Kliďas a diskutér z hradecké líhně. Sajdl a Tichý – s titulem do reprezentace
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Nestává se moc často, aby se dva brankáři z jednoho týmu současně dostali do reprezentace. Ovšem mladíkům, kteří v uplynulé sezoně vychytali Hradci Králové titul v mladším dorostu a jsou od sebe rok vzdálení, se to povedlo: Tomáš Sajdl se na úvodním kempu sedmnáctky v Třemošné potkal s Jakubem Tichým, nominovaným do šestnáctky!
Každý měl v minulém ročníku silnější a slabší momenty. Ovšem pokud se bavíme o jeho nejdůležitější části, tedy závěru, tak se pod světla reflektorů jednoznačně výrazněji dostal starší Tomáš Sajdl.
Chybějící centimetry? Hlavně nezalézat
Od posledního nadstavbového kola ELIOD Extraligy až po zisk mistrovského poháru totiž svého kolegu do branky vůbec nepustil. „Ze začátku sezony jsme se přitom střídali. Potom mi ale trenéři dali šanci,“ popisuje Sajdl. Jeho forma postupně gradovala, semifinálový postup přes Třinec – ač to tak podle výsledků na první pohled nevypadá – byl jeho velkou zásluhou. No a na mistrovství republiky? Tam pustil ve všech třech zápasech pokaždé jen jeden gól!
Nejtěžší pro něj byl rozhodně ten poslední, o zlato. „Plzeň měla hodně navrch, v útoku i obraně. První dvě třetiny nás přehrávala. Trenér nám říkal, že musíme být klidní a hrát do obrany, abychom nedostali góla. A že to prostě urveme a vyhrajeme,“ vrací se k nervy drásající situaci za stavu 1:1. „Pro mě to bylo psychicky hrozně těžké. Kluci dobře bránili a blokovali, ale i tak na mě šlo hodně střel a Plzeň hrála fakt tvrdě,“ oceňuje soupeře. Pět minut před koncem se ale prosadil Daniel Šedivý a vystřelil Hradci titul.
Jinak skvělí, ofenzivní a nebezpeční indiáni tak byli definitivně posledním týmem, který se s brankářským objevem natrápil až do dna. Kdo by to byl řekl, když Tomáš Sajdl dřív nijak nezářil. Během sezony ale udělal obrovský progres, na jehož konci stála trofej pro nejlepšího gólmana šampionátu.
„Ze začátku jsem chodil na trénink jen s mladším dorostem, pak mě trenéři dávali do juniorky a párkrát jsem byl i s áčkem. Takže to mi taky dalo něco víc,“ vydává se Sajdl po stopách ročníku. „S panem Luňákem jsem se hodně věnoval práci holí, moc jsem nevyjížděl za bránu. A řešili jsme aktivní chytání. Jak jsem menší, tak musím vyjíždět a vykrývat úhly. Nesmím být úplně zalezlý,“ říká uvědoměle.
Foto: Aleš Krecl, ČSLH
Třeba plzeňské střelce drtil spíš svým klidem, než nějakými haškovskými zákroky. „To jsem okoukal taky trochu od Patrika Rybára, když jsem s ním byl na tréninku. Snažím se být všude včas a dobře. Jít proti střele, abych zakryl co nejvíc místa,“ popisuje. V Hradci se rozhodně měl od koho učit. „Koukal jsem i na Jardu Pavelku, ten má takový vyjížděcí styl, je aktivní a před brankovištěm. I když je taky hrozně velký.“
Pravda, v tomhle Sajdl nemá a ani nikdy nebude mít výhodu. I když v posledních letech povyrostl, na nejvyšší gólmany pořád hodně ztrácí. Bylo to poznat třeba i na reprezentačním kempu.
„Když si Honza Bednář klekne, tak zabere o hodně víc místa, než když si kleknu já,“ přiznává s úsměvem. Nic to nemění na tom, že svou první šanci ukázat se reprezentačním trenérům si obrovsky užil. „Jsem velice rád, že si mě vybrali. Tréninky měly oproti mladšímu dorostu obrovské tempo, všichni tam jsou výborní. Ani jsem nikoho neznal, jedině asi Robina Kaplana a Michala Simona. Takže jsem se na začátku neměl s kým bavit, ale pak jsem je postupně poznával,“ vrací se k soustředění v Třemošné.
