„Hey, Peter!“ Průcha o českých Rangers, skákající O2 areně i útěku z Pardubic: Hokej byl mojí součástí
Petr Průcha.
|
Foto: X @SNYRangers
Vyhrál extraligu, mistrovství světa a bojoval s Jágrem o Stanley Cup. A stále mu bylo jen 23 let. Petr Průcha byl jedním z nejšikovnějších českých útočníků. Jako kdyby svým stylem předběhl dobu – nechybělo mu rychlé bruslení, schopnost kombinace, ani důraz. Jen kariéru musel ukončit příliš brzy…
Dnes je mu 41 let, se zdravotními problémy způsobenými mnoha otřesy mozku už se naučil žít. Hokej sleduje zpovzdálí, občas si pustí zajímavější zápasy Pardubic nebo sestřihy z NHL.
A v sobotu se Petr Průcha i chystá na led během pardubického Souboje legend. „Když se mě zeptáte, určitě je to skvělý pocit, že jsem už v tak mladém věku mohl být mezi takovými hráči,“ popíše upřímně své vzpomínky.
Do výjimečného rozhovoru šel naplno, stejně jako do každého souboje ve své kariéře.
Co je náplní vašeho života po kariéře?
Hodně sportuju, moje tělo je tak zvyklé na sport, že bez něj nemůžu být, bez toho třeba ani nespím a nemůžu usnout. Dělám to, co mi hlava povolí. Chodím do posilovny, baví mě kitesurfing, zahraju si tenis. Střídám Prahu a Španělsko. (usmívá se)
Stihnete před pardubickou exhibicí ještě nějaký trénink?
Dlouho jsem nic podobného nehrál, navíc teď trávím hodně času právě u moře. Přiletím skoro až přímo na zápas, takže jsem zvědavý, jak to bude s mojí aktuální formou na ledě. Ale určitě to bude super pro lidi. Uvidíme se taky s klukama v kabině, těším se na společnou srandu.
„Moje tělo je tak zvyklé na sport, že bez něj nemůžu být, bez toho třeba ani nespím.“
Strachem ze zranění netrpíte?
Z toho si hlavu nedělám, ani na to nemyslím. Špatně spadnout můžu i venku při procházce… Ale do Španělska teď jezdím velmi často, a když si jdete zahrát hokej jednou za měsíc, člověk se do toho blbě dostává. Potřebuju mít víc času v Česku a zabruslit si aspoň třikrát za sebou, pak je to lepší… Mnohem víc mě to baví, protože nohy a ruce dělají to, co chce hlava. (usmívá se)
Jak si člověk zvykne na nějakou úroveň, těžko kouše, když pomalu upadá?
Přesně tak. Když z toho vypadnete, ztratíte rychlost. Třeba i myšlenku máte, ale nepovede se provést tak, jak by člověk chtěl. Ale do Letňan jezdí dobří kluci, má to slušnou úroveň, takže se vždycky těším. Kromě bývalých reprezentantů s námi přes léto chodí i hráči z NHL.
Na sobotní exhibici zase obnovíte starou partu. A hlavně památný pardubický útok Koukal – Kolář – Průcha.
Nad hokejem nebudeme muset ani přemýšlet! Naše hra se asi nikdy nezměnila, takže nebude těžké navázat na spolupráci z minulosti.
„Jako expert se mi líbí, nikdy neuměl mluvit a naučili ho to hezky.“
Petr Koukal navíc v aktivní kariéře ještě pokračuje…
Na galavečeru ke sto letům pardubického hokeje jsem se s ním o tom bavil. Dělali jsme si z něj srandu, že toho hokeje nechce nechat, aby nemusel být pořád doma. (směje se) Jako televizní expert se mi ale líbí, nikdy neuměl mluvit a naučili ho to hezky. (směje se) Jde mu to dobře a dá se poslouchat.
Hodně jste si rozuměli i v osobním životě. Odráželo se to pak na ledě?
Vždycky to pomůže. Určitě to tomu něco přidalo, mimo zimák jsme spolu trávili dost času.
Do extraligy jste naplno vlétli v roce 2002. Souhlasíte s Petrem, že jste tehdy trochu určili trend, jak má vypadat čtvrtý útok?
My jsme náš herní styl měli přirozeně. Chodili jsme na led s tím, že máme týmu přinést energii, trochu zamotat soupeře po rozích, nahodit puk před bránu a zkusit dorazit. Ze začátku nám to nikdo ani nediktoval.
„Chodili jsme na led s tím, že máme týmu přinést energii, trochu zamotat soupeře po rozích, nahodit puk před bránu a zkusit dorazit.“
V áčku jste pod trenérem Říhou navíc dostali šanci ve správný čas, Pardubice byly na vzestupu. A během výluky 2005 jste slavili titul.
Byl to taky dril a dřina, přes léto i třífázové tréninky, ale takový hokej je. A v těch sezonách se nám dařilo, takže opravdu můžu potvrdit, že jsme si užívali. (směje se) Když se týmu daří, vždycky je to zábava. V kabině je to skvělé, každý se těší na trénink i na zápas. Hokej vám dělá radost.
