Hokej na japonské univerzitě? Hráči se učí bruslit až na vysoké škole a nemají trenéra
Foto: Adam Křivánek
(CUKUBA, od našeho spolupracovníka) Víte něco o japonském hokeji? Ne? V tom případě jste na tom stejně jako já v době, kdy jsem dorazil na studijní pobyt do města Cukuba nedaleko Tokia. O to víc mě potěšilo zjištění, že místní univerzita provozuje hokejový klub. Tehdy jsem ale ještě netušil, že univerzita toho s klubem nemá až tolik společného. A že se část jeho hráčů teprve učí bruslit.
„Většina našich hráčů poprvé vstoupila na led až po příchodu na univerzitu. Pokud ten daný student není z Hokkaida (pozn. red.: největší ostrov na severu Japonska, kde je chladnější klima), tak bruslit neumí,“ překvapil mě při našem prvním setkání Kenzo Nakazawa, asistent kapitána týmu Univerzity v Cukubě. Hlavou mi prolétlo, že jsem asi špatně rozuměl. Vůbec ne. Ačkoliv bruslení v Japonsku patří mezi běžné rekreační aktivity, vzhledem ke specifickému tvaru země rozpínající se tisíce kilometrů od severu k jihu zkrátka záleží, ze které její části pocházíte.
Jistě, to dá rozum. O něco méně mi ale bylo jasné, jak v takovém případě probíhají tréninky. „Bez trenéra,“ reagoval Kenzo s pobaveným úsměvem na můj dotaz. Ani tentokrát mě sluch nezradil. „Bez kouče jsme tak dlouho, že jsme se naučili předávat si mezi sebou všechny znalosti. Máme sešit s každým cvičením, které jsme kdy dělali,“ vysvětloval s tím, že o průběhu konkrétního tréninku rozhoduje kapitán.
„Většina našich hráčů poprvé vstoupila na led až po příchodu na univerzitu.“
Pozice trenéra přitom není jediná, kterou si univerzitní tým v Cukubě supluje. Podobným způsobem se hráči dělí o všechny ostatní úkoly nutné k chodu sportovního klubu. „Každý člen týmu má svou roli – správa peněz, rezervace haly, doprava, někteří se starají o organizaci každoročních kempů a tak dále. Společně se staráme o všechno,“ přiblížil mi fungování klubu Kenzo. „I ti nejvíc laxní hráči jsou disciplinovaní a ke svým povinnostem přistupují zodpovědně,“ dodal pobaveně.
Já sám si ostatně tenhle překvapivě sofistikovaný systém vyzkoušel na vlastní kůži. Po našem rozhovoru mě Kenzo pozval na jedno z utkání. K mé radosti jsme se domluvili i na předzápasové prohlídce šatny. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, že ona aréna, kterou Kenzo nazval „jednou z nejbližších hokejových hal v okolí“, leží od Cukuby zhruba dvě hodiny jízdy vlakem. Kampus místní univerzity totiž nenabízí prakticky žádné zázemí pro hokej. Pokud chtějí studenti trénovat práci s pukem, vezmou staré hole a najdou si volný betonový plac. Spolehnout se přitom nemohou ani na finanční podporu školy. Drtivou většinu nákladů prý hradí z členských poplatků.
Univerzitní zápas
Na místo jsem dorazil s předstihem, což se ukázalo jako prozíravý tah. Jak už tomu totiž v amatérském sportu někdy bývá, předem domluvený čas utkání zafungoval spíše jako orientační doložka a úvodní buly padlo o něco dříve. Mně to ale nevadilo. Zvuky bruslení, nárazů do mantinelu a hokejek kvedlajících s pukem mě okamžitě dostaly do patřičné nálady. Po měsících strávených v Japonsku mě nerozhodilo ani množství zvídavých pohledů, které jsem si jakožto jediný cizinec v hale vysloužil od řady diváků. „Možná si mysleli, že se na ně přijel podívat nějaký skaut?“ pobavil mě později kamarád.
Po několika minutách prozkoumávání arény se ke mně s typicky japonskou ostýchavostí přibližoval chlapík zachumlaný v bundě s nápisem „University of Tsukuba“. Došlo mi, že asi dostal pokyny od Kenza. Chtěl jsem mu ono nevyhnutelné opatrné seznamování ulehčit a vykročil směrem k němu. Jenže má japonština je mimo běžné situace v restauraci či supermarketu absolutně nedostatečná, a následná konverzace se proměnila v domluvu za použití všech končetin. „Na předzápasovou poradu nemůžu, do kabiny mě pustí až krátce před odchodem na led,“ překládal jsem si v duchu, načež mě chlapík odvedl před šatnu. Jako obvykle byli všichni zdvořilí, milí a nápomocní. Přesto mě překvapilo, kolik lidí se zapojilo do procesu mojí krátké návštěvy kabiny. Možná, že právě tahle systematičnost a disciplinovanost stojí za zdárným chodem klubu?