Do nominace na první zápasovou akci ve Švýcarsku se nicméně nedostal. Teď se tak bude naplno soustředit na boj o pozici v klubu. Jako hráč ročníku 2002 má před sebou dost těžký úkol. „V juniorce jsme já, Kryštof Ševců, Jirka Novotný a Denis Vacek. Dan Dvořák odešel do áčka. Oni jsou 2001. Budu se ale snažit co nejvíc zabojovat, aby mi trenéři věřili a abych taky mohl chytat,“ slibuje.
V opačném případě by si zřejmě chystal náhradní variantu. „Kdybych se v týmu neudržel, ještě mi nabízeli možnost chytat v kraji za áčko,“ přemýšlí Tomáš Sajdl.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Třetí zlato do rodiny a vzor v Rybárovi
O rok mladší Jakub Tichý má před sebou jiné starosti a za sebou jiný příběh, který ho dovedl do reprezentační šestnáctky. Jak už bylo řečeno, v závěru mistrovské sezony si moc nezachytal; zato mu ale perfektně vyšla hlavně lednová Olympiáda dětí a mládeže.
„Pro každého je to životní zážitek. Je tam spousta sportů, skvělé bylo slavnostní zahájení. A myslím, že nám olympiáda jako týmu vyšla. Třetí místo je pěkné,“ oceňuje výsledek Královéhradeckého kraje, k němuž sám výrazně přispěl. Přitom ale turnaj absolvoval s velkým sebezapřením! „Chytal jsem s výronem kotníku a natrženým vazem. Až po olympiádě jsem šel pro sádru,“ hlásí nečekaně.
Tohle asi svazoví trenéři nevěděli, když si o něm na tribunách dělali pochvalné poznámky... „Viděl jsem je tam, když jsem sledoval ostatní zápasy. Ale při našich zápasech jsem se tím moc nerozhazoval a snažil se chytat tak, jak umím.“ Pozitivní ohlasy se k němu ale po olympiádě dostaly. „Když jsem se s panem Luňákem potkal na zimáku, říkal mi, že mu volal pan Tóth a byl spokojený. Že mám na sobě dál makat,“ vypráví.
Do té doby byl Tichý ještě v extraligovém zápřahu. Zatímco jeho parťák měl na kontě 17 startů, on 14, takže se střídali víceméně pravidelně. „Pak už dali trenéři prostor Sádlovi. Přál jsem mu to, sezona se mu povedla. Hlavně to mistrovství republiky,“ chválí kolegu. Každý, kdo viděl Sajdlovu formu, moc dobře chápal, že Tichý zkrátka a dobře zůstane jenom na střídačce. „Měl hodně dobrou formu. Jsem rád, že mu to vyšlo právě na republiku,“ hlásí sympaticky.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Tak či tak, zlatá medaile se po vítkovickém turnaji houpala na krku oběma a oba z ní měli stejnou radost.
„Bylo to prostě něco neskutečného, doteď na to pamatujeme,“ ujišťuje Tichý, jenž přitom doma jenom rozšířil sbírku zlatých medailí z mladšího dorostu. Má tam totiž i ty hradecké z let 2014 a 2015 – jen nepatří jemu. „Můj taťka tam dělal vedoucího,“ vysvětluje gólman, jenž se chtěl příběhem předešlých mistrů inspirovat. „Když to vyhráli ve Zlíně, koukal jsem na internetu. A pak když v Hradci, tak přímo na zimáku. Přál jsem si, abychom to vyhráli i my. Tak mám i tu třetí medaili, taky zlatou,“ usmívá se.
Jeho táta teď už u hradecké mládeže nepůsobí, ovšem syna dál bedlivě sleduje. „Říká mi, ať nejsem nervózní a ať se nedohaduju. Že my gólmani musíme mít svoji hlavu a být koncentrovaní. Podporuje mě na zápasech, sleduje i ostatní výsledky.“ Ač je profesí policista, doma prý na syna příliš hlas nezvyšuje. „Je hodný. Jenom někdy, když ho naštvu, tak je přísný,“ reaguje Jakub pobaveně.
