Havlín o životní sezoně, roli sudího či soupeři Kunstovi. Byl jako můj táta, říká
Foto: Juliana Zash
Sparta odstartuje klíčovou část sezony jako nejlepší celek DHL Extraligy juniorů, což si však hráči kvůli důslednosti kouče Jana Tlačila příliš neužijí. Životní sezonu prožívá zadák Ondřej Havlín, který si drží parádní bilanci bodu na zápas. V boji o play off čeká Pražany atraktivní skupina s východočeskými celky a posíleným Libercem, na který se právě Havlín hodně těší.
Jak si v kabině užíváte pozici nejlepšího juniorského týmu?
Nedá se říct, že užíváme. Trenér nás drží dost zkrátka, ale máme v týmu uvolněnější atmosféru. Sice jsme první, ale je to jenom o tvrdé práci. Nic není zadarmo. A taky je to hodně o týmu, kdybychom nebyli takový tým, nemohli bychom být na vrchních příčkách. Každý sám si musí jít za svým cílem, všechno je o týmové práci. Záleží, jak tým funguje. Musíme padat jeden za druhého a držet spolu. Jsme na Spartě jedna parta a jedna rodina.
Čeká vás skupina E, kde všechny soupeře dobře znáte. Jak velká to bude výhoda?
Se všemi jsme hráli už v základní skupině a všechny zápasy byly těžké. Každý zápas se vyvíjel úplně jinak. Nesmíme koukat, proti komu budeme hrát, ale musíme předvádět hokej, který chceme. Pak můžeme uspět. Když budeme hrát to, co jsme hráli na začátku sezony, můžeme skupinu zcela ovládnout, ale je to jenom o nás. Týmy si ale začaly stahovat kluky z dospělého hokeje, takže budou zápasy zase vypadat úplně jinak.
„Liberec bude našlapaný, ale v juniorce je úplně jiný hokej. Můžou ze zkušenosti v první lize těžit a nemusí.“
Nejvíc posílili Bílí Tygři. Souhlasíte?
Liberec si stáhl kluky z Benátek, ale my si taky budeme brát zpátky dva nebo tři kluky, které nám rozstrkali. Uvidíme, jestli nám vrátí Vojtu Kropáčka z Litoměřic. Pak byli kluci, kteří cestovali, Štěpán Čech nebo Michal Klimo. A přijdou Daniel Poizl s Honzou Klodnerem, kteří nám určitě taky hodně pomůžou. Uvidíme, kde se nám vrátí, všechno bude záležet na vedení.
Jak moc můžou Liberci pomoci hokejisté z Benátek nad Jizerou, kde dostávali hodně prostoru?
Liberec bude našlapaný, ale zase v juniorce se hraje úplně jiný hokej, než je ten dospělý. Můžou ze zkušeností v první lize těžit a nemusí. My se ale nebudeme koukat, proti komu hrajeme, prostě to bude soupeř, kterého budeme chtít porazit. Jsem ve spojení s Vráťou Kunstem, který už snad třetí rok nastupuje v Benátkách. Říkal mi, že nastupuje za juniorku, takže se asi potkáme, což jsme si přáli.
S Kunstem se znáte z žákovských let?
Když přišel Vráťa na Spartu někdy ve čtvrté třídě, hrozně jsme si sedli a hráli jsme spolu v obraně. Byli jsme jak bráchové, ale on byl spíš takový můj táta, protože jsem byl menší a mladší. Vycházeli jsme i s rodinou. Mám ho strašně rád, jsme jako rodina. Pak kvůli nějakým neshodám odešel do Liberce.
Foto: Juliana Zash
Takže pro vás vzájemné zápasy budou hodně speciální?
Bude to pro nás výjimečné a budeme se motivovat, když proti sobě budeme hrát. Ale to i s ostatními soupeři, se kterými se známe několik let. Konkrétně s Dominikem Chárou z Pardubic, Dominikem Sklenářem z Hradce nebo kluky z Liberce – Péťou Šafařovským, brankářem Lukášem Paříkem, Vráťou nebo Michalem Teplým. Nepůjdeme proti sobě, ale budeme se motivovat.
Jakým hokejem se budete chtít v boji o play off prezentovat?
Máme tři pravidla, která nám říká pan Tlačil před každým zápasem. Musíme rychle přemýšlet, rychle hrát... a ještě jedno, které už si nepamatuju. Je to jedno, prostě musíme hrát rychle, tak bych to asi shrnul. Máme tři pravidla a já si pamatuju dvě. (smích)
Začnete se dvěma bonifikačními body. Budou velkou výhodou?
Body nám určitě pomůžou, bude to pro nás výhoda, ale nesmíme na to spoléhat. Musíme brát i všechny zbylé body. Soupeři se na nás budou chtít vytáhnout, buď proto, že jsme vyhráli základní část, nebo jenom proto, že jsme prostě Sparta.
