Extraliga, nebo maturita? Herčík stíhá obojí. V sedmnácti trénoval s Nylanderem
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Obdivoval Petra Sýkoru, teď se učí od Roberta Říčky nebo Davida Ciencialy. Osmnáctiletý útočník Daniel Herčík je odchovancem Kolína, do Pardubic ho to ale vždycky táhlo. A díky skvělým výkonům v juniorce letos šestkrát naskočil i v extralize. V týmu Dynama tak rozšířil kolínskou partu.
Herčík už se může chlubit zkušenostmi i z mládežnických reprezentací nebo ze švédského dorostu. Pandemie koronaviru do jeho hokejového života zasáhla hodně silně, díky ní ovšem mohl několik týdnů trénovat s hvězdami NHL: Rasmusem Sundinem a Wiliamem a Alexanderem Nylanderovými.
Vzpomínáte si na své hokejové začátky?
Začínal jsem v Kolíně ve čtyřech letech, na zimák mě vzali rodiče. Vzpomínám si, že mě to ze začátku moc nebavilo, protože jsem dost padal, neuměl jsem bruslit a brečel jsem u toho. Ale postupem času se to zlepšilo a pak mě to chytlo. Jsem rád, že mě to baví doteď.
Dělal jste i nějaké jiné sporty kromě hokeje?
Když jsem byl malý, tak jsem hrál fotbal a s tátou i tenis. Ne nějak závodně, spíš jen volnočasově. Ale kolem sportu se to u nás doma točilo pořád.
Měl jste už tehdy nějaké hokejové vzory?
Když jsem byl starší, tak jsme jezdili na hokej do Pardubic. Nejvíc se mi líbil Petr Sýkora, protože dával spoustu gólů. V NHL se mi doteď líbí Patrick Kane.
„Nejvíc se mi líbil Petr Sýkora, protože dával spoustu gólů."
Vnímáte nějak speciálně fakt, že právě Petr Sýkora vás nyní trénuje?
Je to takové zvláštní, jezdil jsem se na Petra Sýkoru, Tomáše Rolinka a Davida Havíře koukat a teď mě trénují. Ale jsem moc rád, že mi radí takoví hráči, jako byli oni. Snažím se od nich brát co nejvíce rad a zkušeností.
Je vám teprve osmnáct let. Jaké byly první pocity, když jste poprvé přišel do kabiny A-týmu?
Když jsem byl na prvním tréninku, tak jsem nevěděl, komu vykat a komu tykat. Postupem času už je to ale lepší a cítím se víc uvolněně. Trenérům však stále vykám, jsem pořád mladý a myslím si, že je to tak správně.
Byl jste nejprve hodně nervózní?
Ze začátku docela ano, ale hodně mi pomohl Honza Košťálek, se kterým se znám od dětství. A taky Ondra Vála, který je taky z Kolína. Postupně jsem se více seznámil i s ostatními a teď už je to fajn. Kluci v áčku jsou skvělí.
„Hodně mi pomohl Honza Košťálek, se kterým se znám od dětství. A taky Ondra Vála, který je taky z Kolína."
Jan Košťálek je o osm let starší, jak se znáte?
Honza se z Kolína zná s mojí sestrou, protože jsou stejně staří. Takže jsem ho znal přes ní. Když jsem pak přestoupil do Pardubic, tak jsme v létě s Tomášem Mazurou, Matějem Blümelem a dalšími kluky jezdili trénovat do Nymburka. A tam jsem poznal právě i Ondru Válu nebo Ondru Matýse.
Cítíte se v týmu dobře i díky tomu, že nejste jediný junior v týmu? Do letošního ročníku vás zasáhlo už šest.
Určitě je to výhoda, protože se s mladšími kluky znám delší dobu, máme si co říct. Pomohli mi taky najít si cestu ke starším klukům, kteří už jsou v áčku delší dobu. Bylo to tak i ve Vrchlabí, kde se mnou hrál Tomáš Jelínek, který je taky z Kolína.
Takže kromě vás začínal s hokejem v Kolíně ještě Honza Košťálek, Ondra Vála a Tomáš Jelínek?
Přesně tak, máme tady už takovou kolínskou partu. (směje se)
„Máme tady už takovou kolínskou partu."
Jezdíte domů často?
Snažím se jezdit za rodinou vždycky, když to jde. Často třeba i po zápase juniorky v sobotu, jen na neděli, protože v pondělí už zase trénujeme. Přes týden jsem pak s některými dalšími spoluhráči na hotelu v Pardubicích.
Není to pro vás trochu složitější, že jste v Pardubicích bez rodiny?
Teď jsem v Pardubicích pátou sezonu, tři roky z toho už bydlím na hotelu. Ze začátku to bylo těžké, zvyknout si na to, že jsem tam sám… Máma za mě neuklízela, musel jsem se o sebe postarat. (směje se) Ale teď už je to úplně v pohodě.