Tuhle tezi podporují i další indicie vypozorované během utkání. S týmem na každou akci jezdí skupina dívek (jejichž pozici ostatní nazývají „manager“), které se starají o celou řadu věcí. Tyhle managerky například natáčí všechna utkání a tréninky na mobil či tablet. Později je nahrají na společný youtubový kanál, jehož prostřednictvím si mužstvo předává zpětnou vazbu. „Před každým tréninkem máme schůzku, kde si videa procházíme,“ popisoval Kenzo. A jelikož univerzitní liga na téhle úrovni nevede rozsáhlé statistiky, dívky ručně na papír zaznamenávají střely, dorážky, sestavy soupeřů, úspěšnost zákroků gólmanů, plus mínus a další statistiky. „Lidé, kteří neví o hokeji vůbec nic, najednou během krátké chvíle dělají takovéhle věci,“ podotknul hokejista pochvalně.
Průměrného evropského diváka patrně překvapí i fakt, že japonští hokejisté se před vstupem na led uklání. Ať už se bavíme o reprezentantech národního týmu nebo hráčích z univerzit, tahle tradice platí pro všechny. „Nemáme moc ledových ploch, takže musíme být vděční za to, že máme kde hrát naši ligu,“ přiblížil Kenzo.
„Motto našeho týmu je hrát na maximum a pracovat tak tvrdě, jak dokážeme.“
Tým z Cukuby toho dne zvítězil po vyrovnaném průběhu 1:0. Jistě, většina týmů se nemůže pochlubit bohatými zkušenostmi. Přesto se sluší podotknout, že úroveň, na kterou se někteří nadšenci dokázali během jediného roku vypracovat, je obdivuhodná. Jejich zápal pro hru je nezpochybnitelný. „Motto našeho týmu je hrát na maximum a pracovat tak tvrdě, jak dokážeme,“ dodal Kenzo. „Nesmíme být potichu, pokaždé se snažíme všechny povzbudit. Naším hlasem si vytváříme momentum,“ vyzdvihnul hlasitou komunikaci na střídačce i herní ploše.
Láska k hokeji
S Kenzem jsem se sešel znovu hned následující den. Moje myšlenky potřebovaly usměrnit. Co tyhle sportovce drží u hokeje? Už bezmála padesát let dává jedna generace studentů na Univerzitě v Cukubě za druhou hokeji takřka všechen volný čas. Nováčci chodí na led často i pětkrát týdně, aby dohnali ostatní, přičemž se nemusí starat o organizační záležitosti. Chod klubu zajišťují zkušenější členové, kterým postupem času zpravidla přibývá zodpovědností. Všichni společně pak musí cestovat často i několik hodin, aby se dostali na led.
„Já osobně to podstupuji, protože miluji hokej,“ odpověděl na otázku ohledně motivace Kenzo. „To platí pro většinu z nás. I nováčci tomu rychle propadají. Na chvíli jim půjčíme výstroj, necháme je hrát si s pukem a je to,“ pokračoval. „Jakmile se do toho pustíte, nechce se vám vystupovat. Navíc si najdete komunitu, se kterou trávíte hromadu času,“ dodal.
„Já osobně to podstupuji, protože miluji hokej.“
Japonský přístup k volnočasovým sportovním klubům na vysoké škole působí zásadně odlišně od toho, na co jsme v Česku zvyklí. „Když se k nám přidávají noví studenti, říkáme jim na rovinu, že to je velký závazek. Není to jen o hraní hokeje. Každý musí přijmout zodpovědnost za svou roli v týmu,“ vysvětloval Kenzo fungování takzvaného „Taiikukan“ (univerzitní sportovní klub).
Láska k hokeji, disciplína a loajalita – těmito slovy bychom mohli ve zkratce charakterizovat přístup japonských studentů k univerzitnímu hokeji. Sportovní klub se po čas studií stává do jisté míry součástí jejich identity, zdrojem hrdosti a důrazu na osobní zodpovědnost. Není pochyb o tom, že hokej v České republice si užívá zcela jiného společenského postavení. Výše popsané zkušenosti ale dle mého soudu mohou posloužit jako inspirace třeba i pro naše domácí prostředí.
Share on Facebook
