Hokej mi víc bral, než dával, líčí Ivičič. Teď trénuje, studuje i hraje
Foto: Daniel Kinc, HC MUNI
Jeho otec má titul s rodnou Skalicí, se kterou tak postoupil do slovenské extraligy, hrál také v Kometě nebo Kolíně. Peter Ivičič mladší sice nemá tak bohatou kariéru, ale v pětadvaceti letech má rozhodně o čem vyprávět: prošel zajímavými štacemi i zraněními, nyní je trenér dorostu, kouč individuálních dovedností, student a hráč Univerzitní ligy.
Kariéru měl přitom slibně rozjetou – dokonce si zahrál baráž o nejvyšší slovenskou soutěž nebo byl v zahraničí. S profesionálním hraním ale sekl.
Letos obléká dres Masarykovy Univerzity Brno. „Bylo to dlouhé rozhodování, já si už myslel, že nebudu hrát vůbec,“ říká slovenský útočník Ivičič.
Petere, proč jste přemýšlel o konci?
Kvůli tomu, že jsem měl hodně zranění a už to bylo takové… (povzdechl si) Nechtělo se mi v profesionální kariéře pokračovat. Měl jsem z toho pocit, že mi to už víc bere, než dává. Už jsem se tolik netěšil na tréninky a nechodil jsem tam s radostí. Kvůli tomu jsem se chtěl věnovat více trenérské kariéře.
K tomu se dostaneme, teď se vraťme do minulosti. Jak jste se ocitl před lety v americké soutěži WSHL?
Já tehdy byl v dorostu ve Skalici, kde jsem hrál celou dobu. Přišla pak nabídka do Ameriky, doma jsme to rozebírali, bral jsem to jako příležitost. Že i kdyby to nevyšlo, tak mi to dá nové zkušenosti: budu se muset starat sám o sebe, naučím se jazyk a tak dále.
„Nechtělo se mi v profesionální kariéře pokračovat. Už jsem se tolik netěšil na tréninky a nechodil jsem tam s radostí."
A musel jste do toho studovat?
Já se tam věnoval jen hokeji. Měl jsem přerušené dálkové studium, když jsem se vrátil na Slovensko, tak jsem si dodělal dva ročníky za jeden rok… Musel jsem kvůli tomu změnit i školu. Jsem rád, že mi to pak umožnila. Má předchozí mi to totiž nechtěla dovolit…
Bydlel jste v Americe u nějaké místní rodiny?
Přesně tak. Fungovalo to tam tak, že kluby měly domluvy s rodinami, které měly dlouho ověřené. Bylo tam více hráčů z ciziny, třeba ze Švédska. Byli jsme rozděleni do rodin, já byl v jedné se spoluhráčem ze Skalice a jeden byl i z Brna. Rozuměli jsme si a nemuseli jsme se bavit jen anglicky. (usmívá se)
Foto: Daniel Kinc, HC MUNI
Osamostatnil jste se tam hodně?
Určitě, dalo mi to hodně: hrál se i jiný styl hokeje. Byl jsem daleko od rodiny a musel jsem se naučit postarat sám o sebe. Hlavně mi to pomohlo skrz jazyk.
Proč jste tam byl nakonec jen rok, když vám to dalo tolik do života?
Byla možnost tam zůstat, dokonce zkusit vyšší ligu. Ale já v té době neměl dokončenou střední školu. I mamka mě tlačila, abych ji měl hotovou, nedaly se navíc dodělat tři ročníky za jeden rok… Odklad jsem nechtěl, takže jsem se vrátil kvůli tomu zpět na Slovensko.
„Byla možnost tam zůstat, dokonce zkusit vyšší ligu. Ale já v té době neměl dokončenou střední školu. I mamka mě tlačila."
Poté jste si zkusil dokonce dánský hokej. Jak se to seběhlo?
Já jsem se nedohodl ve Skalici na nové smlouvě, spíš tam byly s tím problémy. A až mi dali nabídku, měl jsem už možnost jít právě do Dánska – do klubu SønderjyskE, bylo to jen na zkoušku do nejvyšší soutěže. Byl jsem tam dva týdny, dokonce jsem uspěl a nechali si mě. Odehrál jsem přípravu, ale pak přišlo zranění… Poslali mě rozehrát do druhé nejvyšší ligy. Hrál jsem tam asi deset nebo dvanáct zápasů…
Ale ve statistikách jich máte jen šest.
Jeden tým totiž kvůli financím skončil, byl vyřazen ze soutěže, takže se mi ty zápasy vymazaly a něco tam nemám zapsané. Pak jsem se měl vrátit zpět do hlavního celku, povolali mě zpět. Jenže v posledním zápase v druhé lize mě borec narazil a měl jsem otřes mozku. Takže další komplikace kvůli zranění…
To muselo hodně naštvat.
No, to nebylo zdaleka vše. Když jsem se z toho dostal, tak mi doktor na prohlídce zjistil, že mám kýlu a musel jsem na operaci. Měl jsem díru v břišních svalech, nemohl jsem s tím pokračovat. Na to, jak celá sezona v Dánsku začala suprově, tak skončila blbě… Ale hodně mě podrželi spoluhráči.
