Mazura o cestě k draftu: Zasloužil jsem si to sám, nikdo z Čech moc nepomohl
Foto: Dustin Meltzer, Kimball Union Academy
Tomáš Mazura, vzrůstem ještě malý chlapec, se v patnácti letech rozhodl opustit domov a odejít za oceán do přípravné ligy středních škol. Po dvou letech, kdy bojoval o místo v týmu i se zraněním a operacemi, se konečně dočkal. Nasbíral 1,5 bodu na zápas, získal stipendium na univerzitu a byl draftován Edmontonem. Teď si poprvé zahraje i za národní tým do dvaceti let.
Tomáši, proč jste se rozhodl už v tak brzkém věku odejít do USA?
Za mým rozhodnutím stálo dost věcí. Chtěl jsem hrát hokej na univerzitě, zkombinovat hokej se školou, což bylo hlavní. Doma jsem chodil na víceletý gympl, kde už se to těžko stíhalo. Musel jsem mít individuální plán. Pak taky z hokejového hlediska. Byl jsem menší než ostatní kluci, za což mě hodně lidí vinilo, i když jsem ještě nebyl ani v pubertě a nemohl jsem za to. Hodně kluků bylo silnějších než já, a i když nebyli tak šikovní, dostávali od trenérů více možností než já. To byly důvody, proč jsem se rozhodl odejít.
Jak se to celé seběhlo?
Mám kamaráda, který touhle školou prošel. Poradil mi jeden hokejový kemp, kam jezdí hráči, kteří mají zájem hrát v Americe na podobných školách. Já jsem tam jel, poznal jsem tam trenéra, kterého mám i teď, a ten mi říkal, že by mě rád měl na škole a líbí se mu, jak hraju. Ten trenér už tehdy trénoval nejvyšší univerzitní soutěž už asi dvacet pět let, několikrát dovedl své týmy až do finále a byl asi třikrát vyhlášen nejlepším koučem celé NCAA. Měl za sebou velkou kariéru a hodně moc kontaktů, takže jsem mu věřil.
„Byl jsem menší než ostatní, za což mě hodně lidí vinilo, i když jsem ještě nebyl ani v pubertě a nemohl jsem za to.“
Měl jste i jiné možnosti?
Už jsem nic jiného nehledal. Podíval jsem se, kde ten trenér trénoval a po rozhovorech s ním jsem mu věřil jako člověkovi. Navíc to splňovalo i kritéria, která jsem hledal – spojit hokej a školu.
Jaké bylo loučení?
Muselo to být těžké, ale mám rodiče, kteří to úplně nedávají najevo. Nebavili jsme se o tom. Pro taťku, který chodil na všechny tréninky i zápasy, to asi bylo jiné nemít mě tam. Myslím, že jsme to zvládli. Já jsem byl v pohodě a rodiče taky. Věděli jsme, že je to potřeba, a jiná cesta s hokejem asi není.
Po rozhovorech kolem draftu je jasné, že s angličtinou nemáte žádné problémy, ale… Jaké byly začátky?
Už v dřívějšku jsem jezdil v létě na kempy do Ameriky třeba na dva nebo tři týdny, abych se naučil anglicky. Taťka chtěl, ještě než se to proslavilo v Čechách, abych šel na univerzitu. Uměl jsem mluvit. Teď za tři roky ve škole jsem přidal slovíčka a co do hovoru už vím, kdy se jaké časy používají. Přijde mi jednodušší vyjadřovat se plynně anglicky než v češtině. Teď jak se tady bavíme, zabrnkávam a používám pomocná slova. Angličtina teď vede. Když tam člověk žije a chodí do školy, není těžké to pochytit.
„Přijde mi jednodušší vyjadřovat se plynně anglicky než v češtině. I teď zabrnkávam.“
První rok jste do nejvyššího týmu nenakoukl. Kde jste hrál?
Na škole, kde jsem, není jenom hokej. Je tam hodně sportů a vždycky je tam více než jeden tým. V prvním roce, kdy jsem na nejvyšší soutěž ještě neměl fyzicky, jsem hrál ve druhém týmu, což bylo srovnatelné třeba s mladším dorostem.
Bylo těžké zvyknout si na zámořský hokej?
Osobně mi menší hřiště vyhovuje, protože je to rychlejší a člověk má na všechno méně času. Myslím, že umím rychle přemýšlet a rozhodovat se na ledě, takže mi to vyhovovalo. Je méně prostoru, takže to nemůže hrát každý. Vynikají jenom hráči, kteří rychle myslí a rychle dávají puky.
