Kariéra nahoru a dolů. Zase se chci hokejem bavit, přeje si Rác. Co ho vloni přibrzdilo?

Foto: Jakub Kania

Jednou nahoře, potom zase dole. Jako na horské dráze. Pokud někdo zažil pomíjivost hokejové kariéry, je to slovenský útočník Roman Rác. Proč v minulé sezoně bodově tolik strádal, nebo co říká o podmínkách v nejvyšší slovenské soutěži? O tom mluví v otevřeném rozhovoru pro Hokej.cz.

V roce 2014 pomohl Olomouci k návratu do extraligy, kde následně – jako nováček – zaznamenal v úderné lajně s Rostislavem Maroszem a Martinem Cibákem parádních 30 bodů. Odměna? Pozvánka do slovenského národního týmu.

Pak ale přišla rána z čistého nebe. Zánět srdečního svalu, strach o zdraví a taky kariéru. Profil hvězdičky extraligového nováčka musel dnes 29letý útočník hodit za hlavu, rázem začínal téměř od nuly. „Ale nelituju se,“‎ vzpomínal před rokem a půl.

Přes Havířov a pár dalších startů za Olomouc se před sezonou 2018/19 dostal do Vsetína, kde se mu pod křídly bývalého parťáka z Hané Jiřího Dopity náramně dařilo – 44 bodů v 54 zápasech. V týmové produktivitě nestačil jen na trojici Luboš Rob, Antonín Pechanec a Vít Jonák.

Foto: hc-vsetin.cz

O to překvapivější potom bylo, když mu po konci ročníku oznámili, že s ním dál nepočítají. Proto se rozhodl, že se po devíti letech vrátí zpět do rodného Slovenska, a podepsal s Nitrou. Jenže přišel extrémní bodový úpadek (0+5 v 19 zápasech), ukončení angažmá a dohrávání sezony v Polsku.

Teď se jako čerstvý otec opět snaží dostat z údolí opět na vrchol kopce.

Po bodově nejvydařenější sezoně kariéry jste v uplynulém ročníku hodně strádal. Proč došlo k takovému poklesu?
Měl jsem trochu nešťastné léto. Byly tam určité osobní problémy, kvůli kterým jsem neabsolvoval letní přípravu. Zhruba když začaly všechny týmy na ledě, tak jsem odstartoval s přípravou na suchu. Stihl jsem asi jen čtyři týdny, pak už do ligy zbývalo čtrnáct dní. Na víc nebyl čas. Neměl jsem tedy za sebou ani takový ten klasický letní dril na bruslích. Myslím si, že tam to celé začalo a v sezoně mi to potom chybělo. Potom už to bylo jedno s druhým.

V Nitře vám navzdory tomu věřili?
Věděli, do čeho jdou, byli s tím v pohodě. Chtěli mi dát čas na nějaké nastartování. Tušil jsem, že začátek nebude ideální, ale byli tam lidi, kteří mi věřili.

Nastartovat se nakonec nepovedlo?
Cítil jsem se každým zápasem lépe, trénoval jsem navíc, snažil jsem se to nějak dohnat. Od manažera Tomáše Chrenka jsem měl důvěru. I když jsem ale měl dobrý zápas, nějak mi to tam nepadalo, nemohl jsem se pořádně něčeho chytit. Nemohl jsem se ani svést na vlně s týmem, protože to od nás všech od začátku nebylo ono. Nebylo to takové, na co tam byli v posledních letech zvyklí. Po osmém kole navíc rezignoval trenér Andrej Kmeč, který se mnou počítal. Nastala změna a nový kouč (Marián Bažány, pozn. red.) přinesl úplně jiný styl hokeje, všechno se změnilo. Vše potom začalo nasvědčovat tomu, že se mnou moc nepočítá. Dost preferoval Kanaďany, kterých jsme v týmu měli hodně. Už jsem zkrátka cítil, že to není ono, i když jsem dělal, co bylo v mých silách.