Jako zástupce ročníku 2003 má za sebou první kemp nejmladší reprezentační kategorie. Šestnáctka vyzkoušela v Třemošné během dvou týdnů celkem šest brankářů, což jasně dokazuje, jak obtížné bude prokousat se na další akce. Na druhou stranu – kdo nepojede na jednu, může jet na další.
„Konkurence je dost velká, všichni jsme podle mě vyrovnaní. A samozřejmě jsou v republice ještě i další gólmani,“ říká Tichý uvědoměle. „Každý máme hodně práce, nikdo nemá jisté místo a pořád o něj musíme bojovat.“ To v kádru hradeckého dorostu – opět jednoho z extraligových favoritů – bude mít konkurenci slabší než Sajdl o kategorii výš. Ani tady mu však post jedničky nikdo zadarmo nedá.
185 centimetrů ho každopádně předurčuje k trochu jinému stylu chytání. Je jenom na něm, jak dokáže své „rozměry“ prodat. „Spíš budu zabírat místo, jak jsem velký,“ pokyvuje. „Můj vzor je Patrik Rybár, taky je vysoký a taky jenom vykrýval místo,“ zmiňuje nikoli překvapivě slovenského borce, jenž se letos vydal za svým snem do Detroitu.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
V Hradci to s námi dělají dobře
Fyzické dispozice dávají tušit, že oba spoluhráči z mistrovského týmu budou ve svém životě razit trochu rozdílnou cestu za brankářským úspěchem. Ale stejně tak jsou podle svých slov jiní i v povaze.
„Kuba je výřečnější, já jsem spíš potichu,“ tvrdí Sajdl, hodně přemýšlivý typ. „Před zápasem myslím na to, jak bude probíhat. Že musíme hrát dobře do obrany a já musím kluky trochu držet,“ uvažuje. „Sádlo je asi klidnější, třeba běháme a nic ho nerozhodí. Já nerad prohrávám a diskutuju, on prohraje, sklopí hlavu a jde běžet,“ souhlasí Tichý.
Co je ale hlavní, nezdravou rivalitu vůči sobě rozhodně necítili. „Podporovali jsme se pořád, na tréninku i na suché, všude. I na hotelu jsme spolu spali na ranní tréninky, v autobuse jsme seděli za sebou a hráli různé hry,“ reaguje mladší z dvojice. „Celou sezonu jsme byli úplně v pohodě, chodili jsme spolu na jídlo a tak,“ potvrzuje starší parťák.
Jak už to bývá, jejich nominace na úvodní reprezentační kempy je velkým oceněním i pro klub. Zdá se, že v Hradci pracují s brankáři dobře. Vždyť do okruhu reprezentační dvacítky patří Tomáš Vomáčka, jenž vychytal oba předchozí tituly a v červnu byl s národním týmem v Salcburku. Coby náhradník v nominaci figuroval ještě Daniel Dvořák, dvojka z dubnového šampionátu osmnáctek.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Čistě matematicky je jasné, že tohle nemůže být náhoda.
„Myslím, že pan Luňák to s námi v Hradci dělá dobře. Máme každý týden jednou trénink na suchu a děláme obratnost, gymnastiku. Pak máme trénink pro všechny akademické gólmany. A taky na nás pan Luňák dohlíží každý den na klubovém tréninku,“ říká Tichý.
„Pracují s námi, snaží se nás dávat výš. Když máme čas, můžeme jít na trénink se staršími kategoriemi, což nám hrozně pomůže,“ reaguje Sajdl. Filip Luňák, který má gólmany na povel, čerpá z 11 sezon v profesionálním hokeji. Dobře ho znají fanoušci z Třebíče a samozřejmě i ti z Hradce Králové.
Před místními tribunami by si jednou rádi zachytali i jeho žáci. „Každého dětský sen je NHL. Ale teď postupně bych hrozně chtěl chytat tu juniorku a dostat se do áčka,“ hlásí Tomáš Sajdl. „Můj letošní cíl je obhájit titul, abychom byli dvakrát po sobě mistři. A potom postupně odchytat nějaké zápasy za juniorku a do extraligy,“ uzavírá Jakub Tichý.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Share on Facebook