Petr Průcha. | Foto: X @nyrangersmuse
O měsíc později jste další zlatou medailí navázal i na mistrovství světa. Dělá vám zpětně radost, že jste byl součástí jednoho z nejlepších výběrů české historie?
Takhle – já se o hokeji snažím skoro nepřemýšlet, protože mi to připomíná, že nemůžu hrát a dělat to, co mě extrémně bavilo. Hokej byl mojí součástí celý život… Ale když se mě takhle zeptáte a zavzpomínám, určitě je to skvělý pocit, že jsem už v tak mladém věku mohl být mezi takovými hráči. Zahrát si s legendama a učit se od nich, to byla paráda.
„Já se o hokeji snažím skoro nepřemýšlet, protože mi to připomíná, že nemůžu hrát a dělat to, co mě extrémně bavilo.“
Musela to být jízda, bylo vám 22 let… Nevnímal jste i trochu tlak na výkon?
Spíš naopak. Každý mladý hráč má v sobě drzost a takový pocit, že si hledá místo v týmu a v dospělém hokeji. Ten tlak na mě tedy vlastně nebyl. V reprezentaci jsme s Alešem Hemským byli jedni z nejmladších, zatímco tlak dopadá na lídry, kteří musí táhnout tým. A když se nedaří, novináři se sesypou na ně. Kluka ze čtvrté lajny lidé tolik neřeší. Takže já si nic nepřipouštěl, hrál jsem v klidu a ukázal to nejlepší, co jsem mohl.
Do zámoří jste pak ale odcházel s komplikacemi. Pardubický klub vám dokonce hrozil žalobou.
Tenkrát ještě neexistovala smlouva mezi IIHF a NHL. Já měl v Česku platný kontrakt a pan Kusý mě v žádném případě nechtěl pustit, takže jsem v podstatě utekl. (Za Průchu nakonec Pardubice získaly zhruba 4,5 milionu korun – poznámka redakce) Musel jsem se rozhodnout, jestli to risknout, nebo ne, protože taková šance už nemusela nikdy přijít. Teď bych neměl vzpomínky, které mám.
„Musel jsem se rozhodnout, jestli to risknout, nebo ne, protože taková šance už nemusela nikdy přijít.“
Třeba na legendární tým Rangers, kde jste měl šest českých spoluhráčů.
To byla úplná pecka. Na jednu stranu to bylo skvělé, cítil jsem se jako doma. Ale za první tři roky jsem se skoro nenaučil ani slovo anglicky, protože celá kabina jen mluvila česky. Hokejová léta to každopádně byla nejlepší, co jsem mohl zažít.
A jaké bylo nastupovat vedle Jaromíra Jágra?
Hrát s ním v lajně bylo speciální, kolem něj se vždycky stavěl tým. V lajně s Jágrem musíte pochopit, co mu sedí. Ale on dobře komunikuje a vysvětluje, co potřebuje na ledě. Jeho pětka měla jasně dané, co bude hrát. A hokejista se vždycky musí přizpůsobit ostatním, takže tohle problém nebyl.
Cítil jste, že vás pozvedl ještě na vyšší úroveň?
Tenkrát udělal asi sto bodů za sezonu, takže bodově určitě pomohl. Ale celý ten tým byl narvaný hvězdami. Během mé druhé sezony Rangers koupili Shanahana, Druryho, Gomeze… Pak už to bylo jedno jméno vedle druhého.
„Za první tři roky jsem se skoro nenaučil ani slovo anglicky, celá kabina mluvila česky.“
Jak na vás působilo prostředí ikonického města?
Měl jsem New York hrozně rád. Pro mě je to jedno z nejlepších měst na světě. Samotný Manhattan úplně miluju, na jednom místě tam najdete úplně všechno. Můžete si tam najít zábavu světové úrovně, nebo se klidně někam schovat. Hokejově to bylo asi moje úplně nejlepší hokejové období.
Z Pardubic to ale musel být pořádný skok. Najednou jste žil v obří metropoli, kolem sebe mrakodrapy, skoro žádnou přírodu…
To byla určitě velká změna, už jenom to spaní, když vám pod okny pořád jezdí taxíky a troubí na sebe. New York opravdu nikdy nespí, i ve dvě ráno jsou zácpy na ulicích, hluk a světlo. Ale neměl jsem s tím problém, na velkoměsto jsem si zvyknul celkem rychle.
A Jaromír Jágr vyučoval češtinu.
Jasně, každou chvíli mi to někdo posílá…
Hláška „Hey, Peter, smrdíš jako prase“ mezitím zlidověla…
Byla to hrozná sranda, natáčení jsme si užili, bavilo nás to. Těch reklam jsme natočili několik. Já tehdy neměl Facebook ani Instagram a žádnou pozornost jsem si neužíval a nepřipouštěl. Spíš jsem se tomu vyhýbal. Ale tohle byla reklama pro televizi, každému to přišlo vtipné, takže na to vzpomínám v dobrém.