Tomáš Mazura a jeho trenér Tim Whitehead | Foto: Archiv Tomáše Mazury
Co pro vás bylo v úvodu nejtěžší?
Asi čekaní na šanci, což bylo ale jiné než v Čechách, kde jsem šanci nedostával a nebyla tam jiná možnost. V Americe jsem hrál, ale chtěl jsem hrát za první tým. Byl jsem tam, ale nebyl jsem tam, kde jsem chtěl být. Musel jsem makat a počkat na šanci.
Do druhé sezony už to vyšlo…
Ano, už jsem byl naplno v prvním týmu, ale po sedmi zápasech jsem si zlomil klíční kost. Dostal jsem hit a naletěl jsem špatně na mantinel. Musel jsem mít dvě operace a nemohl jsem do konce sezony hrát.
„Člověk čeká na šanci, která přijde, a zraní se. Všichni hráli a já ne, bylo to těžké.“
Jak bylo náročné zůstat pozitivní a vrátit se?
Bylo to hodně těžké. Člověk čeká na šanci, která přijde, a zraní se. Hrál jsem sice čtvrtou lajnu, protože jsem byl ještě se dvěma kluky v týmu nejmladší, ale dařilo se mi a bodově jsme na tom byli slušně. Potom, když jsem se zranil, jenom jsem mohl koukat, jak všichni hrají a já ne. Na druhou stranu to nebylo od věci, protože mi to ukázalo, jak je důležité trénovat nejenom na ledě, ale také na suchu. Musel jsem hodně tvrdě pracovat, abych zesílil a dohnal to, co jsem ztratil. Zase tak špatné to pro mě nebylo, i když v ten moment to bylo těžké.
Nezažil jste někdy v době zranění krizi, kdy byste se chtěl vrátit domů?
Já jsem tohle vůbec neměl, protože jsem z Česka odcházel s tím, že tam být nechci. Neměl jsem dobré zkušenosti. Věřil jsem trenérovi, který mi v tomhle dost pomohl. Něco ve mně viděl. Když ve vás někdo věří, je to mnohem jednodušší. Věděl jsem, že chci zůstat a že je jenom na mně, jak se zvládnu vrátit po zranění.
S čím jste šel do minulého ročníku?
Moc jsem nevěděl, co očekávat. Nakonec to vyšlo nejlépe, jak mohlo. Mým cílem před sezonou bylo hlavně se udržet zdravý a popřípadě dostat nějaké stipendium na univerzitu, což se mi teda povedlo taky. Sezona byla úplně super. Měli jsme fakt dobrý tým, hráli jsme na tři lajny všichni pořád dokola. Bylo to skvělé, nemůžu si na nic stěžovat. Zatím je to určitě životní sezona.
Foto: Dustin Meltzer, Kimball Union Academy
Čím to bylo, že vám to takhle vyšlo?
Určitě jsem měl dobrou letní přípravu, protože jsem hodně nabral – asi deset kilo. Po zranění to bylo trochu jednodušší, protože jsem se rychle vrátil, kde jsem byl. Nabrat další kila bylo těžší, ale povedlo se, což je super. Trénuju v Pardubicích s Dušanem Macákem, který trénoval i Aleše Hemského, když ještě hrál. A taky se na mě podepsal i jiný styl trénování v Americe…
V čem jiný?
Náš trenér má hodně moc zkušeností. Ví, jaký je každý hráč, a dá do přípravy mraky času. Rozumí všemu od videa přes tréninky až po motivaci. Rozumí, jaký je každý člověk. Děláme mentální testy, takže ví, jak s každým jednotlivcem pracovat a co bude fungovat, aby ho co nejlépe namotivoval. Třeba věděl, v jakých situacích mě má poslat na led a jak mě namotivovat, abych se vrátil. Velmi dbá na trénink v posilovně a za ty tři roky jsem měl dost času to pochopit. To byla velká část z důvodu, proč jsem se zvládl prosadit.
„Sahá přes level české juniorky. A jde nahoru díky obrovské konkurenci. Můj trenér dostal 300 e-mailů od potencionálních kandidátů a vzal dva.“
Nasbíral jste ve 37 zápasech 54 kanadských bodů. Dostával jste hodně prostoru?
