Mě covid skolil dost, vypráví Protasenja. Dění v Bělorusku? Mám strach o příbuzné
Foto: Karel Dvořáček, sportyusti.cz
Jeho otec hrál házenou, on po příchodu do České republiky zvolil hokej. Běloruský rodák Anatolij Protasenja loni dohrál sezonu v mateřské Jihlavě, letos nově nastupuje za Ústí nad Labem. V rozhovoru se rozpovídal o podpisu se Slovanem, své hokejové cestě nebo aktuální situaci v Bělorusku.
Jak došlo k vašemu přesunu na sever Čech?
Naskytla se možnost jít do Ústí, pak mi zavolal pan Mach. Domluvili jsme se hodně rychle, protože jsem cítil jejich zájem. Neřešil jsem žádné zahraničí, i když předtím to bylo ve hře. Hned, jak se ozval pan Mach a mluvil jsem s ním, tak jsem cítil, že mě tam fakt chtějí. Rozhodl jsem se pro Ústí.
Byl to tedy hlavně ten velký zájem, který vás na nabídce zaujal?
Určitě. Rád cítím, když mi někdo důvěřuje. Samozřejmě to musím oplácet výkony, ale důvěru jsem cítil. To pro mě bylo největší lákadlo.
„Kluby chtěly v letním období víc šetřit, podepisovat kluky až později nebo jim nabízet zkoušky.“
Někteří hráči si kvůli koronaviru hledali práci opravdu těžko. Pocítil jste něco takového?
Ano, kluby chtěly v letním období víc šetřit, podepisovat kluky až později nebo jim nabízet zkoušky. V zahraničí to vypadalo všelijak, nebyla tam žádná jistota. Sice jsem původně plánoval, že půjdu ven, ale potom jsem to přehodnotil, že bude lepší, když budu v Česku. Když se pak ozval pan Mach, tak nebylo co řešit.
Kde v cizině jste se poohlížel po angažmá?
Na východě.
Třeba v Bělorusku?
No, v Bělorusku nebo Rusku.
Co říkáte na to, jaký se Slovanu podařilo složit kádr?
Když mi pan Mach volal, tak říkal, jací kluci přijdou, a jak by to mělo vypadat. Cítil jsem z toho, že se poskládá dobrý tým. Když nám pak trenér dá dobrý systém a my ho budeme hrát, tak budeme kousat v každém zápase. Věřím, že třeba budeme takovým černým koněm soutěže. Už jsem říkal, že chceme udělat play off a za tím si jdeme. Sice máme v týmu hodně mladých kluků, musíme jim občas poradit, ale s tím není žádný problém. Nějaké kluky nám posílá i Mladá Boleslav, ti nám taky pomůžou.
„Byl jsem slabý, bolely mě klouby a svaly, pálily oči, do toho jsem měl ucpaný nos, občas zimnice. Nebylo to nic příjemného.“
Do soutěže jste se zapojil o něco později. Proč?
Byli jsme v karanténě, protože jsme měli covid. Mě teda celkem složil. Když jsem vyšel z karantény, tak jsem byl furt unavený. Nebyl jsem připravený, abych šel do zápasu.
Někteří nakažení nevykazují žádné příznaky, jiní zase mohou mít nepříjemný průběh nemoci. To byl i váš případ, že?
Byl jsem slabý, bolely mě klouby a svaly, pálily oči, do toho jsem měl ucpaný nos, občas zimnice. Nebylo to nic příjemného. Hodně jsem spal, protože jsem byl pořád unavený. Někteří kluci to měli taky a neměli žádné příznaky, mě to ale skolilo docela dost. Určitě víc než ostatní. Ale už se cítím dobře.
Protasenja se vrátil do Jihlavy jako soupeř. A byl u pořádné mely!
Vraťme se na začátek vaší hokejové cesty. Narodil jste se v Minsku, v devíti letech jste se ale s rodinou přestěhoval do Česka. Jak se to tehdy seběhlo?
Brácha jel na výměnný pobyt do Česka a k nám zase někdo přijel do Běloruska. Brácha se seznámil s lidmi, kde žil, kteří byli velmi příjemní. Dokonce jsme tam snad dvakrát byli na prázdninách. Naši se pak rozhodli, že se přestěhujeme do Česka, protože je tam lepší životní úroveň. Souviselo to i s tím, že sestra měla nějaké zdravotní potíže. Byli jsme v Náchodě, kde bydleli ti známí. Pak jsme hledali, kde bychom se usídlili a já jsem našel vesnici u Jihlavy, kam jsme se jeli podívat. Zalíbilo se nám tam a přestěhovali jsme se.
S hokejem jste začínal už v Bělorusku, nebo až pak v Jihlavě?
Táta je házenkář, hrál za národní tým a Minsk, kariéru mu ukončilo až velké zranění. Takže jsem hrál házenou a hokej jsem začal hrát až tady.
„Táta je házenkář, hrál za národní tým a Minsk, kariéru mu ukončilo až velké zranění.“
Po letech v mládeži Jihlavy, Havířova nebo Mladé Boleslavi jste se propracoval do prvního týmu Dukly. Proč jste se pak vrátil domů do Běloruska?
Dostal jsem nabídku od Minsku z KHL, abych tam šel na zkoušku. Tehdy tam trénoval Marek Sýkora, který mě znal z české osmnáctky. Trenér gólmanů Petr Jaroš byl z Jihlavy, takže jsem tam šle na try out. Moc jsem nepočítal s tím, že se tam dostanu, ale makal jsem a dělal všechno, co po mně trenéři chtěli. Nakonec jsem se do týmu dostal a podepsal smlouvu.
První dva roky jste ale nastupoval převážně za Gomel v běloruské nejvyšší soutěži.
Podepsal jsem s Dinamem, to byla jejich farma. Hned před prvním zápasem jsem se zranil a musel jsem na operaci s vyhřezlou plotýnkou, takže jsem tři čtvrtě sezony promarodil. Návrat zpátky pak byl hrozně těžký. Něco jsem ještě odehrál, ale před mistrovstvím světa, kam jsem měl jet, jsem to musel zabalit. Záda mě furt trápily, další rok jsem taky hrál na injekcích. Musel jsem je hodně posílit, dalo se s tím hrát až tak třetí sezonu. V kariéře to bylo velké přibrždění.
„Když byla výluka, tak u nás v týmu byli Pekka Rinne, Evander Kane nebo Joe Pavelski.“
V KHL jste za Minsk nakonec odehrál deset utkání. Jak jste si je užil?
Jinde se hraje jednodušeji. Byl jsem ve třetí čtvrté lajně, každá formace měla nějaký úkol. Trenér nám ukázal video, jak to hraje soupeř, a co od nás jako od lajny očekává. Všechny týmy to měly dobře nastudované. Jinde v tom občas nemají systém a je to tak trochu chaos. Ale ta liga je super, když jsem si k tomu čuchnul, tak to byla fakt paráda. Když byla výluka, tak u nás v týmu byli Pekka Rinne, Evander Kane nebo Joe Pavelski. To byla velká zkušenost, zahrát si s nimi v týmu a vůbec je každý den sledovat.
Jak na vás tihle hráči působili? Bylo z nich cítit, že jsou to hvězdy NHL?
Kane měl takový svůj svět. On má tátu boxera, takže vždycky přišel do šatny, obaloval si zápěstí páskou a moc se nebavil. Ale Joe a Pekka to byli neuvěřitelní pohodáři a super kluci. Vždycky jsem měl radost, když jsem dal Pekkovi na tréninku gól, ale samozřejmě jsem se neradoval. (směje se) Mám i jednu příhodu s Joem. Hráli jsme někde v Chabarovsku a po zápase se vždycky mladí vysvlékli a pomáhali naložit věci kustodům, aby to mohli odvézt. Začal jsem nosit tašky a koukám, že Joe mi pomáhá. Tak mu říkám, že to nemusí dělat, že to dělají mladí. On se pořád usmíval a říká, že mu to vůbec nedělá problém, že rád pomůže. Pak si člověk řekne, že borec, co hraje v NHL, byl na olympiádě a tak, je vlastně úplně pohodový kluk.