Jak se to projevovalo?
Musel jsem přijmout roli ve třetí čtvrté lajně, kde jsem měl spíš defenzivní úkoly. Bylo to hodně takticky svázané. Potom jsme se s vedením rozumným způsobem dohodli, že bude lepší, když půjdu někam jinam. Asi bylo pro obě strany lepší to v tu chvíli ukončit. Je to ale normální hokejová situace – během jednoho dne se vymění trenér a všechno je naopak, tak to zkrátka bývá. Beru to tak, jak to bylo. Myslím, že nejsem první ani poslední, je to zase další zkušenost do života a kariéry.

Pohání vás motivace v nadcházejícím ročníku ukázat, že šlo jen o jeden špatný ročník?
To je právě to. V krizi je příležitost. Nějak jsem si to v hlavě rozebral a mám teď o mnoho větší motivaci. Řekl bych takový větší hlad, větší oheň v sobě. Ukázat sám sobě, že toto byla jen jedna výjimečná sezona. Nechci aby, se to ještě někdy opakovalo. V takovém období vás totiž hokej nebaví. Nemáte takovou radost, ráno se těžko vstává na trénink a pak se to nabaluje. Teď mám ale do tréninku ohromnou chuť! Užívám si, že můžu vůbec mít letní přípravu.

Foto: Jakub Kania

Přitom většina hráčů ji bere jako nutné zlo, že?
Jasně, hodně hráčů ji nemusí, ale když ji člověk předtím nemohl mít, tak je za ni teď nesmírně rád. Vždycky jsem byl zvyklý hodně trénovat, nemám s tím problém. Užívám si každý trénink, makám a snažím se, abych byl od začátku připravený. Kdyby taková sezona nepřišla, asi bych takový hlad do hokeje neměl. Všechno špatné je nakonec k něčemu dobré a já jsem se to snažil uchopit právě z toho pozitivního konce – vzít si z toho ponaučení a zkušenosti.

Ještě zpátky k minulé sezoně. Proč jste vlastně nezůstal v Česku, kde jste působil nepřetržitě od sezony 2010/11?
Vsetín se rozhodl jít jinou cestou. Rád bych tam tehdy zůstal klidně i víc sezon, líbilo se mi tam. Každoročně tam ale vymění minimálně půlku kádru. Když jsem věděl, že tam nebudu, tak jsem chtěl změnu, zkusit něco jiného než hokej v Česku, kde jsem byl několik let. Nitra o mě měla velký zájem a já jsem toho chtěl využít. Jen škoda, že to nevyšlo podle představ.

Slovenskou nejvyšší soutěž jste si zahrál poprvé v kariéře. Jaký na vás zanechala dojem?
Musím přiznat, že jsem byl překvapený. Čekal jsem, že úroveň ligy bude horší, hokejově na tom nebyla špatně. Možná i o maličko lepší než česká Chance liga. Samozřejmě se tam hraje trochu jiným stylem, je tam hodně Kanaďanů, ale co je hlavní, bylo tam podle mě víc vyrovnaných týmů. Všechno okolo zápasů bylo na výborné úrovni, v mých očích by si ta liga zasloužila úplně jiné podmínky, jinou starostlivost pro hráče. Věřím, že by se to časem mohlo posunout, protože kvalitní hráči tam jsou, ale podle mě ke své práci zkrátka nemají vytvořené podmínky.

Co konkrétně máte na mysli?
Například osmiměsíční smlouvy, většina hráčů nemá vysoké platy, mimo sezonu musí pracovat, aby uživili sebe a rodinu. Pak si těžko můžou dovolit kondičního trenéra, nakoupit si k tréninku výživu, zdravě se stravovat a další podobné věci, které jsou už dnes v profi hokeji běžné. Další věcí je moc pohybu v týmech, protočí se tam velké množství hráčů. Teď se to na Slovensku docela řeší, hlavně už zmíněné smlouvy, které jsou postavené úplně jednostranně. Jsem celkem rád, že se tam teď kluci spojili a bojují za to, aby smlouvy byly lepší.