Máme celkem málo zápasů, takže na podzim hrajeme ještě split season – Tier I. Dařilo se mi a trenér viděl, že jsem se vrátil a ještě nabral, takže bych mohl hodně pomoci týmu. Osobně to pro mě bylo na začátku těžké se sebevědomím, protože člověk hraje nejlépe, když si nejvíce věří. Musel jsem si trochu vybojovat pozici mezi spoluhráči. Do Vánoc jsem si držel asi bod na zápas a potom to bylo super. Co jsem se začal bavit s univerzitou, kam půjdu, měl jsem jeden dobrý turnaj, který mi hodně vyšel. Navrhli mě, že bych tam mohl přijet na návštěvu, což mi dalo hodně sebevědomí. Pak jsem měl čtyřicet bodů asi ve dvaadvaceti zápasech.
Jakou má vaše soutěž kvalitu?
Je to jenom můj osobní názor. Kvůli menšímu hřišti je to o dost rychlejší než v Čechách a sahá přes level české juniorky. Když se člověk podívá, kdo tam hraje, jsou to kluci, kteří jdou do nejvyšší univerzitní ligy například na Boston College, Boston University, jako já na Providence nebo na jiné univerzity. Jsou to školy, které jsou na vrcholu NCAA, odkud chodí hráči do NHL. Dá se podívat i na statistiku, kolik hráčů soutěží, kde hraju, prošlo. Hráli tam například Charlie Coyle, který byl s Bostonem ve finále, Crosby nebo Jonathan Toews. Teď bylo z mé soutěže asi dvanáct draftovaných hráčů. Soutěž se dostává nahoru díky obrovské konkurenci. Čím dál tím více hráčů chce kombinovat hokej na vysokém levelu s dobrým vzděláním. Po loňském šampionátu dostal můj trenér Tim Whitehead kolem tří set e-mailů od rodičů potenciálních kandidátů pro místo v týmu a vzal dva.
Potkáváte vůbec nějaké Čechy?
Když má o vás škola zájem, dá se zažádat o finanční pomoc, takže už se to začíná více dostávat i k nám. Navíc existuje spousta agentur, přes které se dá také na takovou školu jít. Teď byli vedle mě na New Hampton School dva čeští kluci a jedna moje kamarádka z Pardubic, která hokej nehraje, ale odešla za vzděláním. Hrál tam i kamarád Michael Kesselring, který byl taky draftovaný do Edmontonu. A dvě holky hrály na Vermont Academy, asi hodinu ode mě. Je příjemné si občas popovídat česky, protože tak normálně vůbec nemluvím. Občas ani moc nevím, jak se vyjadřovat. Je fajn potkat Čecha tak daleko od domova, když je tam člověk sám.
Jak funguje vaše škola, Kimball Union Academy?
Jde o boarding school, což znamená, že tam bydlíme a máme všechno zázemí. Bydlím na ubytovně, kde jsem se všemi kamarády i spoluhráči. I stadion a všechna hřiště máme na kampusu. Mám většinou pět hodin školy denně, zápasy ve středu, v sobotu a občas i v pátek. Právě středa a sobota jsou tomu přizpůsobené, máme vždycky jenom půl dne školy, abychom oba dny mohli odejít dříve kvůli zápasu. Je to super.
„Je to pro mě odměna, protože jsem si to zasloužil sám. Nikdo z Čech mi v tom moc nepomohl.“
Jak vypadá váš klasický den?
Ráno se probudím, škola nám začíná o půl deváté a máme dvě hodiny, které trvají 55 minut. Vždycky v pondělí a ve čtvrtek máme All School Meeting, kde se sejde celá škola a bavíme se o tom, co se děje a jaké jsou novinky ve škole. V úterý a v pátek jsou takzvané Office Hours, kdy můžeme přijít za učiteli do tříd, když potřebujeme s něčím pomoct. Pak máme další hodinu, oběd a další dvě hodiny. Fungujeme na blokovém systému, takže máme sedm bloků a já osobně mám jenom pět předmětů, které se pořád opakují ve stejném cyklu a pořadí. V Čechách má člověk hodně hodin, ale dělá to méněkrát týdně, takže toho proberou za čtyři roky stejně jako my, protože my to děláme častěji jenom jeden rok. Po škole máme vždy trénink a večer od osmi do deseti máme určené hodiny ke studiu.
Posuňme se do velkého hokeje. Co pro vás znamená úspěch na draftu?
