Jelínek překonal Crohnovu nemoc i rok bez hokeje
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Postupnými krůčky sbírá Tomáš Jelínek starty v extraligových Pardubicích. Poprvé naskočil v osmnácti letech, loni si zahrál dvakrát a letos už pětkrát. Během své první sezony mezi dospělými se navíc hned zařadil mezi opory Vrchlabí – přestože ještě předloni vůbec nevěděl, jestli se někdy vrátí na led. Zastavila ho totiž složitá a těžko léčitelná nemoc.
Letošní sezona? „Nestěžuju si,“ směje se kolínský rodák, přestože je od února znovu na marodce kvůli zranění kolene. Jelínek je však na podobné rány osudu zvyklý. Vrátit k hokeji se totiž dokázal i po roční pauze.
Proč jste v mládí začal hrát zrovna hokej?
Rodiče mi říkali, že se jednou hrál nějaký zápas národního týmu, který dávali v televizi. A já jsem jako malé dítě vyskočil a řekl jsem jim, že tohle chci dělat. (směje se)
Jaké pak byly vaše hokejové začátky?
Určitě to bylo na rybníku s botami, na které byly připnuté nože. Tak jsem dělal své první krůčky.
Z Kolína jste později přestoupil do Pardubic. Proč právě sem?
Tehdy mi bylo čtrnáct let, byl jsem v tu chvíli ten mladší ročník v mladším dorostu. Měl jsem i jiné nabídky, ale Pardubice mě zaujaly nejvíc. Přijel za mnou pan Plíšek, který mi vysvětlil, proč by mě chtěli. Taky mi popisoval, jaké to v Dynamu je. Líbilo se mi to a řekl jsem, že půjdu právě do Pardubic.
Byl to vás první kontakt s východočeským klubem?
Extraligu jsem sledoval a párkrát jsem tu byl i na zápase. Byla mi sympatická ta bohatá historie, kterou Pardubice mají. A líbil se mi i znak s koněm, který byl tehdy nový. Samozřejmě jsem fandil Kozlům, jako klasický rodák z Kolína. Ale Dynamo mi bylo sympatické, takže jasná volba.
„Já jsem jako malé dítě vyskočil a řekl jsem jim, že tohle chci dělat."
V tu dobu už v pardubické mládeži pár let hrál Ondřej Vála, taky kolínský odchovanec. Ptal jste se ho, jak to v Dynamu chodí?
Celkově jsem znal některé kluky z Pardubic už delší dobu. Nejvíc právě Ondru Válu, který mi radil, ať jdu do Pardubic, že je tady super parta – to byl další důvod, proč jsem si vybral Dynamo.
Stihl jste si s Ondrou zahrát ještě v Kolíně?
Hrál jsem sice se staršíma, protože si mě k nim vytáhnul pan trenér Martínek, ale jsem ročník 2001, takže jsem hrál maximálně s kluky narozenými v roce 1999. Ondra Vála je ještě o rok starší, to už je pro mě starý pardál. (směje se)
Přemýšlel jste už tehdy, když o vás Pardubice stály, že byste někdy mohl hrát hokej profesionálně?
Ne, je to zábava a já si to užívám. Až časem, když jsem byl už v juniorech, jsem si říkal, že bych se tím možná mohl živit. Ale ze začátku ne, hokej jsem si hlavně užíval.
Foto: Anton Martinec, hcvrchlabi.cz
V dorostu jste byl hodně vidět, sbíral jste dost bodů. Všimli si vás i v reprezentaci, zahrál jste si v U16, U17, ale pak už ne. Jak to?
Asi jsem trochu polevil. Těžko říct, nevím, čím to mohlo být. Je to záludná otázka. (směje se)
Nehrála v tom roli i nějaká zranění?
V sezoně 2018/2019, kdy jsem právě mohl jet na sraz reprezentace do osmnácti let, jsem si v play off proti Českým Budějovicím zlomil ruku. Potom mi zjistili, že mám Crohnovu nemoc (chronický zánět střeva – pozn. red.). Vynechal jsem tedy celou letní přípravu, nějaký čas jsem pak netrénoval ani nehrál. Navíc jsem zhubnul patnáct kilo a místo 77 jsem měl 62.
To muselo být hodně náročné období.
