Ital, co v Rakousku chytá českou extraligu. Clara chce na domácí olympiádu
Foto: Karel Švec, Český hokej
Pro talentované hokejisty ze špičkové akademie v rakouském Salcburku už s přestihem končí sezona v české DHL extralize juniorů. S nejmladším kádrem patří na chvost tabulky, což se dalo očekávat. I tak si můžete vsadit, že o některých z nich v budoucnu uslyšíte. Třeba o italském brankáři Damianu Clarovi.
Ono to vlastně není tak docela přesné – zarytí hokejoví fanoušci už o Clarovi rozhodně slyšeli. Byl totiž nejmladším účastníkem loňského seniorského mistrovství světa v Rize a také nejmladším gólmanem v historii šampionátů. Byť jako šestnáctiletý se do branky Itálie na žádný zápas nedostal.
Na mezinárodní úrovni před Vánoci pomohl italské dvacítce k postupu do třetí nejvyšší divize a navrch byl vyhlášen nejlepším gólmanem turnaje. Mnohem důležitější pro jeho rozvoj je ale působení v akademii Red Bull Salcburk, kam se z rodné země vydal před třemi lety.
Premiérový ročník v české soutěži zakončí s úspěšností těsně pod 90 procent. Ale tu úplně řešit nemusí. Ve špičkových podmínkách akademie se rozvíjí každý den a i zkušenosti, které nasbíral proti starším soupeřům, musí téměř dvoumetrového čahouna hodně posunout.
Byla pro váš mladý tým sezona v juniorské extralize velkou školou?
Ano, viděli jsme, že se máme hodně co učit. Zvláště po mentální stránce. Máme kvalitní dovednosti, ale občas jsme volili složitá řešení místo těch jednoduchých. I proto se nám tolik nedařilo před brankou, soupeři potom otáčeli hru a trestali nás.
„Byla to opravdu zábavná zkušenost, zvlášť když chytám za defenzivně trochu slabším týmem.“
Hlavně podzim pro vás musel být psychicky náročný, tam se vám nedařilo.
Jasně že není jednoduché přijímat ty porážky, ale vždycky jsme se je snažili použít jako motivaci k tomu, abychom další zápas vyhráli. Vím, že se to vždycky nepovede, ale je to nejlepší motivace.
A měli jste nějaké výsledkové ambice? Třeba skončit v první desítce, patnáctce?
To ani ne. Našimi hlavními cíli bylo rozvíjet se jako tým a také každý jako individualita. A myslím, že jsme v průběhu sezony udělali velký pokrok.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Vy osobně jste patřil mezi nejmladší gólmany, kteří soutěž pravidelně chytali. Jak těžké to pro vás bylo proti starším?
Byla to opravdu zábavná zkušenost, zvlášť když chytám za defenzivně trochu slabším týmem. V každém zápase na mě šlo hodně střel, což pro mě znamená skvělou příležitost, abych se rozvíjel. I když statistiky nevypadají úplně dobře.
Jistě máte výhodu ve svých fyzických parametrech. Do dvou metrů vám chybí pět centimetrů.
Jasně, to mi stoprocentně pomáhá (usmívá se).
Jak jste se vůbec dostal do Salcburku a proč jste si tuhle možnost vybral?
Předtím jsem chytal za Pustertal v italské lize. Jakmile jsem dostal šanci jít do akademie Red Bullu, přijal jsem ji a nikdy se neohlížel zpátky. Je to jedna z nejlepších věcí, která se mi v dosavadním životě přihodila. Jsem moc rád, že jsem dostal možnost rozvíjet se na tak úžasném místě.
„Všichni jsme byli na stejné lodi – dvacet nových kluků, kteří šli pryč od rodiny. Rychle jsme se dali dohromady jako tým.“
Bylo pro vás náročné odejít ve čtrnácti letech do jiné země?
Z Itálie to jednak není daleko a každý tady mluví německy, což mi stoprocentně pomáhá. Navíc jsme všichni byli na stejné lodi – dvacet nových kluků, kteří šli pryč od rodiny. Rychle jsme se dali dohromady jako tým.
Dobře, ale prakticky se v takovém věku přestěhovat, mít dvacet nových kamarádů, novou školu, nové trenéry... To není žádná sranda.
Samozřejmě mi nějakou chvíli trvalo, než jsem se přizpůsobil. Ale řekl bych, že nám to všem šlo rychleji, než jsme čekali. Protože jsme zkrátka neměli jinou možnost a prošli jsme si tím všichni společně. První týden byl těžký, ale potom už se to každým dnem zlepšovalo.
Podmínky v salcburské akademii jsou vyhlášené. Jak si je pochvalujete?