Hodně. Je to pro mě odměna a hodně dobré pro pocit, protože jsem si to zasloužil sám. Nechci znít namyšleně, ale nikdo z Čech mi v tom moc nepomohl. Je to fajn pocit, že nepotřebuju být v národním týmu a být na očích, ale prostě jsem odešel a našel jsem si novou cestu, která se mi vyplatila. Je to jenom bonus, já jsem chtěl hlavně na univerzitu, abych si udělal vzdělání.
Kdy a kde jste se dozvěděl, že jste byl draftovaný?
Byl jsem zrovna u Matěje Blümela doma, kam jsme pozvali pár našich kamarádů, co hrají v Pardubicích. Grilovali jsme a byli jsme v bazénu. Říkali jsme si, že budeme sledovat draft, protože jsme oba věděli, že máme docela dobrou šanci. Neseděli jsme u toho, ale nechali jsme si zapnuté telefony. Matějovi najedou zazvonil mobil, tak se šel podívat a zjistil, že byl draftovaný. Byli jsme za něj hrozně šťastní.
Foto: Andy Devlin, nhl.com/oilers
Pak jste přišel na řadu vy…
Mě osobně na draftu životně nezáleželo, ale měl jsem dost rozhovorů, takže jsem doufal, že by to mohlo vyjít. Říkal jsem si, že v pátém až sedmém kole bych mohl jít, tak jsem to trochu začal sledovat. Páté kolo ještě nevyšlo, tak jsem si řekl, že na to kašlu a počkám prostě na případný hovor. Asi za třicet vteřin od toho, co jsem mobil položil, mi zazvonil s hovorem od spolužáka z Ameriky, který mi to oznámil. Když jsme zjistili, že i mě si vybral Edmonton, bylo to neuvěřitelné. Byl to životní den. Ani se to nedá popsat, jak moc jsme byli šťastní.
Měl jste nějaké indicie, že by si vás vzali zrovna Oilers?
S Edmontonem jsem měl vůbec první pohovor. A pak jsem ještě mluvil s jejich skautem, o kterém jsem poznal, že ve mě věří. Hodně jsme se bavili s naším trenérem v Americe, který má hodně kontaktů, a s poradcem, kterého mám v Americe. Je to v podstatě agent, ale bez smlouvy, protože ho nemůžu mít na univerzitu. Věděl jsem, že Edmonton má zájem, ale je to loterie. Oslovilo mě třináct týmů, pak už člověk jenom čeká.
Jak jste spokojený právě s organizací Olejářů?
Je to super. Byli jsme s Matějem na kempu v Edmontonu a bylo to skvělé, výborně se o nás starali. Myslím, že tím, jak se jim v posledních letech nedařilo, přivedli do managementu nové lidi, kteří jsou výborní a mají po světě ohlas. Myslím, že to půjde jenom nahoru. Je tady zima, rodina říkala, že by bylo lépe někde v teple, ale my s Matějem jsme za to rádi. Sází tu na mladé hráče, což je fajn.
Jaký jste měli program na kempu?
Byli jsme tam čtyři dny. Když jsme přiletěli, vyzvedli nás a šli jsme se v podstatě jen vyspat. První den jsme dělali testování a byli na ledě tak půl hodiny, kdy jsme dělali různé bruslení. Máme tady trenéra, který vyhrál olympijské zlato v krasobruslení. Je super se učit od někoho takového. Od druhého dne jsme měli od 9:30 asi do 11 hodin posilovnu a pak nějaké volno. Měli jsme přednášky od lidí, jak nebýt dehydratovaný, jaké si brát doplňky a třeba co jíst. Řešili jsme i sociální média, abychom věděli, co tam nedávat. Bylo to zajímavé.
Foto: Dustin Meltzer, Kimball Union Academy
A co více ledu?
První den jsme byli na ledě všichni a dělali jsme jenom bruslení. Pak už jsme chodili odděleně obránci a útočníci, takže jsme dělali různé dovednosti. Poslední den jsme měli zápas tři na tři. Byla to zábava.
Zaujalo vás nějaké cvičení?
Dělali jsme hodně zaměřené věci třeba pro útočníky, abychom věděli, jak se tlačit do brány, na čemž já musím zapracovat. Vysvětlovali nám – čím vyšší level, tím těžší je být produktivní. V NHL je hrozně těžké prosadit se směrem do útoku, takže nám ukazovali cvičení, která mě hrozně překvapila. Například jsme jenom jeli, vyjeli jsme z rohu, udělali jsme bognu a hodili jsme puk na bránu, další dva hráči jeli na dorážku. Byly to jednoduché věci, které se potom překládají do hry, ve které má člověk minimálně místa.