„Byla to hrozná sranda, natáčení jsme si užili, bavilo nás to.“
Co chybělo týmu Rangers, aby to dotáhl dál, než do semifinále konference?
Ani bych neřekl, že jsme postrádali kvalitu, ale NHL je tak vyrovnaná, že v play off záleží na aktuální formě, na laufu, do kterého se dokáže dostat. A záleží i na zkušenostech hráčů. Tam je tolik proměnných, že slavit pohár může klidně tým, který byl na hraně play off. Což se i několikrát stalo, ať už šlo o Los Angeles v Americe, nebo Třinec u nás. Je to o maličkostech.
Vracíte se občas do New Yorku?
Naposledy jsem tam byl před covidem, ale určitě se tam ještě někdy podívám. Je to místo, kde se člověk za týden parádně nachodí. Dám si jídlo, nějaké dobré pivo, a cítím se, že jsem dobře strávil volný čas.
Petr Průcha během utkání NHL v Praze. | Foto: X @HCPCE
Kromě dvou let v Arizoně jste si zahrál ještě v Petrohradu. Velká změna?
Je to krásné město, ale velká nevýhoda je, že je tam přes zimu skoro pořád tma a obrovská zima. Člověk se nejde jen tak projít po městě, když má den volna, protože to mrazy a počasí nedovolí. Tam to bylo vyloženě jen o hokeji.
Asi jste zažíval i složitější cestování než v NHL?
Z Petrohradu do Chabarovsku to bylo i s mezipřistáním, asi sedm časových pásem. Pak jsem vždycky odehrál jedny z nejhorších zápasů, protože jsme začínali hrát zápas třeba ve čtyři ráno našeho petrohradského času. Většinou se přiletělo těsně před zápasem a rychle jsme odlítali zpátky, abychom nebyli v cizím časovém pásmu až tak dlouho a nerozhodili si spánkový režim. Ale stejně to nejde. Jakákoli hodina je znát.
S reprezentací jste i díky angažmá v Evropě stihl bronzová mistrovství 2011 a 2012. Dalo se z nich vytěžit víc?
Vždycky se z toho dá vytěžit víc, jako když jsem mluvil o play off... Ale na šampionátu je to ještě o něco složitější, je to jen o jednom zápase. Může se stát cokoli, nám bohužel obě semifinále nevyšla. V Bratislavě to ale hodně mrzelo. Tam jsme mohli udělat titul v domácí atmosféře, bolelo to dost. Ale i bronz beru jako úspěch, vždycky je dobré zakončit turnaj vítězstvím.
„V Bratislavě to ale hodně mrzelo. Tam jsme mohli udělat titul v domácí atmosféře, bolelo to dost...“
Do Pardubic už jste se vrátit nestihnul, i když jste si to přál. Bylo někdy blízko k návratu?
V jednu chvíli jsem o tom intenzivně přemýšlel, když jsem asi po roce a půl od posledního otřesu mozku začal chodit na led v Letňanech a cítil jsem se skvěle. V uvozovkách se mi i dařilo, věřil jsem, že by to mohlo jít. Ale pak do mě jen trochu škrtnul ramenem protihráč, byl to nezaviněný střet. A zase jsem byl měsíc úplně mimo. Takže přestávalo dávat smysl, abych se vracel do kontaktního hokeje.
Jak vidíte šance Dynama na úspěch?
Mají silný tým, hokej teď dělají dobře. Loni ale proti Třinci narazili na hodně kvalitní obranu. Kdyby bývali postoupili, tak si myslím, že už by je nic nezastavilo. Bohužel to nevyšlo.
„Věřil jsem, že by to mohlo jít. Ale pak do mě protihráč jen trochu škrtnul ramenem a zase jsem byl měsíc úplně mimo.“
Může vám zatím dělat radost alespoň návrat profesionálního hokeje do Chrudimi.
Chance ligu nesleduju, ale jo, Chrudim je pro mě speciální. Narodil jsem se tam, a když mě Pardubice v sedmnácti letech prodaly jako neperspektivního hráče do druhé juniorské ligy, tak jsem tam odehrál celou sezonu a byl to jeden z mých nejkrásnějších mládežnických roků. Hrozně rád na to vzpomínám, navíc tam žije i moje babička, takže tam rád jezdím. (směje se)
Navštívíte nějaké zápasy alespoň na domácím mistrovství světa?
Vždycky to tady má fantastickou atmosféru, kdo by se na to netěšil… To je svátek. Bylo by skvělé, kdyby tady kluci udělali titul. To by v Česku bylo hodně veselo!
Před skoro dvaceti lety jste si v nové O2 Areně mistrovství světa zahrál. Asi speciální pocit, ne?
To bylo úžasné, takovou atmosféru jsem na hokeji už snad ani nezažil. Když tehdy lidi zpívali: „Kdo neskáče, není Čech“, tak jsem si vzpomněl, že se hala sotva stíhala dostavět. A přímo během zápasu jsem si říkal: „Co když ta hala spadne?!“ (směje se) Skoro dvacet tisíc lidí skákalo, bylo to neskutečné. Mám nádherné vzpomínky.
Share on Facebook
