Jecho o začátcích ve Zlíně i zahraničí: V Kanadě jsme rozmazlení, chci se ještě obalit
Adam Jecho (vlevo)
|
Foto: X Český hokej
(OTTAWA, od našeho zpravodaje) Čuch na góly, skoro dva metry a všestrannost. To jsou jedny z velkých předností univerzála Adama Jecha, který právě hraje na svém prvním mistrovství světa juniorů. Rozhodně to ale není žádný otloukánek, vždyť v dresu reprezentace začínal již v patnácti letech prestižním Hlinka Gretzky Cupem.
Rodák ze Zlína má za sebou už v osmnácti letech pozoruhodnou kariéru. V dorostu začínal ve třinácti letech, v mladém věku šel do Finska a nyní působí v OHL v týmu Edmonton Oil Kings. V roce 2024 prošel draftem do NHL, kde si ho ve třetím kole vybralo St. Louis. V exkluzivním rozhovoru pro Hokej.cz rozebírá své vyhlídky do budoucna a vzpomíná na těžké chvíle, kterými si v kariéře musel projít.
Právě hrajete na svém prvním mistrovství světa juniorů, jak si to užíváte?
Je to splněný sen a snažím se si to užívat každý den, se spoluhráči zažívám i spoustu srandy. Program je sice náročný, ale vzhledem k tomu, že hraji v Kanadě, tak už jsem na to poměrně zvyklý.
Jakou roli plníte v českém týmu?
Asi se ode mě neočekává, že potáhnu celý tým. Dostávám ale spoustu prostoru v každém zápase, a když jsem na ledě, tak se to snažím odmakat a dělat to, co po mně trenéři chtějí.
Za reprezentaci pravidelně nastupujete už od patnácti let, kdy jste byl poprvé na Hlinka Gretzky Cupu. Panuje u vás vůbec nějaká nervozita na tomto turnaji?
Nervózní už nejsem, ale samozřejmě jsem nikdy v životě nehrál na takovém turnaji, který je navíc velmi sledovaný. Možná jsem byl lehce nervózní před prvním zápasem, ale jak je člověk poprvé na ledě a projde si prvním střídáním, tak z něho všechno spadne a pak je to v podstatě úplně bez nervů.
Projel jste spoustu reprezentačních akcí – třikrát Hlinka Gretzky Cup, dvakrát mistrovství světa do osmnácti let. Na který turnaj nejvíce vzpomínáte?
Nejvíc mám v paměti stříbrný Hlinka Gretzky Cup. Byl to skvělý turnaj a myslím si, že jsme tam hráli perfektně. Navíc to bylo doma, takže zážitek byl díky tomu mnohem silnější. Určitě si to budu pamatovat do konce života. Každopádně vždycky, když si můžu obléct dres nároďáku, je to perfektní. Snažím se si toho vážit a dávat do každého zápasů sto procent.
Jak se měnil váš styl v průběhu let?
V mládeži jsem sbíral hodně bodů, ale jak už jsem starší, tak se snažím hrát profesionální hokej. V profesionálním hokeji samozřejmě nemůžete mít všechny hráče, kteří se budou orientovat pouze na body. Jsem hodně vysoký, takže se chci naučit to dobře využívat. Ještě se musím obalit nějakou svalovou hmotou, ale určitě do toho ještě dorostu. Chci být hlavně silnější v soubojích u mantinelu a hrát dobře do defenzivy. Řekl bych, že mojí hlavní předností je všestrannost. Můžu hrát centra nebo na křídlech, je mi to docela jedno. Pořád se tvaruji na hráče, kterým bych chtěl být v profesionálním hokeji, mým cílem je být spíše defenzivní útočník. Současně ale vím, že mám talent na dávání gólů, takže na to nesmím zapomínat a měl bych se rozvíjet i v tomto. Mojí doménou ale bude spíše to bránění.
„Jsem hodně vysoký, takže se chci naučit to dobře využívat.“
Svou hokejovou kariéru jste zahájil ve Zlíně, jak vzpomínáte na své začátky?
Vzpomínám na to skvěle. Začal jsem tam s hokejem, začal jsem tam s něčím, co je pro mě skoro všechno. Ve Zlíně jsem měl od začátku skvělé trenéry, měl jsem i velké štěstí na kluky, se kterými jsem hrál. Vždycky jsme měli perfektní partu a současně jsme měli i dobré výsledky, takže to rozhodně nebylo tak, že bychom jenom prohrávali. Zlín mi nabídl všechno, co jsem chtěl a potřeboval. Škola byla výborně skloubená s hokejem, takže jsem mohl chodit do školy jako normální kluci a zároveň jsem měl prostor trénovat každý den. Jsem moc vděčný za všechno, co jsem se naučil ve Zlíně.
Jste ještě v kontaktu se spoluhráči ze Zlína? Posílal vám i někdo zprávu ohledně mistrovství?
Hodně kluků se ozvalo a pořád si s nimi píšu. Přes léto jsem navíc mohl být doma ve Zlíně, takže jsem se s nimi mohl potkat. S některými jsem se viděl po dlouhé době, takže bylo super, když jsem s nimi mohl být na ledě i mimo něj. Konkrétně jsem se potkal třeba s Lukášem Hešem,¨s Michalem Tomečkem nebo Miroslavem Špaňhelem. Tady s těmito kluky jsem hrál v podstatě celou dobu, co jsem byl ve Zlíně, takže k nim mám stále hodně blízko.