Zázemí je jedno z nejlepších, co jsem kdy viděl. Naše hlavní výhoda spočívá v tom, že máme na jednom místě všechno, co potřebujeme k tomu, abychom na sobě pracovali a zlepšovali se. Můžeme tady spát, jíst i trénovat, ven chodíme jenom do školy.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jak váš chod ovlivnil covid?
Měli jsme trochu omezené tréninky, abychom se vzájemně nepotkávali s ostatními týmy. A v některých obdobích nemohli hráči mezi týmy přecházet. Musíme se testovat a uvnitř akademie nosit roušky, ale všichni během celé té doby odvádějí skvělou práci, abychom mohli dál trénovat a hrát.
Cítíte, že jste se za dobu v akademii hodně posunul?
Jednoznačně. Myslím, že největší pokrok jsem udělal po lidské stránce. Jasně že i na ledě, ale když žijete sám bez rodiny a se spoluhráči, opravdu se posunete jako člověk. Musíte se naučit zodpovědnosti, jakou už mají dospělí.
Jak často se s rodinou během sezony vidíte?
Ne moc často. Možná každé dva měsíce. Když přijedu domů na národní tým, strávím s ní jeden nebo dva dny, k tomu jsme spolu na Vánoce. Ale po sezoně mířím domů víceméně každý víkend.
„Trenéři mi říkali, ať jsem připravený, kdybych tam náhodou šel. Dvakrát jsem byl na střídačce jako dvojka, ale nedošlo k tomu. Nebyl jsem z toho nijak zklamaný.“
Hádám, že je to těžší pro rodiče než pro vás...
Jistě. Určitě jim chybím (směje se). Oni mě ale taky. Naštěstí si můžeme často volat a je to v pohodě.
Musím se vás zeptat na loňské mistrovství světa, kde jste si jako nejmladší hráč na soupiskách udělal jméno, aniž byste odchytal minutu. Jak na něj vzpomínáte?
Byla to pro mě opravdu obrovská zkušenost. I když jsem s kluky jenom trénoval, za ty dva měsíce jsem se hrozně zlepšil. Říkali mi hodně tipů a triků. Spoustu jsem se toho naučil a jsem reprezentaci opravdu vděčný, že jsem dostal takovou možnost. Samozřejmě bych si rád zachytal aspoň nějaký přípravný zápas, ale i tak to bylo skvělé.
Věřil jste, že byste během turnaje mohl dostat nějakou chvilku?
To upřímně ne. Trenéři mi říkali, ať jsem připravený, kdybych tam náhodou šel. Dvakrát jsem byl na střídačce jako dvojka, ale nedošlo k tomu. Nebyl jsem z toho nijak zklamaný.
Na turnaj jste se dostal „díky“ covidu, který vaši reprezentaci silně zasáhl. Byla to z pohledu týmu hodně smolná situace, viďte?
Ano, měli jsme hodně covidových případů. Hráči se neustále odpojovali a přicházeli noví, navíc jsme se od sebe museli vzájemně izolovat a nemohla se vytvořit tak dobrá parta jako za normálních okolností. I proto jsme na začátku mistrovství nebyli tak sehraní. Ale myslím, že jsme odvedli dobrou práci. Hodně kluků hrálo na mistrovství poprvé a pro každého z nich to byla skvělá příležitost.
V prosinci jste si už zachytal za italskou dvacítku na šampionátu čtvrté nejvyšší divize. Jak se dají zápasy srovnat s těmi v české juniorské extralize?
Italský tým do 20 let je poměrně starý a velmi zkušený, všichni kluci hrají dospělý hokej. V české juniorské extralize je hodně mladých a šikovných kluků. Rozhodně je sympatické, že trenéři dávají prostor mladším.
„V Jižním Tyrolsku máme celkem velkou hokejovou kulturu a spoustu klubů. V mém městě je to jediný profesionální sport.“
Itálie není hokejovou velmocí. Můžete prozradit, proč jste si vlastně vybral hokej?
Musím říct, že v Jižním Tyrolsku máme celkem velkou hokejovou kulturu a spoustu klubů. V mém městě (Brunico, pozn. red.) je to jediný profesionální sport. Jako malý jsem s tátou chodil na zápasy a pak jsem začal hrát. Jasně že pro Italy je nejvýznamnějším sportem fotbal, a já jsem ho taky hrál, ale hokej mě bavil víc. Někdy v deseti, dvanácti letech jsem s fotbalem skončil.
Jaké si dáváte v karéře cíle?
Chci v budoucnu hrát profesionální hokej. V roce 2026 budeme mít v Itálii olympiádu, na které máme zajištěnou účast. Opravdu moc bych si přál být součástí týmu a udělat nějaký výsledek.
A co NHL?
O té sní každé dítě, ale nechci se dívat moc dopředu. Můžete pracovat na tom, abyste svého cíle dosáhli, ale potom se teprve ukáže, na co to bude stačit. Zatím se soustředím na postupný progres a dívám se jenom na další krok.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Share on Facebook