Foto: Mateusz Słodkowski, Trojmiasto.pl

Týkalo se to i Nitry?
Ne, na Nitru nemůžu říct ani půl špatného slova. Všechno bylo férové, na rovinu, měli jsme tam super vztah. Dokonce jsem měl i to štěstí, že jsem dostal odstupné. Co ale vím, takový přístup bohužel nemají na Slovensku zdaleka všude.

Proč potom padla volba na polský Gdaňsk?
Po konci v Nitře jsem nějaké nabídky měl, byly i z Chance ligy. Nejednou to ale bohužel ztroskotalo i na tabulkovém odstupném za hostování, protože v Česku patřím Olomouci. Nebo to nebylo úplně zajímavé pro mě. Trénoval jsem celou dobu s juniorkou v Olomouci, za což bych jim chtěl i takto zpětně poděkovat, že mi to umožnili. Nějaké kontakty s týmy byly, ale jak už jsem řekl, celá ta sezona byla taková nešťastná. Něco se rýsovalo, ale nedopadlo to. Trochu i mojí vinou. Pak už jsem chtěl hlavně hrát. Nebavilo mě jen trénovat bez zápasů, a tak, když přišla nabídka jít do Polska, využil jsem ji. I když musím přiznat, že jsem zprvu nebyl úplně nadšení, že bych tam měl jít. Nakonec to ale hodnotím jako dobrý krok a dobrou zkušenost.

Na jaké úrovni tamní hokej je?
Hokej tam samozřejmě byl oproti Česku nebo Slovensku trochu pozadu, záleželo ale na tom, s kým se hrálo. Myslím, že prvních pět šest týmů nebylo špatných, naopak se hrálo na výborné úrovni. Můžu zmínit třeba Tychy, výborný tým, který každý rok hraje Ligu mistrů. Mají nový stadion, všechno parádní. Podobně Krakov, Jastrzębie nebo Osvětim, všechny ty týmy jsou na dobré úrovni. Myslím, že to ukazovaly i na Vyšehradském poháru, který jsem hrál ještě za Nitru, a vyhrálo ho Jastrzębie.

Na konci dubna se vám narodil syn. Přidává to před novou sezonou na klidu a pohodě?
Už když jsme šli do Gdaňsku, přítelkyně měla nějak měsíc po sezoně termín. Užili jsme si to tam, bylo to u moře, parádní město… taková rodinná pohoda začala už tam. Po sezoně se nám narodil syn a všechno je najednou jiné. Moc si to užíváme. Člověk má rázem i jiné priority. Je to pro mě šťastné období a snažím se to přenést i do tréninku a do motivace, abych si hokej užíval, hrál ho na dobré úrovni a hlavně s dobrými výsledky.

Máte ohledně svého dalšího angažmá nějaké priority?
Moje přání by bylo, abych hrál zase někde v Česku, kde mi to sedí, kde jsem zvyklý a kde se mi v minulosti dařilo. Bohužel teď je taková divná doba i pro kluby. Byl jsem s jedním nejmenovaným týmem blízko dohody, ale nakonec to právě i kvůli aktuální situaci nedopadlo. V mém případě navíc každý vidí, že čísla v té minulé sezoně nebyly kdovíjak suprová. Každý říká, že to není jen o bodech, ale nakonec zjistíte, že to o těch bodech je. Věřím, že se brzy něco objeví, že někdo projeví o mé služby zájem a budu se hokejem opět moct bavit. Když by z Česka nic nepřišlo, budu se zaobírat jinými možnostmi. Když to bude nutné, určitě bych se nebránil ani tomu jít někam ven.

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí
• HC Olomouc