Jaký teď máte program?
Pořád trénuju na suchu, abych na sebe dal ještě svaly a nabral, to jsou moje priority. Ještě nejsem fyzicky tam, kde bych potřeboval. Také chodím na ledy, které si kupujeme s různými hráči z Ameriky nebo s kamarády z Pardubic. S Matějem trénujeme v podstatě spolu.
„Teď dva roky určitě nic nebude, protože se vrátím, kde jsem hrál, a pak budu na univerzitě.“
Máte představu, na kolik kilogramů se chcete dostat?
Teď jsem tak na 83 kilech a chtěl bych asi 87. Makám na tom, snad budu schopný nabrat. S mojí výškou potřebuju ještě zesílit do soubojů. Čím výš budu hrát, tím budou všichni silnější.
Plánujete nějakou dovolenou?
Dovolená nebude. Když jsem se po naší sezoně vrátil do školy, tři měsíce jsem v Americe vůbec nehrál a jenom chodil do školy. Jakmile jsem přijel na léto domů, začal jsem makat. Myslím, že to potáhnu až do konce léta a do začátku další sezony. Potřebuju ještě hodně pracovat.
Od ročníku 2020/21 budete hrát v NCAA, ale co do té doby?
Rozhodl jsem se, že se ještě vrátím tam, kde jsem hrál letos, a potom půjdu rovnou na univerzitu. Měl jsem nabídky z USHL, kde hrál třeba Matěj Blümel. Je to tam vyšší level, ale i tak si myslím, že mě i moje škola dokáže připravit na univerzitu. Pár hráčů už to v minulosti zvládlo, například Ryan Donato nebo Miles Wood, kteří hrají v NHL. První rok, co jsem hodně pomohl našemu týmu, jsem hrál hlavně přesilovky a v době, kdy jsme potřebovali dát gól. Nehrál jsem ale vůbec oslabení. Když se vrátím, budu kapitán a budu hrát ve všech situacích. To mě připraví více, než kdybych hrál v USHL jenom dopředu. Když má někdo dost štěstí na to, aby se aspoň jednou dostal do NHL, nebude hrát hned první nebo druhou lajnu. Musí mít i jiné dovednosti, které bych se třeba v USHL nenaučil.
Foto: Andy Devlin, nhl.com/oilers
Jak se těšíte po skvělé sezoně na další?
Moc. Budu lídr týmu a budu ve škole už čtvrtý rok ze čtyř, takže už tam budu dlouho a vážený. Těším se na to hodně. Potřetí v řadě jsme vyhráli šampionát, takže doufám, že to zopakujeme i počtvrté. Abychom se spoluhráči, co se tam vracíme, ukázali mladším klukům, jak se to dělá. (culí se)
Jak máte nastavenou vzdálenější budoucnost s Oilers?
Po draftu mají právo na hráče z univerzit čtyři roky. Vrátím se na školu, kde hraju, to bude jeden rok. Kdyby mě potom chtěli podepsat, tak budou muset po třetím roce na univerzitě. Je fajn, že mi dávají čas a nikam mě nehoní. Nechávají mě jít zpátky do té mé soutěže a neřeší to. Pak se teprve uvidí, jestli budu chtít dostudovat kvůli diplomu, jestli už se budu cítit připravený a jestli mi vůbec nabídnou kontrakt. Teď dva roky určitě nic nebude, protože minimálně rok budu na univerzitě. Potom už to bude na mě, jak si to zasloužím, jak mi to půjde a jak budu produktivní.
Už víte, co budete chtít studovat?
V osmnácti letech je pro mě těžké vybrat si, co budu studovat. Myslím, že budu dělat business. Rád pracuju s lidmi, jsem komunikativní, takže by mě bavilo někam jít a něco domluvit. Na druhou stranu si člověk musí vybrat až do třetího ročníku, takže mám ještě čas a třeba se to změní. Teď je to těžké.
Do draftu jste nenakoukl na žádnou reprezentační akci. Čím si to vysvětlujete?
Nevím, těžko říct. Možná to je i tím, že lidé neznají moji soutěž, kde hraju. Navíc je hodně podceňovaná, přestože je tam hodně hráčů, kteří půjdou na univerzitu do divize I. Po draftu mě pan trenér Varaďa z české reprezentace oslovil. Rád pojedu reprezentovat svoji zemi.
Foto: Dustin Meltzer, Kimball Union Academy
Share on Facebook