Kdo například?
Třeba Američan Patrick Dwyer, který odehrál v NHL přes 400 utkání (získal v nich 94 bodů, zahrál si také na mistrovství světa – pozn. red.). Byl to úplně v pohodě chlapík, já už měl pocit, že jsem na všechno sám. Ale po nějaké době toho bylo moc i na mě.
Co bylo pak?
Když jsem musel na operaci, tak jsem si ale řekl, že tam nechci už zůstat a vrátil jsem se za rodinou na Slovensko. Těch zraněních už bylo zkrátka hodně a přišel zlom: v hlavě jsem si také uvědomil, že bych se měl dát spíše na studium.
„Měl jsem díru v břišních svalech, nemohl jsem s tím pokračovat. Těch zraněních už bylo zkrátka hodně a přišel zlom."
Ale poté jste se ještě vrátil do rodné Skalice, kde jste dva roky hrál v druhé nejvyšší soutěži.
Jo, ale u toho jsem už studoval v Brně. Já dostal nabídku ze Skalice, manažer Míra Lipovský mě oslovil, zda bych se došel ukázat, takže jsem to ještě zkusil. Ale bylo to takové, že mi to časem spíš vše bralo… Neměl jsem už takovou chuť do hokeje a neužíval jsem si to.
Asi u toho bylo i těžké studovat v Brně, že?
Jo, hodně jsem cestoval. Měl jsem s učiteli individuální dohody – třeba jsem skončil na tréninku a jel jsem rychle do Brna, a po škole zase do Skalice. Bylo to náročné. I tohle přispělo k tomu, že jsem to už profesionálně hrát nechtěl.
Takže nyní jste rád, že Univerzitní liga se dá skloubit s více povinnostmi.
Ano, je to super. I když nejsme na profesionální úrovni, tak si můžu zahrát aspoň někde. Není tam takový tlak a chodím tam s radostí. Ta soutěž ale není taková, že si obujete brusle a jdete hrát. Má svou kvalitu. Je to podle mě parádní projekt, jsem rád, že tady můžu hrát.
Jakou kvalitu podle vás má?
Je to podle mě dost podceňované. Chodí k nám hrát kluci, kteří jsou ještě třeba ve druhé lize nebo se snaží hrát hokej na dobré úrovni. Nesrovnával bych to ale třeba s první ligou, tam jsou podmínky jiné a hokejisti se tam soustředí jen na hokej. Mají trénink každý den a je to úplně něco jiného. Ale na podmínky, které Univerzitní liga má, tak je úroveň slušná.
K tomu studujete trenérství, dokonce jste prý kouč v dorostu Warriors Brno.
Je to tak. Já už tehdy trénoval v hokejovém tréninkovém centru, kde jsem byl pod Jirkou Sedláčkem (bývalý kapitán Komety Brno – pozn. red.). Tomu moc vděčím za vše, i díky němu jsem teď u dorostu ve Warriors, on mě doporučil. Jsem rád, že tam jsem a je to zase velmi dobrá zkušenost, mám i dobrého kolegu a kluci jsou v pohodě.
„Univerzitní liga? Je to podle mě dost podceňované. Ale na podmínky, které má, tak je úroveň slušná."
V budoucnu chcete trénovat spíš mládež nebo vést dospělý tým?
Moc jsem nad tím neuvažoval, momentálně nad tím přemýšlet ani nemůžu. U dětí vidíte velký progres – jak se zlepšují, je to takové jiné. U mužů to je asi více práce než radost…
Zabýváte se i koučováním individuálních dovedností.
Začal jsem s tím ve zmiňovaném hokejovém centru, kde působím i teď. Musím říct, že jak se tomu teď věnuju, tak mám dovednosti i bruslení na lepší úrovni, než když jsem ještě hrál profesionálně. (usmívá se)
Opravdu?
Asi jo. (směje se) Jak to furt opakujete, tak se i sám zlepšujete. Mně v tom pomohl hlavně Jirka Sedláček, je v tom špička… Jsem rád, že jsem u něho dostal šanci, snažím se to přenášet i na klubovou úroveň.
„Chci se tomu i nadále věnovat a pracovat na sobě, baví mě to, což je to nejlepší, co se člověku může stát."
V dnešním hokeji to je asi nezbytné, že?
Souhlasím. Hokej se rychle vyvíjí a je to velmi důležité. Rozhodují detaily. Já jsem měl většinou na starost stickhandling, což je technika s hokejkou. Jirka je expert hlavně na bruslení, dost věcí jsem od něj pochytil a pak se věnoval i tomuto.
Trénování v klubu i dovedností je to, čím se chcete v budoucnu živit?
Určitě! I teď mi to pomáhá, do určité míry to je náplň mojí práce. Chci se tomu i nadále věnovat a pracovat na sobě, baví mě to, což je to nejlepší, co se člověku může stát. Chodím tam s radostí, to jsem z profesionálního hraní poslední roky nepociťoval...
Foto: Daniel Kinc, HC MUNI
Share on Facebook
