak ale přišel první zápas s Hradcem Králové, který mám dodnes v hlavě. Šel jsem tenkrát na první buly a po pár vteřinách jsme dostali gól. Pak přišly ještě další góly, což pro nás byla obrovská facka. Když o tom zpětně přemýšlím, zajímalo by mě, jakým směrem by se naše sezona vyvíjela, pokud bychom tuhle facku v prvním kole nedostali. V hokeji si musíte vybudovat sebevědomí, musíte věřit, že věci, které děláte, fungují. Naše sebedůvěra ale byla po tomhle zápase hodně nahlodaná a na první výhru jsme čekali příliš dlouho.

Foto: Josef Pavlíček, hcmotor.cz

Pomohlo vám alespoň vědomí, že se nesestupovalo?
Určitě jo. Jinak by se do kádru stoprocentně řízlo a patrně bychom upravili náš systém. Hráli jsme fakt hodně aktivně, z čehož pramenily chyby, které zkušené týmy trestaly.

Teď z diametrálně odlišného soudku. Jste člověk, který často mluví o svém vztahu k Bohu, nesetkáváte se s nepochopením?
Dobrá otázka a musím říct, že s nepochopením se setkávám docela často. Nemám to ale nikomu za zlé. Vždyť člověk často nechápe ani sebe samotného. Myslím, že reakce lidí často souvisí s tím, jakou životní kapitolou člověk zrovna prochází. Všichni se stále vyvíjíme.

A neměl jste někdy nutkání člověka, který vás nepochopil k víře nasměrovat?
Na začátku jsem tendence obracet lidi na správnou cestu měl. Postupně mi ale došlo, že pokora je důležitá a že člověk nemůže být ukazatel, protože má sám se sebou dost problémů. Nakonec se věřící člověk nepozná podle obalu, ale podle obsahu. Ne podle řečí, ale podle činů. Člověk může inspirovat životem, ale ne přesvědčovat slovy.

„S nepochopením se setkávám docela často. Nemám to ale nikomu za zlé.“

Jsme podle vás spíš věřícím národem, nebo národem ateistů?
Řekl bych, že každý máme duchovní rozměr, i když si to často neuvědomujeme. Přesně takové jsou moje zkušenosti z hokejových šaten. Vyloženě materialistů, kteří nevěří v nic nad námi, je podle mě minimum.

Víte co, můj pocit je takový, že i ten největší ateista si v životě projde okamžiky, kdy podvědomě potřebuje věřit, že, jak vy říkáte, nad námi něco je.
Souhlasím. Myslím, že nejpozději na smrtelné posteli, když člověk bilancuje a má čas se ohlížet, tak se mu mnohdy otevřou dveře, které pro něj byly celý život zavřené.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz