Ikona Žihadel Horký o hokeji i přírodě. Proč nezkusil vyšší soutěž?
Foto: Veronika Braunová - Lénartová
Je klubovou ikonou. Produktivní útočník Moravských Budějovic David Horký už k Žihadlům patří stejně neodmyslitelně, jako je jisté třeba to, že na poušti naleznete spoustu písku.
Třebíčský odchovanec se během letošní sezony stal nejproduktivnějším hráčem moravskobudějovické druholigové historie. V zajímavém rozhovoru se za tamějším působením ohlíží. A nejen to.
V Moravských Budějovicích působíte nepřetržitě od sezony 2013/2014. To už je pořádný kus života, co?
Je to obrovský kus života s mnoha vzpomínkami a obrovskou hokejovou zkušeností. Byl jsem prakticky u všeho, co se v Moravských Budějovicích událo, a jsem za to rád.
Za tu dobu jste se stal nejproduktivnějším hráčem Žihadel v jejich druholigové historii.
Je to skvělé být takovou ikona pro nemalý klub. Vždy jsem chtěl být nejlepší na ledě – a s tím je spojené i bodování. Musím ale říct, že velkou měrou se na tomto faktu podepsala spolupráce s naší super lajnou „Láďa Rytnauer – Peťa Krutiš a já“. V této kombinaci se bodovalo samo a ani na to člověk nemyslel, prostě jsme si užívali hokej.
Ve třetí nejvyšší soutěži jste každopádně odehrál přes 200 zápasů. Máte z nich přitom téměř průměr jednoho kanadského bodu na utkání. Liga vám tedy sedla, že?
Ano, sedla mi perfektně. Získal jsem zde zkušenosti, které mi chyběly k tomu, aby se hokejista cítil na ledě skvěle. I když musím říct, že vždy je potřeba něco zlepšovat a posouvat se dále.
„V naší lajně s Petrem Krutišem a Láďou Rytnauerem jsme hráli prakticky naslepo."
Nikdy vás nenapadlo zkusit vyšší soutěž?
Vždy jsem chtěl v hokeji jít co nejvýš, ale Třebíč tak nějak korigovala moje kroky, což nebylo úplně šťastné. Nicméně postupem času jsem rád, že jsem mohl působit v Moravských Budějovicích.
Foto: Veronika Braunová - Lénartová
Ale pořád je vám teprve 26 let. Z tohoto pohledu by ještě angažmá někde výš rozhodně vyzkoušet šlo, ne?
Ano, určitě by šlo, ale v mém věku už je to také otázka financí, a to v první lize není úplně ideální. Na tomto aspektu v minulých letech také ztroskotaly některé nabídky. Uzavřením první ligy se rapidně snížily platy a hrát profesionální hokej za 20 tisíc měsíčně hrubého, to prostě nejde, to není život.
„Uzavřením 1. ligy se v soutěži rapidně snížily platy. Hrát profesionální hokej za 20 tisíc hrubého měsíčně, to není život."
Jste odchovancem Třebíče. Tam jste ale nikdy pořádnou šanci nedostal. Tušíte proč?
Asi jsem někomu úplně nesedl, ale myslím si, že to nejsem jen já. V Třebíči odchovanec pořádnou šanci nedostal dlouho.
Ve druhé lize působíte od zmíněné sezony 2013/2014. Dokážete popsat, jak se za tu dobu soutěž změnila?
Rozdíl mezi první a druhou ligou se rok od roku ztenčuje. Nejen kvůli tomu, že hokej jako celek jde kupředu, ale také proto, že se uzavřela první liga a mnoho kvalitních hráčů i ikon hokeje jde radši hrát druhou ligu – k tomu si přivydělávají.
A jak jste se z hokejového pohledu vyvinul vy?
Těžká otázka, kterou by měli spíše hodnotit ostatní. (usmívá se) Ale myslím si, že jsem získal větší klid a přehled ve hře, který mohu využít ve většině situací. Také jsem měl perfektní učitele, které jen když sledujete, stále se učíte.
„V Třebíči jsem asi někomu úplně nesedl."
To máte pravdu. V Moravských Budějovicích působili třeba Ladislav Rytnauer, Peter Pucher nebo Milan Procházka.
Láďa byl můj dlouholetý parťák z lajny, který byl nejen skvělý hokejista, mentor, ale i člověk. Naučil mě toho spoustu a došlo to tak daleko, že jsme společně i s Krůtem hráli naslepo… Pepé Pucher obrovská ikona hokeje. Byla čest si s ním zahrát, a to nejen v týmu, ale i v jedné pětce. Určitě jsem si od něj vzal zase jiný náhled na hokej. Obrovskou sílu měl nejen na ledě, ale i v kabině… Poslední ještě čerstvý spoluhráč Špáca, to je neskutečný dříč, který může předávat zkušenosti všem, jak přístupem, tak pílí. Spolupráce byla úplně jiná než v předešlých případech. Je to jiný typ hráče, se kterým jsme neustále komunikovali. Nesmírně si toho vážím, že jsem s ním mohl absolvovat nelehkou sezonu. Nechtěl bych zapomenout ještě na Lukáše Havla, který byl také skvělý spoluhráč. Skvělý střelec, od kterého jsem se naučil mnoho věcí potřebných k zakončení.
Vy už jste to zmiňoval. V Moravských Budějovicích jste utvořili produktivní útočné komando s Petrem Krutišem a Ladislavem Rytnauerem. V čem byla vaše největší síla?
Naše komando bylo skvělé, protože jsme si sedli nejen na ledě, ale byli jsme také obrovská parta a kamarádi. Doplňovali jsme se prakticky ve všem, zastupovali jsme se ve všech herních situacích, hráli prostě naslepo, protože jsme o sobě vždy věděli. Věděli jsme, kdo kam pojede, kdo co udělá a jak se zachová. Kluci jsou nejen skvělí hokejisté, ale i lidé a kamarádi.
Foto: Veronika Braunová - Lénartová
Byl to právě váš útok, kdo loni dovedl Žihadla k historickému úspěchu. Je triumf ve druhé lize tím, kterého si ceníte nejvíc?
Ano, přesně tak. Je to úspěch, kterého si cením nejvíc. Náš útok byl sice statisticky vidět, ale tento úspěch bychom nikdy nedotáhli tak daleko, kdybychom nešlapali jako tým.
„Když se o kontumaci superfinále dozvíte dvacet minut před startem čtvrtého zápasu, vezme vám to prakticky vše."
Superfinále se Sokolovem tehdy poznamenala kontumace. Jak tohle hráč vlastně snáší?
Bylo toho více v tu dobu. Nejprve nám vypadli kluci, kteří měli nějaké starty v první lize a nemohli v superfinále nastoupit. Poté se stala ta kontumace. Byla to pro nás obrovská křivda, protože nám zkontumovali zápasy za to, že za nás chytal David Vacek, který aby se udržel v zápasovém tempu, naskočil na pár zápasů v kraji. Vím, pravidla jsou pravidla, ale když se tuto informaci dozvíte ve čtvrtém zápase finále, 20 minut před jeho startem, vezme vám to prakticky vše. Byl to zlomový bod celé série a finále.
Po sezoně 2018/2019 v klubu skončil dlouholetý mecenáš Zdenek Stojánek. Loňské play off jste proto hráli hlavně pro něj, že?
Přesně tak. Byl to člověk, který nejen vedl klub, ale dával do hokeje obrovskou energii, kterou jsme cítili i my hráči v kabině. Řekli jsme si už před play off, že chceme dojít co nejdále, už jen kvůli němu.
Jaký je to vlastně člověk?
Pan Stojánek je skvělý chlap. Férový člověk, kterému jste jako majiteli klubu mohl říct prakticky cokoliv. Miluje hokej, a když dělal hokej v Budějovicích, dával tomu vše. Nedělal to napůl, a to bylo vidět všude.
„Pan Stojánek je férový chlap, který nedělal nic jen tak napůl."
Před letošní sezonou došlo v Moravských Budějovicích k velkým změnám. Klub se defacto stal znojemskou juniorkou. Vy jste ale zůstal.
Zůstal jsem, protože to pro mě byla obrovská výzva.