„Všichni se na nás chtějí vytáhnout, protože jsme Sparta, ale my právě proto musíme více makat.“
Je náročné být sparťan, kterého chtějí všichni srazit?
Kvůli tomu je na nás větší tlak, ale nemůžeme se na to vymlouvat. Hrajeme za Spartu a je to stejné, jako bychom hráli kdekoliv jinde. Všichni se na nás chtějí vytáhnout, ale my právě proto musíme zápasy více žít a makat. Všechny zápasy budou atraktivnější.
Vaše skupina je územně hodně u sebe. Vnímáte menší cestování jako výhodu?
Pomůže nám to v hodně ohledech, protože nebudeme muset jezdit jako v posledních kolech na tripy na Moravu nebo na jih. Z autobusu jsme vždycky rozlámaní, a to nehodnotím, jaká je situace na silnici. Mně osobně to ale nevadí. Každý máme svůj rituál. Někdo kouká na filmy, někdo poslouchá písničky. Já si dám sluchátka, pustím si hudbu a snažím se spát, abych nějak překlenul dobu na cestě. Pro mě je spánek nejlepší, pak se cítím lépe i na zápase.
Posloucháte v různých fázích před utkáním jinou hudbu?
Když vystupuju z autobusu, snažím se poslouchat Eminema, ten mě dokáže nakopnout. Od téhle sezony jsem si navyknul, že když přijedu na zimák, jdu do šatny a pak ještě před odjezdem poslouchám Roxette. To je zase uklidňující hudba. Pak na zimáku už poslouchám jenom takové nakopávačky, právě Eminema a Simple Plan.
Jako obránce pořád držíte průměr bodu na zápas. Čím to, že se vám tak daří?
Není to jenom o mně. Kdybych neměl kluky v týmu, nemohl bych na vrchních pozicích vůbec být nebo mít tolik bodů. Jako obránce jsem nikdy tolik bodů neměl. Podobnou sezonu jsem zažil v lize mladšího dorostu na Kobře, než jsem si posunul kotník. Tam se mi dařilo, ale je to prostě o celém týmu, není to o jediném člověku.
Bilance 16 gólů a 25 asistencí asi napovídá, ale jak to vnímáte vy osobně: Přihrát, nebo vystřelit?
Nejsem žádný alibista. Jsem radši, když na gól přihraju, než když ho sám dám. Pokud mi tam něco padne, mám radost. Hlavně když dám nějaký důležitý gól, který je potřeba. I tak jsem ale typ hráče, který raději přihraje.
Foto: Juliana Zash
I jako zadák jste vstřelil dva góly v oslabení. Jak se to seběhne, že se dostanete k zakončení?
Za to taky někdy dostávám menší vykřičníky. Většinou někoho vidím, jak vyváží puk, tak neváhám a jdu ho podpořit. Pak ke mně puk vypadne a nějak to tam spadne. Ani nevím jak. Jsem prostě ofenzivní obránce, říká mi to hodně lidí. Trenéři se mě pokouší krotit, ale já se pořád snažím hrát stejný hokej. Vím, že jsem obránce, nejsem útočník, takže musím hrát do defenzivy, ale když už můžu, podpořím útok. Nedělá mi to problém.
Nechtěl byste tedy hrát vepředu?
Já jsem v útoku hrával. Někdy kolem osmé třídy jsem měl v každé sezoně vážnější zranění. Pan Kročák chtěl, abych hned po zranění hrál, tak mě dal do útoku s Dominikem Arnoštem, se kterým jsme si neskutečně rozuměli. V mladším i starším dorostu jsem oba roky hrával obranu i útok, který mě asi bavil více, protože se tam více bruslí. Každá pozice je jiná, nedá se to moc srovnávat.
Obranu doplnili v posledních týdnech i Daniel Poizl a Jan Klodner. Jak moc zvýší v týmu konkurenci?
Kluci jsou šikovní. Když jsme se dozvěděli, že přijdou, a začali s námi trénovat, báli jsme se, kdo a jak bude hrát. Ale nesmíme to řešit, musíme dát ze sebe maximum, abychom ukázali, že to místo v týmu máme mít. Kluci jsou stejní jako my. Hrají stejnou hru jako my, takže se musíme porvat o místo. Nastupují v mužích, což jim dá zkušenosti, ale juniorská soutěž je úplně jiná. Do kolektivu zapadli dobře, nikdo s nimi nemá problém. Kluci si na nic nehrají. Bereme je jako tým, jsme jedna parta.
Foto: Juliana Zash
Kromě zmíněných zadáků přišel také útočník Jakub Konečný. Jaký budou mít všichni tři přínos pro tým?