Daniel Herčík | Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Když jste ve třinácti letech opouštěl Kolín, co rozhodlo pro přesun do Pardubic?
Rozhodovali jsme se mezi Pardubicemi a Libercem. Podmínky byly podobné, ale v Pardubicích jsem znal kluky z Kolína a měl jsem to mnohem blíž k domovu. Díky tomu jsem mohl dojíždět a ještě dostudovat základku v Kolíně. Je to 25 minut vlakem, takže to bylo v pohodě.
A ve studiu jste pokračoval v Pardubicích?
Na střední jsem pak chodil na potravinářskou školu, ale do druháku jsem přešel na dálkové studium jedné školy na Kladně. Tehdy totiž ještě nebyl covid, kvůli hokeji jsem hodně cestoval a hrál jsem i v mládežnických reprezentacích, takže v lavici jsem hodně chyběl. Teď už jsem ve čtvrťáku a budu maturovat.
Chystáte se už na zkoušku dospělosti?
Začal jsem číst knížky k povinné četbě, abych o nich pak něco řekl. (směje se) Píšu i seminárku, kterou pak budu prezentovat. Takže ano, snažím se připravit dopředu.
„Rozhodovali jsme se mezi Pardubicemi a Libercem."
Na stejnou školu chodí i váš spoluhráč Kale Costa, že?
Přesně tak. Je fajn, že tam nejsem sám. I když na hotelu je trochu složitější, soustředit se na školu. Ale snažím se, co to jde. Když mám volný čas, nedělám blbosti a věnuju se škole. Je pro mě důležité, abych ji dokončil.
Říkal jste, že jezdíte často domů. Jezdí vás rodiče na oplátku podporovat na zápasy?
Když hrajeme v Pardubicích nebo někde poblíž, tak se snaží jezdit na každé utkání. Ale třeba do Ostravy nebo Karlových Varů nejezdí.
A co na zápasy A-týmu?
Poprvé byli proti Litvínovu. Museli si to užít, byl to zajímavý zápas, pro diváky určitě zajímavý. Ale pro hráče trochu složitější. Hrál jsem ve čtvrté lajně s Ondrou Romanem a Filipem Kofferem. V první třetině jsme tam chodili, ale ve druhé a třetí už méně. Tak jsme se snažili pro kluky alespoň získat pásmo nebo vybojovat přesilovku. A myslím, že jsme se s tím popasovali dobře, i trenér nás chválil.
Jak jste se dozvěděl o prvním zápase za pardubický A-tým?
To bylo v říjnu, kdy jsem hrál proti Zlínu. Byl jsem v Kolíně a zrovna jsem si zařizoval nový pas na úřadě. Najednou mi volal Richard Král, že se zítra mám dostavit na trénink a že další den budu hrát. Byl jsem trochu nervózní, ale z toho mi pomohl právě Honza Košťálek. A nakonec to bylo super, moc jsem si to užil.
„Byl jsem trochu nervózní, ale z toho mi pomohl právě Honza Košťálek."
A celkem jste si i zahrál, osm minut na první start není špatný ice time.
Myslím si, že mohlo být i víc, ale bylo hodně vyloučení. I těch osm minut ale bylo super.
O váš první kontakt s áčkem ale nešlo…
Na některé tréninky jsem chodil už minulou sezonu a potom jsem hrál dva zápasy v přípravě, v prvním zápase proti Olomouci jsem dal i první gól. Potom jsem občas s áčkem trénoval.
Je to pro vás velký rozdíl oproti juniorskému hokeji?
Ze začátku jsem s tím měl trochu problém. Během přípravy byly tréninky v áčku náročnější. Teď už je to v pohodě a žádné rozdíly nevnímám. Ale je to samozřejmě rychlejší a silovější.
Připravilo vás na přechod do áčka i loňské působení ve Vrchlabí?
Určitě mi to pomohlo, poznal jsem, jak to chodí v seniorském hokeji. Rozkoukal jsem se a učil jsem se od ostatních hráčů. Třeba Tomáš Linhart hrál několik sezon v extralize…
Foto: hcdynamo.cz
Už jste zmiňoval i vaše působení v mládežnických reprezentacích – U16 a U17. V dalších výběrech už jste se ale neobjevil. Proč?
Dost mě zabrzdila zranění. Měl jsem natržený hamstring, léčil jsem to dva měsíce a přišel jsem o turnaj v Kanadě – neoficiální mistrovství světa do sedmnácti let. Když jsem se uzdravil, tak jsem si na tréninku zlomil klíční kost, takže jsem nehrál další měsíc a půl, čímž jsem přišel o tři zápasy s Ruskem.
Potom přišla pandemie…
A všechny reprezentační akce se zrušily. Když jsem pak hrál minulý rok ve Vrchlabí, tak jsem byl na dvou kempech s osmnáctkou. Jakmile se rozhodovalo, jestli pojedu na mistrovství, tak jsem chytl covid. Takže jsem byl čtrnáct dní doma a už jsem se pak zpátky nedostal. Takže to byla celkem smůla.
„Jakmile se rozhodovalo, jestli pojedu na mistrovství, tak jsem chytl covid."
Jak se zranění a reprezentační nezdary projevily na vaší psychice?
Ze začátku jsem se s tím pral, ale rodina mě podpořila, abych si to nevyčítal a nebyl na sebe naštvaný. Díky nim jsem si uvědomil, že to byl prostě osud a nemohl jsem s tím nic dělat. Tak jsem se to snažil neřešit. I když kvůli mistrovství U18 jsem byl hodně naštvaný.
Bral jste to alespoň jako motivaci do další práce?
Naprosto. Co se stalo, už nevrátím. Tak jsem se snažil pořádně připravit na tuhle sezonu, která si myslím, že je ode mě zatím dobrá. Opravdu jsem se soustředil na trénování a teď se mi to vyplácí. Dřív jsem úplně neměl fyzickou kondici, ale teď už mám odehráno spoustu zápasů. Takže jsem rád i za to, že můžu hrát více zápasů než ostatní kluci v juniorce.
Také bodově se vám daří.
Zatím je to super. Máme dobrou lajnu, dokážeme si vyhovět. Dříve jsem spíš tvořil hru, ale teď ode mě trenér chce, abych dával góly. Jsem za to moc rád a docela mi to tam padá.
Daniel Herčík | Foto: Martin Voltr
Dřív jste přitom nastupoval spíše na centru než na křídle, že?
Většinou hraju s Robinem Kaplanem a na centru se nám někdo střídá. Sezonu jsem původně začínal na centru, ale abych mohl hrát víc dopředu, tak mě trenér přesunul na křídlo. Je to tedy asi poprvé, co hraju víc zápasů na křídle. Dřív jsem se toho bál, líbilo se mi, že jako centr hraju víc na puku a nemusím čekat na přihrávku od ostatních. Ale nakonec je to pro mě na křídle asi i lehčí, můžu se víc věnovat útoku a do obrany mám méně povinností. A v áčku je navíc na křídlech o trochu menší konkurence. (směje se)
Loni jste chvíli hrál i ve švédském Lindigö. Proč tak krátce?
Je tam český trenér Otakar Vejvoda, který dřív hrál i za reprezentaci a vyhrál mistrovství světa v roce 1996. Kariéru končil ve Švédsku a pak tam začal trénovat. Má tam vždy třeba jednu lajnu Čechů. Když se právě loni na podzim zastavily juniorské soutěže v Česku, tak jsme řešili s agentem a trenéry, co bude dál. Domluvili jsme se, že mě tam pustí, dokud se tady nezačne hrát. Přijel jsem do Švédska, hrál jsem jen tři zápasy a zastavilo se to taky...
„Přijel jsem do Švédska, hrál jsem jen tři zápasy a zastavilo se to taky..."
Nicméně zkušenost to byla zajímavá, ne?
Dost jsem tam trénoval, poznal jsem zase trochu jiný styl. Navíc se tam připravovali hráči NHL – bratři Nylanderové a ještě Rasmus Sandin, který taky hraje v Torontu. To bylo super… Moc jsem si užíval, že jsem s nimi mohl chodit na led. Snažil jsem se odkoukat všechno, co umí.
Ve zbytku sezony už se ovšem česká juniorská soutěž nerozjela. Jak těžké bylo zvládnout skoro rok bez zápasů?
Nebylo to jednoduché. Když jsem se vrátil, tak zrovna k áčku nastoupil pan Král. Říkal mi, že mě dá do Vrchlabí, začnu tam trénovat a snad i hrát. Ale já jsem po příletu chytil angínu a do Vrchlabí jsem tak přišel až po Vánocích. Už jen ta možnost trénovat s prvoligovým týmem ale byla skvělá. Nakonec jsem odehrál šest zápasů, takže jsem byl rád alespoň za něco, protože kluci v juniorce žádné zápasy nehráli.
„Hodně sleduju Davida Ciencialu, líbí se mi jeho styl hry."
Byl jste i díky tomu před letošní sezonou o to víc odhodlaný?
Snažil jsem se více trénovat a připravit se co nejlépe. Chtěl jsem se zlepšit v síle a kondici, takže jsem byl nakonec i rád, že jsem na to měl více času. Oproti minulé sezoně mi to určitě pomohlo. Třeba v lednu jsem odehrál třináct zápasů za měsíc. Díky tomu, jak jsem se připravil, to zvládám dobře. A hrozně si to užívám.
Od koho se na trénincích s A-týmem nejvíce inspirujete?
Hodně sleduju Davida Ciencialu, líbí se mi jeho styl hry. A taky obdivuju Roberta Říčku, který má střeleckou fazónu. Doufám, že si s nimi do budoucna zahraju co nejvíc zápasů.
Daniel Herčík | Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Share on Facebook
