Trenérský mág NCAA: Univerzita otevírá oči. Přijde chlapec, odchází mladý muž

V rámci univerzitního prostředí představuje pojem s velkým P. Mike Schafer se v něm pohybuje 38 roků, z toho drtivou většinu spojil jako kouč s Cornellem. Léta sklízí prestižní ocenění, tým Big Red pod ním (zatím) zmákl 542 výher a více než dvě desítky plejerů popostrčil vstříc NHL. Posledních pár dnů si hokejové know-how předává mimo jiné s českými kolegy.

Devítidenní trip po Evropě odšpuntoval Cornell minulý pátek v Praze. „Je to tady krásné. Dozvědět se něco české kultuře byla jedna z věcí, které jsme na této cestě chtěli dosáhnout,“ vykládá 61letý Schafer pro hokej.cz.

„Je očividné, jak jsou Češi hrdí na svou zemi a kulturu. To je zatím asi nejvýraznější dojem, kromě historických krás. Párkrát už jsem v Evropě byl, ale tohle na mě zapůsobilo,“ pokračuje charismatický chlapík v lobby jednoho z pražských hotelů.

V neděli jste potrénovali s dorostem Sparty, po ledě se proháněl i klubový odchovanec a váš současný svěřenec Ondřej Pšenička. Jaké dojmy jste si odnesl?
Opravdu jsem si užil, že jsem mohl mluvit a pracovat s trenéry a mladými hráči Sparty. Je fajn vyměnit si názory na hokej a vidět, kde a jak trénují. Víte, on je to tak trochu univerzální jazyk. Metody po celém světě se zase tak neliší, jsou si celkem podobné. Rád jsem s nimi strávil nějaký ten čas.

Dobře, ale v NCAA jste už odtrénoval skoro čtyři dekády. Za tu dobu se metody musely sakra změnit, ne?
Soutěž se rok od roku vyvíjí. Dnes v ní najdete zhruba 150 hokejistů z Evropy, třetina kluků do NHL vyletí přes univerzitu. Vlastně je to odrazový můstek pro hráče mezi 19 a 23 lety. Nejvíc uslyšíte o jménech jako Macklin Celebrini (nedávná jednička draftu, pozn. red.), ale co kluci, kteří dorostou později, nebo pocházejí z venkova? V Česku se taky každému nepoštěstí, aby se mohl rozvíjet ve Spartě. To stejné platí pro Spojené státy a Kanadu. Takhle mají šanci na sobě pracovat a dostat se mezi profesionály.

Loni se v NHL objevilo 327 bývalých hráčů z univerzity, 43 absolventů pak v lize zažilo debut. To jsou velmi lichotivé cifry…
Jasně, ale víte, co je na tom ještě zajímavější? Že asi 90 % z nich získá vysokoškolský diplom. Zkrátka jde o jedinečnou cestu, která kombinuje vzdělání s vidinou profi hokeje. Těží z toho kluci, kteří jsou chytří a ohlíží se na zadní vrátka, pokud by se v kariéře něco pokazilo. Pak jsou připravení jít do práce, začít život. 

Není náročné najít vhodný balanc mezi hokejem a vzděláním?
Podle mě už je na to většina z nich zvyklá. Dost cestují, trénují, k tomu se musí připravovat do školy. Na univerzitě v tom pouze pokračují. Hlavní poslání je získat diplom a zároveň zůstat u sportu, který milujete. Dává vám to šanci sáhnout si až na NHL, nebo hrát profesionálně v Evropě. Můžete jít do Česka, Německa, Švédska, Švýcarska nebo Finska. Otevře vám to mnoho dveří.

Co jsem se tak bavil s českými a slovenskými krajánky v NCAA, tak si nemůžou vynachválit univerzitní zázemí.
Naše zařízení, trenéři, ale i všechny ostatní věci jsou na elitní úrovni. Některé univerzity dokonce disponují lepším vybavením než kluby v NHL. Sportovci mají všechno, co potřebují k tomu, aby se mohli stát profíky – jídlo, tréninkový plán, psychology. A nezapomínejme, že to pořád souvisí s akademickým vzděláním. Cornell patří mezi TOP 20 univerzit na světě. V tom je tahle kombinace výjimečná.

Co vámi projede, když vidíte, jak to někdo od vás dotáhl až do NHL? Zůstáváte s hráči v kontaktu?
Jasně. Víte, pro ně je to celoživotní sen. Když se to podaří, tak jsem opravdu nadšený. Ale jen za těch pár dnů v Česku už jsem viděl čtyři naše absolventy, kteří se usadili v Evropě. Daří se jim ve světě byznysu, mají skvělé rodiny. Jsem na ně stejně hrdý jako na kluky, kteří udělají NHL. Jako trenér vždycky chcete, aby v životě uspěli.

Vás to do profi rybníčku nikdy netáhlo? O nabídky jste údajně neměl nouzi…
Jeden z hlavních důvodů byla rodina, prostě na to nebyla vhodná doba. I na univerzitě můžete udělat pěknou kariéru, dokonce znám kouče, kteří se z profesionálního hokeje vrací zpátky. Není to jednoduché, hlavně ve smyslu jiného životního stylu. Práci na univerzitě jsem si vždycky užíval a nikdy nelitoval toho, že jsem zůstal. Vlastně je to spíš osobní volba než cokoliv jiného. Miluju to.