Byl jsem asi čtrnáct dnů v nemocnici, potom jsem nesměl nic jíst, jenom jsem pil nějaké výživové drinky. Bylo to takové zvláštní mléko, musel jsem vypít asi tři litry denně, aby se něco začalo s tím tělem dít. Pak jsem šel na biologickou léčbu, kterou si od té doby každých čtrnáct dnů aplikuju doteď. Stejně jako mají injekci cukrovkáři, mám ji i já. Navíc k tomu mám speciální prášky, aby se mi ta nemoc nerozjela znovu.
„Stejně jako mají injekci cukrovkáři, mám ji i já."
Omezuje vás Crohnova nemoc i v běžném životě?
Nesmím pít alkohol a podobné věci. Musím i dodržovat určitou stravu. Ze začátku bylo těžké si na to zvyknout, ale postupem času už je to v pohodě. Nějak moc to neřeším, s tou nemocí už jsem se sžil.
Nehrozila i možnost, že byste musel skončit s hokejem?
Určitě se mi to prohnalo hlavou, bál jsem se toho. Naštěstí jsem šel k nejlepším odborníkům v Praze – do klinického centra ISCARE – a ti mě naštěstí zaléčili a řekli mi, že můžu hrát hokej naprosto bez problémů.
Jak těžký pak byl návrat zpět do hokejového kolotoče?
Dostával jsem se do toho opravdu hodně dlouho. První chvilky byly strašně těžké, myslel jsem, že už ostatní nikdy nedoženu. Postupně jsem se ale cítil lépe a lépe, i díky trenérům v Pardubicích, kteří mi moc pomohli. Nakonec jsem se dokázal vrátit zpátky.
„Nesmím pít alkohol a podobné věci. Musím i dodržovat určitou stravu."
Byl pro vás motivací první extraligový zápas, do kterého jste společně s mnoha dalšími juniory nastoupil v Karlových Varech?
Určitě, řekl jsem si, že když jsem si zahrál za áčko, tak to nějak půjde. Bylo to totiž zrovna v období, kdy jsem se vracel po té nemoci. Takže jsem po dlouhé době naskočil na led a zrovna do áčka. Mělo se hrát juniorské derby s Hradcem, ale místo toho jsme jeli do Karlových Varů. Tak to byl moc hezký pocit. Zahrát si v Pardubicích za áčko byl můj velký sen.
Foto: Anton Martinec, hcvrchlabi.cz
Pak ale přišlo další složité období – koronavirus a s ním pozastavení mládežnických soutěží. V juniorech jste v sezoně 2020/2021 tedy odehrál jen čtyři zápasy.
Bylo to dost náročné. Zrovna jsem měl být v juniorce starší, těšil jsem se na to. V přípravných utkáních se mi navíc dost dařilo, tak jsem doufal, že mě čeká výborná sezona. Místo toho ale přišel covid a rychlý konec. Až na přelomu roku si mě pak povolali do Vrchlabí, kde jsem nakonec naskočil do osmi zápasů.
Zvládl jste přechod do seniorského hokeje i přesto, že jste neměl zápasovou praxi?
Byl to velký skok. Dospělí chlapi už jsou vyspělejší a silovější. Bylo to znát, navíc jsem skočil do zápasu po třech měsících.
A jak zvládáte seniorskou úroveň hokeje letos?
Ve Vrchlabí jsem teď dostával hodně prostoru na ledě, což je super. Nastupoval jsem v jedné obraně s Tomášem Linhartem, který mi moc pomohl. Radí mi, vysvětluje… Prostě super škola. Sedli jsme si i lidsky, na tréninku děláme vtípky a musím říct, že opravdu cítím, jak se každým dnem zlepšuju.
„Nastupoval jsem v jedné obraně s Tomášem Linhartem, který mi moc pomohl. Radí mi, vysvětluje…"
V čem konkrétně se díky prvoligovému hokeji nejvíce posouváte?
Především v obraně. Přiznám se, že do obrany moc nejsem. Spíš vyznávám útočnou hru, takže se učím hrát více a lépe dozadu.
V pardubickém áčku už jsou kromě vás další tři rodáci z Kolína – Ondřej Vála, Daniel Herčík a Jan Košťálek. Ani ve Vrchlabí ale nejste sám, že?
Karel Nedbal je taky z Kolína. Kromě něj tam hrál i Marek Voženílek nebo Denis Kusý, na pár zápasů i Filip Koffer. To už ale nejsou Kolíňáci.