„Jsem moc vděčný za všechno, co jsem se naučil ve Zlíně.“
Jak jste zmiňoval, přes léto jste trénoval po dlouhé době ve Zlíně. Jak se tam posunulo zázemí od té doby, co jste tam byl naposledy?
Byl jsem příjemně překvapený. Je tam úplně nová posilovna nebo střílna, kluci měli lepší kabiny. Sice nevím, jak vypadá kabina A-týmu, ale co jsem slyšel, tak je taky skvělá. Řekl bych, že tam mají úplně všechno a nikdo si nemůže na nic stěžovat.
Stíháte sledovat zápasy zlínských Beranů?
Na výsledky občas kouknu, živě zápasy bohužel nestíhám. Vím, že se A-týmu hodně daří, což je super. Juniorka je taková nahoru dolů, občas si s kluky napíšu, abych je podpořil.
Chtěl byste si někdy zahrát za áčko svého mateřského klubu? Je mi jasné, že to není na pořadu dne, ale kdyby bylo možnost někdy v budoucnu, šel byste do toho?
Určitě bych si to chtěl zkusit. Můj sen je trochu jiný, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Všechno se může stát, a kdyby někdy byla příležitost, tak bych neřekl ne.
Ve Zlíně jsi skončil zejména kvůli covidu-19, protože se u nás zastavily soutěže. Pak jste se přesunul do Tampere, protože se ve Finsku pořád hrálo. Jak těžký krok to byl ve čtrnácti letech?
Všechno se to sešlo hrozně rychle. Kvůli covidu-19 jsem dostal nabídku z Tampere a vyhodnotil jsem, že v ten moment to byla nejlepší možnost. Poprvé jsem byl úplně sám pryč z domova a musel jsem se naučit hodně věcí, na které jsem nebyl zvyklý. Život ve Finsku není vůbec jednoduchý a kdyby si to každý zažil, tak zjistí, že hokej není úplně na posledním místě, ale musí řešit mnohem víc věcí kromě hokeje. Doma jsem se mohl soustředit jen na hokej a školu, ve Finsku to bylo mnohem náročnější. Každopádně toho nelituji a myslím si, že mi to dalo strašně moc do života. Naučil jsem se vypořádat s hodně těžkými situacemi, takže celkově na to vzpomínám dobře.
Jak se urodil váš přesun do kanadského týmu Edmonton Oil Kings?
Po poslední sezóně ve Finsku jsem se pobavil s rodiči a s agentem. Chtěl jsem na sobě znovu vidět nějaký větší posun, protože mi připadalo, že jsem tam už moc neposouval. Naskytla se možnost nechat se draftovat do kanadské juniorky, tak jsem do toho šel. Samozřejmě to byl zase trochu risk, protože úroveň kanadské juniorské soutěže je vysoká, je to asi nejlepší juniorská soutěž na světě. Jsem ale moc rád, že to vyšlo.
„Poprvé jsem byl úplně sám pryč z domova a musel jsem se naučit hodně věcí, na které jsem nebyl zvyklý.“
Vzhledem k vašim statistikám jste se v Edmontonu určitě neztratil…
Měl jsem štěstí, protože když jsem tam přišel, byl klub v menší přestavbě. Během první sezony jsem díky tomu dostal spoustu prostoru na ledě, hrál jsem i ve všech situacích, za což jsem samozřejmě moc vděčný. Myslím, že jsem chytil šanci za pačesy a správně toho využil.
Dokázal byste porovnat zázemí ve Finsku a v Kanadě?
Mám docela štěstí, byl jsem vždycky v dobrých týmech. Tappara je jedním z nejlepších týmů ve Finsku, takže zázemí tomu odpovídá. V Kanadě jsme, když to řeknu narovinu, trochu rozmazlení. V Edmontonu máme úplně všechno, o co si řekneme. Člověk se toho snaží nezneužít, a naopak toho chce využít ve svůj prospěch.
Draft je zlomovým okamžikem v kariéře každého mladého hokejisty. Jak jste to prožíval?
Neřekl bych, že jsem tam šel s nějakými očekáváními. Pokud má člověk příliš vysoká očekávání, tak může být pak pořádně zklamaný. Šel jsem tam s tím, že si to jdu užít. Byl jsem přímo na místě, což byl super zážitek. Nakonec je jedno, jestli budu draftovaný první nebo poslední. Všichni mají stejnou startovací čáru, takže jsem byl moc rád, že si mě někdo vybral.
„V Kanadě jsme, když to řeknu narovinu, trochu rozmazlení. V Edmontonu máme úplně všechno, o co si řekneme.“
Ve třetím kole si vás vybralo St. Louis, které kromě vás draftovalo také Jakuba Štancla, Adama Jiříčka a Ondřeje Kose. Pobavili jste se pak o tom společně?
Nějaká skupina na zprávy nevznikla, ale určitě jsme v kontaktu. S Jakubem Štanclem jsme byli na development kempu a pak i tréninkovém kempu. Je super mít tam takovou partu kluků, v rámci které si můžeme popovídat v češtině.
Jak to teď cítíte směrem k NHL?
Vůbec se na to nesoustředím, protože vím, že do NHL je to ještě dlouhá cesta. Každopádně se snažím zlepšovat ve věcech, o kterých mi říkali lidé ze St. Louis. Jdu den po dni a ve finále si můžu říct, že jsem pro to udělal všechno. To ostatní už rozhodnou trenéři.
Share on Facebook