Kubu Konečného jsme ještě moc nepoznali, protože byl zraněný, ani jsem ho nikdy neviděl hrát. Znám jenom jeho tátu, který si mě bral na tři zápasy do Žďáru. Pojzlík je hodně ofenzivní obránce, hodně podobný jako já nebo Marek Bláha. Jsme stejné typy – hodně podporujeme útok. S Klodnym jsem hrál v obraně a neskutečně jsme si rozuměli na to, že jsme spolu nikdy v životě nehráli a viděli se párkrát na tréninku. V derby jsme odehráli velmi dobrý zápas. Budou pro náš tým přínosem, uvidíme, jak se to projeví v zápasech. Budeme rádi, když s námi do bojů o play off půjdou.
„Bál jsem se, ale už po prvním zápase jsem byl strašně nadšený a nejradši bych ve Žďáru zůstal.“
Už jste zmínil první starty za Plameny. Jak velký je rozdíl mezi druhou ligou a juniorkou?
Je to úplně odlišný hokej. Chlapi berou hokej jinak než my, mládežníci. Je to o tom, že chlapi opravdu plní, co jim trenéři řeknou, což v mládežnických týmech není vždycky. Mladší hráči si radši udělají bognu na druhou stranu, než by měli. Je to úplně jiné. Je to tvrdší, vyspělejší a hraje se to více hlavou.
Jak jste si užil chlapské duely?
Bál jsem se, protože jsem nevěděl, co od toho očekávat. Po prvním zápase jsem byl strašně nadšený. Říkal jsem, že bych ve Žďáru nejradši zůstal. Moc se mi tam líbilo. Parta, trenéři a všichni okolo byli neskutečně milí. Přijali mě a nebyla tam žádná závist. ‚Ježiš mladý, sebere mi místo.‘ Nic takového nebylo. Právě naopak mě všichni povzbuzovali a chválili. Opravdu se mi tam líbilo.
Foto: Juliana Zash
Premiéru jste oslavil vítězným gólem. Co vám v tu chvíli proběhlo hlavou?
Celý zápas byl zvláštní. V prvním střídání se ke mně dostal asi po třech nebo pěti vteřinách puk, já jsem ho okamžitě odpálil od sebe, protože jsem byl hrozně nervózní. Celý stadion jenom udělal: ‚ó‘. V dalším střídání jsem měl zase kontakt s pukem, udělal jsem kličku a rozjel útok, už mi to tolik nevadilo. Nervózní jsem byl asi do půlky druhé třetiny, kdy to ze mě opadlo a neměl jsem tak ztuhlé ruce. Ve druhém střídání po tom jsem právě dal ten gól, kdy mi nahrával Honza Tlačil. Bylo to neskutečný. Jen jsem zavřel oči, vystřelil a pak slyšel diváky, jak začali křičet. Vůbec jsem v ten moment nevěděl, co mám dělat. Kluci mi pak i dovezli puk a říkali, že to budu mít hodně drahé.
Už od listopadu byste nemusel hrát s košíkem, ale pořád ho máte. Proč?
Dohraju s ním sezonu, protože jsem měl osmnáct v listopadu, tak jsem nezačínal s plexi. Týden zpátky, když jsme hráli s Litvínovem, jsem dostal ze spodku i pod mřížku, a měl jsem rozseklý ret, takže si ji ještě nechám. Plexi si vezmu až po sezoně, abych si na něj zvykl v přípravě.
„Pomohlo mi to v tom, že musím s lidmi mluvit úplně jinak, když jsou v euforii. Rozhodčí to mají strašně těžké.“
Ale v jiné roli s plexi zkušenosti máte, protože jste i rozhodčí. Jakou máte licenci a jak vás vůbec napadlo, že začnete pískat?
Pískám děti do osmé třídy. Náš bývalý spoluhráč Viktor Kozák už pískal snad dva roky a mně se to vždycky líbilo. Lidi okolo pískání, které jsem díky němu poznal, byli super. Proto jsem si řekl, že si licenci udělám. Potkal jsem tam super kluky, například jsme se tam sešli s Erikem Hlinkou, který dělá kapitána v juniorce Letňan. A vůbec rozhodčí z Prahy nebo i další, kteří tu jenom pískají, jsou super.
Změnil jste díky své zkušenosti názor na sudí, kteří vás pískají jako hráče?
Některé rozhodčí znám i osobně, ale já jsem nikdy s rozhodčími problém neměl. V euforii si řeknu, že je to bůh ví co. Nebo si třeba uvědomím, že bych to posoudil jinak, ale mám to zase z jiného pohledu. Všichni jsme jenom lidi. Vím, jaké to je. Vím, co trenéři dokážou. V mém třetím zápase na velkém hřišti, kde se píská ve dvou, na mě začal trenér řvát. Je to takový jiný pocit. Pomohlo mi to v tom, že musím s lidmi mluvit úplně jinak, když jsou v euforii. Rozhodčí to mají strašně těžké.
Foto: Juliana Zash
Share on Facebook