Co vám na tom tedy imponuje nejvíc?
Neustále pracujete s kluky ve věku od 19 do 23 let. Hrozně si užívám, jak se vyvíjí jako hokejisté, ale vedle toho taky jako mladí muži. Na univerzitu přijdete jako chlapec a odcházíte z ní jako mladý muž. 

A pro leckoho to jsou naprosto zlomové roky života, že?
Univerzita by vám měla tak trochu otevřít oči vůči celému světu. Seznamujete se s úplně novou kulturou, na všechno si musíte zvyknout. O tom by to ale mělo být – nejen o akademických věcech, vedle toho taky o těch kulturních a sociálních. Chce to být inkluzivní a tolerantní. Čím víc toho kluci pochopí, tím lepšími lidmi se stanou. Ve finále jim to prospěje i v hokeji.

Srovná se člověk s tím, že mu „jeho“ kluci po pár letech frknou pryč a vlastně musí začít zase od píky?
Není to jako v profi hokeji, mění se to každý rok. Novou sezonu vždy startujete s trochu jinou skupinou lidí. Někdy to může být frustrující, ale na druhou stranu bych to otočil – je to taky odměna. Není úplně snadné navázat celoživotní přátelství, ale daří se to. S někým zůstaneme v kontaktu déle, s jinými ne. Ale takový je život. Přijdou noví kluci, z nich se snažíte vydolovat jejich potenciál.

Vám se přitom všechno posouvá před očima, doba rychle pádí kupředu. Sedí to i na NCAA?
Jednoznačně! Rekrutování se za ty roky změnilo, hokej pořád roste po celém světě. I ve Spojených státech. Nabíráme kluky ze zemí jako Česko, Slovensko, Bělorusko, Rusko, Švédsko nebo Finsko. Ruku v ruce s tím se vyvíjí hokej jako takový, hraje se jiným stylem. Dnes už záleží víc na dovednostech, ne tolik na tvrdosti. Za těch třicet let se toho posunulo opravdu hodně.

Dopředu jste proklamoval, že tahle sezona bude vaše poslední. Proč míříte do důchodu?
Podívejte, na univerzitě trénuju 39 let, z toho 30 jako hlavní kouč…

Předtím jste na Cornellu sám strávil čtyři roky jako hráč…
Je to tak. Z mnoha různých důvodů jsem naznal, že přišel čas. Těším se na to, co budu – nebo možná nebudu – dělat. Poprvé v životě si budu moct užít volný pátek a sobotu se svou ženou. Ona a děti toho taky musely hodně obětovat. Trénování mi zajistilo velmi dobrý život. Možná mě čekají nové věci, možná ne. Ale alespoň si budu moct vybrat. Uvidíme, kam mě život zavede. Teď si chci užít poslední sezonu.

A rozloučit se s pohárem v ruce, ne?
Tak je to vždycky. Ale není to věc, na kterou bych se přehnaně soustředil. Minulý rok jsme vyhráli naši konferenci, nedělám si z toho hlavu. Těším se na to, jak si vychutnám celou sezonu, den po dni, ty jednotlivé vztahy… Po 39 letech nemám obavy z toho, jak to skončí. Už si to jenom užiju.

Vsadil bych se, že hokej u vás doma stejně poběží alespoň v televizi.
Určitě. Teď jsem to tolik nestíhal, protože vám práce pohltí celý den. Ale rád se podívám na play off NHL. Možná teď na to budu mít víc času, nebo se ještě nějak zapojím. Třeba s profesionály, kdo ví? Ještě jsem o tom tolik nepřemýšlel. Příští rok na jaře se nechám překvapit. 

Během svého působení na Cornellu jste se letmo setkal taky s českými rodáky – Danielem Svobodou a Ondřejem Pšeničkou. Co vám u nich naskočí jako první?
Oba jsou neskuteční dříči, každý den makají po všech stránkách úplně naplno. Zároveň jsou to skvělí spoluhráči. Je to vidět jen na tom, jak Ondřej vychází s ostatními a oni s ním. Stejné to v minulosti bylo s Danem. Už je to 23 let a teď jsou s ním v Praze dva bývalí spoluhráči. Jak jsem říkal, uděláte si kamarády na celý život. Kluci si na obou váží toho, jak jsou autentičtí. Všichni budou vždy respektovat to, jak někdo pracuje, ale možná ještě víc, že jste upřímní a srdeční. Platí to pro oba.

A co nejslavnější absolvent Cornellu legendární Joe Nieuwendyk? Po vašem boku válel v 80. letech dvě sezony, pak prožil neuvěřitelnou kariéru v NHL a dnes se vyhřívá v Síni slávy...
Pořád jsme velmi dobří kamarádi, on žije nedaleko univerzity. Myslím, že dokonale reprezentuje náš program. Vždycky stál nohama na zemi, byl pokorný, vycházel s lidmi. Naše hráče to inspiruje, pokud chtějí být opravdu úspěšní, tak musí být taky takoví. Všichni, kteří Joea potkali, ho mají rádi a respektují ho. Na borce jeho kalibru je to ohromná věc. 

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter