Ptáček o sedmnáctce: Ofenzivní radost, ale mezery dozadu. Facka pomohla

Parádní ofenzivní tvář ukázali čeští hokejisté do 17 let na turnaji v Piešťanech: Ve čtyřech zápasech nasázeli soupeřům 27 gólů. Škoda jen úvodního zakopnutí se Švýcarskem, ale i tak může být František Ptáček po prvním létě v nové roli hlavního trenéra spokojený.

„Byl to povedený turnaj a kromě prvních deseti minut v prvním zápase jsme předváděli i pěknou hru. Můžu říct, že jsme spokojení,“ sumíruje František Ptáček dojmy z akce, na níž Češi skončili stříbrní.

Smetli sice Slováky i Němce a nakonec v bláznivém utkání přestříleli Američany, jenže o nejvyšší stupínek přišli vinou zaváhání na samém startu akce.

Není nakonec dobře, že jste se Švýcary zakopli a hráčům se dostalo varování?
Loni kluci porazili Švýcary ve všech zápasech, letos jsme ani ne před měsícem taky všechny tři zápasy vyhráli, takže kluci byli klasicky na hrušce. Jakmile ale spadli, tak zase začali makat. Určitě to bylo dobře z hlediska turnaje, že dostali trošku přes prsty a vrátili se nohama zpátky na zem. Doufám, že se ponaučili a už se jim to nikomu nikde nestane.

Uvědomí si to šestnáctiletí hráči sami?
Samozřejmě si to uvědomili, když najednou prohrávali 0:3. Ani jsme jim toho nemuseli moc říkat, oni sami věděli, kde udělali chybu. Vzali jsme si time-out a od té doby začali hrát opravdu dobře. Nechybělo moc a vyhráli jsme i ten první zápas. Bylo to dobré ponaučení.

Zbylé tři souboje už z vaší strany nabídly ofenzivní hody. Byla radost se na to ze střídačky dívat?
Ať hraje mužstvo v jakémkoli složení, tak je hodně ofenzivní a schopné si vytvářet šance. Ještě bych potom kladl důraz na to, aby hráči trénovali zakončení, protože šancí máme strašně moc. Sice jsme měli průměr sedm gólů na zápas, ale úplně v klidu můžu říct, že to mohlo být ještě lepší, kdybychom ty šance proměňovali.

Přišlo mi ale, že střel s lepšími parametry jste měli víc, než jsme zvyklí vídat. Kolikrát letěl puk opravdu přesně a prudce pod břevno nebo k tyčce...
Úplně jsem nad tím takhle nepřemýšlel, ale když to říkáte, může na tom něco být. Myslím si ale, že je to tím, že si hráči vytvoří tolik šancí, že jsou potom schopní je zakončit tak, jak je zakončují.

Byla radost sledovat i poslední zápas s Američany, nebo byste si přál trochu klidnější průběh a nižší vítězství než 8:6?
Zápas byl nahoru – dolů, jezdilo se, každý chvíli tahal za delší konec. Nakonec jsme vyhráli my, za což jsem rád. Nejenom v tomhle zápase, ale i v pár dalších, se ale ukázalo, že ještě máme mezery směrem dozadu do obrany. Na tom musíme hodně zapracovat, pokud chceme být úspěšní i proti silným týmům.

Někdy jsou ty „boty“ opravdu velké. Jak na to z pozice trenéra, když na jednu stranu nechcete u hráčů potlačovat kreativitu a chuť do ofenzivy, ale na druhou stranu potřebujete, aby měla hra dozadu lepší parametry?
Ty parametry vznikají už při jízdě dopředu. Musí o tom přemýšlet, hrát v uvozovkách bezpečné kotouče a v těch nebezpečných zónách kolem modrých lajn přemýšlet, jak s kotoučem naložit. Samozřejmě ideální je vždycky přejet modrou na kotouči a sám si řešit, co chce hráč, ale v moderním hokeji už na to není takový prostor. Důležité je využít nejenom spoluhráče, ale i mantinel – nějakým lehkým čipnutím, nahozením, posunutím kotouče. Zdánlivě to vypadá, že člověk kotouč odevzdává, ale když ostatní hráči vědí, co mají dělat, tak je to cílená přihrávka do prostoru, kde jsme první my a ten kotouč si sebereme.

Směrem k turnaji World Hockey Challenge pro vás tedy bude stěžejní zapracovat na zodpovědnosti?
Ano, to teď bude základ. Odnaučit hráče nějaké prohazovačky, které jim doteď v mládežnických kategoriích vycházely. Třeba na útočné modré, to může být na turnaji smrtící. Minimálně dva spoluhráči letí dopředu a když puk hloupě ztratíte, soupeř z toho má hned přečíslení a kvalitní týmy potom takové šance proměňují.

Dá se říct, že jste našli určitý mozek hry v Petru Tomkovi?
První lajna si dobře vyhoví. Je to spíš takový trojúhelník: Zezadu je tam Lukáš Kachlíř a vepředu Šimon Katolický s Petrem Tomkem. Dá se až říct, že by mohli hrát poslepu, protože je radost se na ně dívat. A když se k nim potom připojí někdo, kdo je s nimi na stejné vlně, tak je celá lajna dobrá.

Líbí se vám hra obránců? Často jsme viděli, že i váš tým má podobně šikovné a ofenzivní beky, jaké „oslavujeme“ ve starších ročnících.
Ano, je to vidět. Já jim občas říkám, že i na mě už to je hodně (usmívá se). Ale je dobře, že to tady zkoušejí. Čím budou starší, tím to půjde hůř zkoušet: Budou víc svázaní, bude se víc koukat na výsledky a na chyby. Těch obránců ale nemáme zas tak moc. Snaží se, ale někteří ještě nejsou tak vyhraní a potřebovali by víc zápasů. Uvidíme, co přinese budoucnost a jak se kluci zase posunou, až se rozběhnou soutěže. Teď do července byli několik měsíců bez zápasu, což je taky znát.

Když jste zmínil Lukáše Kachlíře – jak ho vidíte? Filip Pešán ho pořádně chválil, ale tam pochopitelně může hrát roli klubismus.
Myslím si, že má všechno před sebou. Když bude pokračovat tak, jak zatím pokračuje, tak by to mohl být jeden z klíčových beků, troufám si říct, i v dospělém nároďáku.

Vy za sebou máte první léto v roli hlavního kouče. Byla to výrazná změna oproti předešlým zkušenostem v pozici asistenta?
Před první akcí jsem měl víc práce připravit tréninky nebo to, co chceme hrát. Jak hokejové, tak administrativní věci. Teď už jsme si ty role zase nějakým způsobem rozdělili a funguje nám to. Takže vnímám jedině malinko víc té administrativní práce, ale když to tak řeknu: Jakmile to člověka baví, nekouká na to, jestli vyplňuje o dva papíry víc, nebo míň.

Jak budete trávit čas do listopadové challenge?
Budu objíždět zápasy a sledovat kluky v zahraničí přes různé portály. Taky komunikovat s trenéry, kteří mají kluky každý den na očích. Když to řeknu jednoduše, budu vybírat to nejlepší.

Ještě máte ale menší roli ve Spartě u mládeže, viďte?
Ano, pomáhám v sedmé a osmé třídě. Nabízelo se to, stejně bych tam jezdil, protože tam mám syna. Proč jenom sedět na lavičce, když můžu být klukům nápomocný jinak?

Hádám, že by vám chybělo, kdybyste z té klubové scény a řešení každodenních starostí úplně vypadl...
Ještě jsem na to mladej (směje se). Jo, ta každodenní práce je příjemná, něco dělat a motat se kolem hokeje. Byl jsem u toho celý život, tak si moc nedokážu představit, že by mi to najednou mělo chybět.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter