Fotka jako sport: Vidím v tom budoucnost, říká Knap. Baníku má co nabídnout
Jakub Knap
|
Foto: Jan Hutter
Mladí hokejisté ve svých klubech většinou s očekáváním vyhlíží první profesionální kontrakt. Donedávna ještě obránce sokolovského dorostu Jakub Knap se dočkal a v šestnácti letech podepsal v Baníku svou první smlouvu, nikoliv však hráčskou. Knap se našel ve sportovní fotografii, stal se hlavním fotografem svého klubu a dává si další nemalé cíle.
Jakub Knap šel do uplynulé sezony s tím, že bude jeho poslední. Ačkoliv strávil jako hokejista deset let, rozhodl se vydat jiným směrem. Před třemi lety jej uchvátilo focení a za poměrně krátkou dobu už ušel v tomto odvětví velký kus cesty a nabral cenné zkušenosti.
V klíčových fázích sezony navíc mladého beka zastavilo zranění, a tak nemohl sokolovskému dorostu pomoci přímo na ledě. Jakožto týmový hráč ale nechyběl na jediném zápase a přispěl jinak...
Jakube, jak jste se dostal k focení?
Přibližně před čtyřmi lety jsme si ještě před koronivarem chodili s kamarády ven kopat. To jsem ještě používal mobil, ale když jsem viděl nějakou kytku nebo kamarád zapózoval, tak jsem to vyfotil. Vím, že to všechno začalo jednou fotkou. Během zápasu A-týmu v Sokolově jsme se o přestávce sbalili a u fotbalového hřiště byl přívěs na auto. Kamarád si tam sedl a já jsem ho vyfotil ve tmě.
Proč zrovna sportovní fotka?
V té době už jsem dávno hrál hokej, takže se to dalo spojit. Na zimáku bych byl tak i tak. Ještě ten rok jsem k narozeninám dostal první foťák, díky čemuž jsem mohl začít chodit fotit na zimák. Sice to nebylo na takového úrovni, ale nastal zlomový moment, kdy jsem si uvědomil, že v tom vidím všechno, vidím v tom budoucnost.
„Bral jsem to jako sport. Ve sportu když člověk trénuje, tak se zlepšuje.“
Co za zlomový moment to bylo?
Těch zlomových bodů bylo popravdě víc. Beru za takový moment každý, který mě utvrdí v tom to dělat. V tuto chvíli jsem si řekl, že mě to baví. A když už jsem ten foťák dostal, tak jsem jej chtěl využívat. Bral jsem to jako sport. Ve sportu když člověk trénuje, tak se zlepšuje. A já to takhle mám už čtyři roky ve focení. Když je možnost jít někam fotit, tak jdu, protože to mám vlastně jako trénink.
Jak náročné bylo kombinovat focení s vlastními tréninky a zápasy?
Ze začátku to nebylo zas tak těžké, protože jsem chytil správnou dobu na to začít fotit. V roce 2020 začala koronavirová krize a my jsme nemohli trénovat a hrát. Sezona nám skončila dřív a v tu chvíli to nebylo zas tak těžké. V době, kdy se začalo rozvolňovat, už jsem měl nakoupené lepší objektivy, což bylo výhodnější v tom, že jsem mohl chodit na zápasy A-týmu. Zároveň jsem ale nemohl být na každém, protože jsme měli tréninky a hráli zápasy. Na druhou stranu to ale vůbec složité nebylo, protože člověk by na tom zimáku byl tak jako tak. Takhle si to akorát prodloužil o nějaké dvě hodiny a takzvaně měl hokej zadarmo.
Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Jak tedy vypadala třeba vaše minulá sezona?
Minulou sezonu jsem byl na několika pozicích. Byla jsem hráč, fotil jsem pro Sokolov, částečně i pro Energii Karlovy Vary a do toho jsem ještě pískal jako rozhodčí. Minulou sezonu to bylo tak, že člověk přišel na zimák v sobotu ráno a mohl odcházet v neděli večer. Byly to většinou dvanáctihodinovky, protože mě to zaprvé bavilo a zadruhé bych na zimáku stejně byl skrz tréninky a zápasy.
V Lize dorostu jste ovšem se Sokolovem neodehrál všechny zápasy…
V této sezoně mě postihlo zranění, měl jsem zablokovanou krční páteř, což mě omezovalo v hraní, protože jsem nemohl do osobních soubojů. Ve vyhrocených zápasech, kdy jsme bojovali o horní příčky, jsme se s trenéry rozhodli, že nebudu nastupovat. Já jsem ale odjakživa týmový hráč, nedalo mi to a musel jsem úplně všude jezdit s týmem a být na každý domácí zápas. Do toho jsem ale ještě pískal a musím říct, že uplynulá sezona mi do rozhodcovské kariéry dala strašně moc. Kombinoval jsem tedy focení pro dva týmy, pískání a hokej.
Jaké to je fotit svůj tým, ve kterém jinak hrajete?
Občas tam nastávaly různé situace (směje se). Vzhledem k tomu, že jsem za ten tým nastupoval a obětoval jsem pro něj všechno, málem i schopnost chodit, tak se stávaly věci jako třeba v Třemošné. Kvůli tomu, jak jsem byl jako fotograf zaujatý do hry, jsem byl vykázán ze střídačky. Nicméně jsem se i tak snažil kluky podporovat, protože si myslím, že za tu sezonu už jsme nebyli tým, ale druhá rodina. Kdykoliv se na mě kluci mohli během zápasů s čímkoliv obrátit, pomáhal jsem i trenérům.
„Docela mě mrzí, že mládež není dokumentovaná takovým způsobem, jakým by si zasloužila.“
V Baníku ale jinak figurujete jako hlavní fotograf, smlouvu s klubem jste podepsal už ve svých šestnácti letech…
Už sezonu předtím jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl zkusit fungovat v klubu jako hlavní fotograf. Samozřejmě jsem to vzal, protože fotit nebo jakkoliv pracovat pro svůj rodný klub je šance, která se neodmítá. Přineslo mi to hodně pozitivního.
Jak to brali spoluhráči?
Spoluhráči byli rádi. A co si budeme, já to říkám pořád někomu, ale docela mě mrzí, že mládež není dokumentovaná takovým způsobem, jakým by si zasloužila. Nevím tedy, jak v ostatních krajích, ale v Karlovarském určitě ne. Snažil jsem se klukům nabídnout fotky ze všech zápasů, aby tam každý nějaké své fotky měl. Myslím si, že spoluhráči za to byli hodně rádi. Měl jsem od nich i zpětnou vazbu, že občas je pro ně tak těžké si nějakou fotku vybrat, ani neví, jakou by měli sdílet, tak radši nesdílí žádnou (směje se). Ale člověka to potěší. Oni za tím schovávají radost.
Foto: Archiv Jakuba Knapa
Kam všude jste se díky focení dostal?
Začínal jsem na Baníku na zápasech A-týmu, to byla první šance. Hned nato jsme se jen tak náhodou bavili s kamarádkou Luckou Velinskou, která hraje ve Finsku. Psala mi, že jejich fotograf v Rovaniemi odchází do Helsinek a nikoho tam nemají. Ze srandy jsem jí napsal, ať mi tam něco zkusí najít. Ještě ten den mi z Finska přišla zpráva, že stačí, když si seženu letenku a oni už vše ostatní zařídí. Během dvou dnů jsem se rozhodl, sbalil, koupil letenky a dvanáct dní jsem fotil ve Finsku. Další šance se naskytla v přípravě před minulou sezonou, kdy hrály v Sokolově Karlovy Vary, odkud jsem následně dostal nabídku na pozici druhého fotografa. A další příležitosti přišly loni i letos v létě, kdy mi Tomáš Ceperko z TCC a trenér Akademiků Plzeň nabídl fotit jejich turnaj Avengers Games. S tím souvisí, že jsem měl dvakrát možnost si zafotit finále univerzitní ligy.
Co pro vás bylo největším zážitkem?
Záleží, jestli bych měl brát hokej i focení dohromady. Jestli ano, pak bych na první místo zařadil postup do Ligy dorostu. Hned za tím je můj výlet do Rovaniemi. Jsou věci, na které se nezapomíná. Třeba, když se člověk jen tak náhodou díky něčemu dostane do zahraničí. Za to bych umístil loňskou sezonu Ligy dorostu a na čtvrtou pozici možnost fotit extraligu, díky čemuž jsem se potkal třeba i se současným panem prezidentem. Bohužel až na pátou pozici teď zařadím focení pro HC Baník Sokolov.
„Jsem rád, že jsem mohl Baníku dobře odevzdat svých deset let, po které jsem tam působil jako hráč.“
Vyjmenováváte i zážitky z hráčské kariéry, tu jste ale po sezoně ukončil. Jak těžké rozhodování to pro bylo?
Já jsem byl rozhodnutý už sezonu předtím. Věděl jsem, že to bude moje poslední sezona. V půlce play off o postup do Ligy dorostu a před baráží jsem odletěl do toho Finska, které mě utvrdilo ve focení. To byl asi ten finální krok, kdy jsem si řekl, že další sezonu si půjdu užít, odevzdám v ní všechno, ale bude to takhle. A myslím si, že jsme si to opravdu užili. Všichni.
Jak na roky v mládežnických kategoriích vzpomínáte?
Jsem rád, že jsem mohl Baníku dobře odevzdat svých deset let, po které jsem tam působil jako hráč. Poznal jsem spoustu fajn lidí, kteří jsou v organizaci Sokolova. Ať už jsou to trenéři, hráči, nebo vedení. Jsem rád, že někteří trenéři to vidí taky tak. Například pan Holejšovský, který nás trénoval minulou sezonu, mi řekl, že na mě bude rád vzpomínat, i když jsme spolu prožili pár pekelných chvil, když jsem byl mladší. Zároveň si myslím, že mám Baníku ještě co dát. Aspoň ty dva roky, co mám v plánu.
Foto: Helena Smetanová
Zmínil jste, že také pískáte. Už jste to trochu naznačil, ale jak se to dá všechno zvládnout?
Já jsem takový, že se chci držet jenom u hokeje. Během sezony jsem to zvládal slušně, protože jsem se naučil rychle svléknout dres rozhodčího a obléknout dres hráče. Jak vnitřně, tak i navenek. Občas ale, i když znám všechna pravidla a vím, jak se rozhodčí chovají, tak mi to jako hráči uletí a padne tam nějaké nevhodné slůvko. To ale k hokeji patří, je to o emocích. Myslím si, že pro hokejisty je příjemnější si během sezony slušně přivydělat pískáním než chodit na brigádu někam na stavbu nebo točit zmrzlinu. Kromě základní výstroje to nic nestojí, využijí to, co už umí, navíc jsou pořád na ledě. Podle mě by všechny hokejisty bavilo vyzkoušet si hokej i z této druhé pozice.
Vidíte se v tomto směru i do budoucna?
Teď jsme v jednání s předsedou komise v Karlovarském kraji, kde jsme se bavili o tom, že bych mohl mít šanci pískat Ligu dorostu. Teď bych měl větší šanci si tuto soutěž zapískat, protože už nespadám do dané kategorie. Vidím v tom docela slušnou budoucnost, protože rozhodčích je v České republice málo, což všichni víme. Tudíž je větší šance se prosadit. Když se tedy člověk neuchytí jako hráč, tak je pořád šance se prosadit jako rozhodčí.
Využíváte svých zkušeností z ledu, jak z pozice hráče, tak rozhodčího, při focení?
Ano, při jistých situacích vím, co bude následovat. Například rozhodčí vylučuje, a to vždycky doprovází nějaké emoce. Za foťákem už se tedy připravím. Já se držím mottem, které vyslovil jeden fotograf pro IIHF, že to, co vidíš ty svýma očima, tak nevidí foťák. Tudíž se snažím být pořád připravený. Druhým pozitivem je, že vím, jaké fotky by hráči rádi měli. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako hráč v té generaci, která neměla dost fotek, tak vím, co si hráč přeje. Jakou fotku a v jakém zápase.
„Výhledově je mým asi největším cílem zafotit si na mistrovství světa, které bude v Česku.“
Jaké jsou vaše aktuální cíle?
Následující sezonu mám v plánu se focení věnovat ještě více, což bude možné díky tomu, že už nehraju. Kdybych měl zajít ještě víc do budoucnosti, tak mým největším plánem je se za dva roky po maturitě vrátit minimálně na jednu sezonu do Finska. Nebo celkově do zahraničí, kde bych se chtěl s profesí fotografa uchytit. Když to nevyjde, tak zůstanu v České republice a budu se focení a pískání věnovat naplno.
Splnil jste si už nějaké své dílčí cíle?
První roky jsem si žádné velké cíle nedával. Poslední dobou, když už mám lepší techniku a více zkušeností, tak už si těch cílů dávám víc a víc. Jedním z nich bylo například dostávat se do médií, jako je Hokej.cz a další portály. Výhledově je mým asi největším cílem zafotit si na mistrovství světa, které bude v Česku. Ať už jsou to příští rok muži, nebo v roce 2025 ženy. Člověk si pak dává víc cílů, když se dostane na takové akce nebo vidí, že se zase někam posunul. Je to motivace.
Foto: Archiv Jakuba Knapa
Share on Facebook