Foto: Markéta Křížová, hcdukla.cz
Po štaci v Minsku jste několik let působil v běloruské lize. Dá se tamní soutěž nějak porovnat s těmi českými?
Když jsem hrál v Junosti, tak to je v lize suverénně nejlepší tým. Vždycky na tom byli dobře po finanční stránce, takže si mohli dotáhnout nejlepší hráče a hrálo se o titul. Pak když jsme hráli Ligu mistrů, tak šlo vidět, že jsme konkurenceschopní. Jsou tam ještě tak tři čtyři silné týmy, ale dál už jsou rozestupy hrozně velké.
S týmem Junosť Minsk jste získal dva mistrovské tituly. Co třeba jejich oslavy? V Česku s kluby mnohdy slaví plná náměstí.
Prožívali jsme to spíš my s rodinami, v Minsku všichni fanoušci chodí na Dinamo. V Junosti byl extravagantní trenér, kvůli kterému fanoušci klub celkově neměli moc rádi. Sice jsme to vyhráli, ale aby na nás někdo někde čekal a jezdili jsme autobusem, tak to vůbec. Museli jsme si to oslavit sami s rodinami.
Kolem roku 2015 jste znovu nakoukl i do běloruské reprezentace. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to super, akorát jsem mohl odehrát víc zápasů. Po zranění v Dinamu jsem nastoupil proti Německu a dal jsem gól, to byl super pocit. Pak jsem odehrál tři zápasy na Slovinsku, některé kluky ze Slovinska jsem i znal, takže to bylo příjemné. Překvapili mě tam Japonci, protože jsme s nimi prohráli 1:3. Dělali jsme si srandu, že jsou malí a dostanou nakládačku, ale oni byli šikovní, rychlí a porazili nás. (směje se) Ale zahrát si za nároďák bylo parádní.
„Překvapili mě tam Japonci, protože jsme s nimi prohráli 1:3. Dělali jsme si srandu, že jsou malí a dostanou nakládačku, ale oni byli šikovní, rychlí a porazili nás.“
Dobrými výkony v Bělorusku jste si řekl o angažmá ve Slovanu Bratislava, nakonec jste ale nastoupil jen do šesti utkání. Co se tam stalo?
V létě mi zavolal agent, že by mě Miloš Říha chtěl na zkoušku do Slovanu. Tak jsem nad tím přemýšlel a řekl jsem to v Junosti. Nechtěli, abych odcházel, protože nechtěli ztratit bodového hráče. Takže mi řekli, že když tam neuspěju a vrátím se, tak zažiju peklo. Nakonec to vyšlo. Pak se to ale nějak domluvilo, že jsem se vrátil zpátky.
O rok později jste se vrátil do Česka, na zkoušku vás přivedla extraligová Olomouc.
V Junosti se mi dařilo a chtěli, abych podepsal smlouvu. Já jsem se ale chtěl vrátit domů. Ozvala se Olomouc, která se o mě zajímala, už když jsem byl ve Slovanu Bratislava. Týden před ligou nás bylo pořád sedmnáct útočníků a trenér mi řekl, že si můžu hledat jiné angažmá. Bylo to pro mě celkem zklamání. Trénoval jsem s nimi, a pak se ozvala Jihlava. Podepsal jsem jen na měsíc a mohl jsem odejít za lepšími podmínkami, ale cítil jsem, že se skládá super tým, který může udělat úspěch. Pak se to potvrdilo, postoupilo se do extraligy. Já jsem se ale v prvním kole play off zranil.
Sledovat spoluhráče, jak bojují o postup do extraligy asi nebylo lehké, že?
Ze začátku to bylo nepříjemné, protože jim nijak nemůžete pomoct, jen stojíte za střídačkou a koukáte. Pak jsem se s tím smířil a psychicky jsem se chystal na další sezonu. Bylo to nepříjemné, ale zranění k hokeji patří.
„Ze začátku to bylo nepříjemné, protože jim nijak nemůžete pomoct, jen stojíte za střídačkou a koukáte.“
Následující ročník jste rozdělil mezi Jihlavu a Vsetín, v první lize se vám velmi dařilo. Proč jste se na Lapači nedohodl na další spolupráci?
V Jihlavě jsem byl na jednom utkání, pak řekli, že přivedou nějaké dva Američany nebo Kanaďany. I když jsem byl zklamaný, protože jsem byl odchovanec, tak jsem se s tím musel nějak vypořádat. Šel jsem na Lapač, kde to bylo fantastické. Po sezoně mi nabídli smlouvu, ale ozval se Minsk, který mi nabídl daleko lepší podmínky.
Po roce v Bělorusku jste přešel do Polska. Na jaké úrovni je podle vás tamní liga?
Čekal jsem, že to bude daleko snazší. Říkali mi, že tam bude neomezený počet cizinců, takže tam byli Rusové, Kanaďani, Češi. Mají peníze na to, aby si tyhle hráče zaplatili. Když k tomu pak přidáte nějaké šikovné Poláky, tak je to fakt dobré. Liga měla úroveň, měli jsme opravdu super fanoušky. Líbilo se mi tam.
Foto: Markéta Křížová, hcdukla.cz
Teď trochu vážnější téma. Předpokládám, že sledujete aktuální situaci v Bělorusku.
Fandím lidem, aby vydrželi a podařilo se jim něco změnit. Není normální, že když se to někomu hodí, tak zfalšuje všechny dokumenty a řekne, že vyhrál volby. Sleduju to každý den, koukám na zprávy. Nevím, jestli se jim něco podaří změnit, protože se do toho zapojilo Rusko. Bez nějaké pomoci od jiných států se jim to těžko povede.
Prezident Lukašenko bývá označován jako poslední diktátor v Evropě. Jaké v zemi panují podmínky?
Lidi mají, co mají. On všechno propaguje tak, že víc udělat nemůže. Když tam máte průměrnou výplatu třeba 150 dolarů, tak ta životní úroveň prostě není dobrá. Lidi už byli nespokojení a chtěli zvolit někoho jiného. Když jim to nebylo umožněno, tak šli mírně protestovat. Pak se dělo, co se dělo, to viděli všichni.
„Oni je pořád zatýkají a mlátí hlava nehlava. Už několik lidí i zabili. Je šílené, co se tam děje, mám strach o svoje příbuzné.“
Zřejmě máte na mysli násilný zásah proti demonstrantům.
Jasně, oni je pořád zatýkají a mlátí hlava nehlava. Už několik lidí i zabili. Je šílené, co se tam děje, mám strach o svoje příbuzné. Naštěstí nikam nechodí. Nejhorší je, že když se někdo ozve, tak ho hned vyhodí z práce nebo po něm jdou a vymýšlí nesmyslné tresty. Když pak všechny pozavírají, tak tam přijíždí pracovat lidé z Ruska nebo Číňani. Celé je to padlé na hlavu.
Někteří politici přirovnávali dění v Bělorusku k srpnu 1968 v Československu. Myslíte, že může dojít k podobnému zásahu Ruska, potažmo SSSR?
Nevím, jestli se to může stát. Lidé protestují mírně a snaží se říct, že nesouhlasí s volbami, které byly zfalšované. Když se do toho teď zapojilo Rusko, tak toho sami asi moc nezvládnou. To je můj názor.
Share on Facebook