Zrovna Honzu Košťálka mi vaším stylem hry trochu připomínáte. Souhlasíte s tím, že si jste na ledě podobní?
Asi jo, ale tolik bodů jako on rozhodně nemám. (směje se)
„Přiznám se, že do obrany moc nejsem. Spíš vyznávám útočnou hru."
Je pro vás postupný přechod do A-týmu Pardubic jednodušší v tom, že na lavičce stojí Richard Král?
Určitě, zažil jsem ho už v juniorce, kde mě čtyři roky trénoval. Je teď pro nás lehčí zvyknout si na nové prostředí. Vím, co od trenéra čekat a co po mně bude chtít. On zase ví, co může čekat ode mě.
V extralize už jste si několikrát vyzkoušel roli sedmého obránce. Je to náročná pozice?
Není, užívám si už jen tu možnost, že můžu být na střídačce. Vidím, jak všechno funguje, můžu se něčemu přiučit.
Když pak v extralize naskočíte do hry, býváte nervózní?
První zápas za áčko v každé sezoně je trochu specifický. První střídání mám vždycky nervóznější, než si na to zvyknu. Řeknu si třeba: Co teď budu dělat, když dostanu puk na hokejku… Ale další střídání už to ze mě spadne a hokej si pak zase užívám.
Jaké jsou vaše další hokejové cíle?
Dostat se nastálo do extraligy v dresu Pardubic. A potom se uvidí. Do budoucna bych si určitě rád vyzkoušel zahraničí. Láká mě ruský styl hokeje, který se mi hodně líbí. A samozřejmě by bylo skvělé zahrát si v NHL, ale to už je opravdu sen.
„Cíl? Dostat se nastálo do extraligy v dresu Pardubic. A potom se uvidí."
Proč se vám líbí právě ruský hokej?
Obdivuju, jak jsou zarputilí. Do všeho jdou naplno, a když něco chtějí, tak si pro to jdou. Tuhle vlastnost skvěle ukazuje Ovečkin – vidí volné místo a trefí ho, vidí soupeře v těžké pozici a trefí ho.
Myslíte, že tuhle dovednost máte taky?
Ani ne, já jsem spíš taková hračička. Rád si hraju s pukem, ale samozřejmě umím i přitvrdit muziku. (směje se)
Jsou v tomhle pro vás vzorem i někteří starší a zkušenější obránci Dynama?
Koukám se spíš právě po NHL. Líbí se mi John Carlson. Z útočníků mám pak rád Toma Wilsona, to je takový blázen na ledě. Ale můj nejoblíbenější tým NHL je Montreal Canadiens.
Inspirujete se alespoň u trenérů obránců, ať už v Pardubicích nebo ve Vrchlabí?
S Tomášem Jirků jsem ještě minulou sezonu hrál, takže s tím si rozumím. Pan Havíř v Pardubicích mi taky skvěle radí, nemůžu si stěžovat.
„Nejradši hraju šipky nebo koukám na Netflix a hraju na Playstationu."
Kvůli hokeji se ale přes týden domů moc nepodíváte. Potkáváte se s rodinou alespoň po zápasech?
Jasně, vždycky když mají čas, tak mě jedou podpořit. Sledují to a fandí mi, za což jim moc děkuju – mám v nich obrovskou oporu.
Co je pro vás nejlepší odpočinek od hokeje?
Nejradši hraju šipky nebo koukám na Netflix a hraju na Playstationu. Šipky mě ale chytly hodně, hrajeme i s klukama ve Vrchlabí. Když jsme měli více času, tak jsme chodili hrát i tenis, ten mě taky dost baví.
Z Vrchlabí je to i kousek do přírody krkonošského národního parku. Využíváte toho?
Určitě. Když je hezké počasí, tak s klukama po tréninku vyrazíme na výlet. Na Medvědín, do Špindlerova Mlýna a tak různě. Chodíme se projít, na výlety je to super.
Na tůry se chodilo i během letního soustředění s A-týmem, jen prý byly o něco náročnější.
K tomu se nechci vyjadřovat. (směje se)
Když už jsme u toho, jak jste týmovou letní přípravu zvládal?
Byla to moje první letní příprava s A-týmem. Musím říct, že byla dost těžká. Ale cítím, že mi hodně pomohla.
Foto: hcdynamo.cz
Share on Facebook