Týmu se ale vůbec nedařilo. Nelitujete proto zpětně svého rozhodnutí?
Rozhodnutí nelituju, i když to bylo nesmírně těžké. Dal jsem si cíl dokončit sezonu a neutíkat z bitevního pole.
Foto: Leoš Linduška
Říkáte, že to bylo psychicky hodně těžké. Měl jste v průběhu sezony nutkání skončit?
Skončit ne. Nerad utíkám od rozdělané práce. I když to bylo psychický náročné, byl to můj cíl dojít v sezoně až do konce s vědomím, že jsem pro to udělal maximum.
„Ze začátku jsem se pro mladé snažil být učitelem. Postupem času jsem zjistil, že to nemá cenu. Když se někdo učit nechce, je to potíž."
V kanadském bodování se vám každopádně opět dařilo. Je to pro hráče cennější, když mu to jde i v týmu, který se jinak trápí?
Ano, dařilo se mi, ale že by to bylo cennější, než když tým je na vrcholu, to ne. Určitě to bylo těžší, protože prosadit se proti týmům, které prakticky čekaly na naši pětku, je vždy náročnější.
V týmu se objevila řada hráčů prakticky ještě juniorského věku. Vnímal jste sám sebe jako jejich učitele?
Ze začátku jsem se snažil, ale postupem času jsem zjistil, že to nemá prakticky cenu. Protože když se někdo nechce učit a hraje jen proto, že hraje, tak je to potíž.
Myslíte si, že se něco změnilo od doby, kdy jste jako junior v Moravských Budějovicích začínal vy?
Nevím, jestli změnilo, protože netuším, jak to je v jiných týmech, ale u nás tuto sezonu se změnilo snad vše. Když jsem začínal ve druhé lize, musel jsem si místo v týmu a na ledě vybojovat a zasloužit si hrát. Kdybych tomu nedával vše a jen tak někde proplouval, nikdo by mě v A-týmu nechtěl. Bylo to těžké vytvořit si jako „mladý“ pozici v týmu, ale i v kabině.
Teď mimo hokej. Vy máte svůj velký koníček v myslivosti, že?
Jojo, jsem vášnivý myslivec. Je to trošku spojená nádoba, protože jsem šel studovat to, co mě baví – lesnictví. Nyní pracuju u Lesů České republiky, a tak jsem v přírodě skoro každý den a myslivosti se věnuju průběžně.
Jak se k něčemu takovému člověk vlastně dostane? Měl jste k tomu vztah už od dětství?
Vztah nevím, ale jak táta, tak i děda se věnovali myslivosti. A já jsem se k tomu postupem času propracoval taky. Když jsem se rozhodoval, co dál, vyhrálo lesnictví.
„Nesmíme bagatelizovat faktory, kterými jsou úbytek vody nebo odlesňování planety. Jinak to může skončit obrovskou katastrofou."
Nabíjí vás příroda hodně?
Nabíjí, jsem v ní rád.
Vnímáte jako myslivec současné negativní změny v přírodě?
Vnímám prakticky veškeré aspekty, protože s nimi pracuju každý den. Je to spojená nádoba a je potřeba, aby člověk dělal vše proto, aby přírodě v tomto ohledu pomohl nejen v našem oboru, ale i v ostatních.
Jak z toho ven?
To je na dlouhé povídání, spíš na debatu. Ale rozhodně nesmíme bagatelizovat faktory jako úbytek vody v krajině, odlesňování planety kvůli průmyslu a obchodu. Je důležité přírodě pomáhat a vycházet ji vstříc, protože jinak to může skončit obrovskou katastrofou v budoucnu.
Na závěr zpět k hokeji. Uvidíme vás příští sezonu znovu v dresu Moravských Budějovic?
Uvidíme, jak se vůbec vyvine hokej v Česku. Kvůli aktuálnímu stavu, který každý vnímá. Já doufám, že to moc klubů nepoznamená. Když vše půjde tak, jak má, doufám, že ano. Ale teď je těžké říct, co bude za čtrnáct dnů, natož v září.
Foto: Leoš Linduška
Share on Facebook
