Čajkova švýcarská cesta: Už ve 13 letech jsem chtěl do zahraničí
Petr Čajka
|
Foto: BK Mladá Boleslav
9 výher z 12 zápasů? Povedený start do sezony v Mladé Boleslavi zahnal obavy, že by se opakoval nešťastný ročník. K dobré náladě přispěl i Petr Čajka, navrátilec ze Švýcarska a dřívější mládežnický reprezentant.
„Samozřejmě jsem moc nevěděl, co čekat po příchodu. Vím, že tým se minulý rok trápil. Říkal jsem si, že by mně osobně to mohlo pomoct, že bych mohl dostat lepší roli a víc se ukázat. Ale daří se nám, já jsem nadšený a doufám, že to takhle bude pokračovat,“ říká Petr Čajka.
Co vás vedlo k návratu ze Švýcarska?
Byl jsem tam od třinácti let a v posledních třech sezonách v dospělém hokeji jsem nikdy nedostal větší prostor. Takže jsem usoudil – pokud se chci nějak posunout v kariéře – že změna je potřeba. Ve Švýcarsku je konkurence větší, hrál jsem tam s cizinci, kteří byli první kola draftu do NHL, měli Stanley Cupy... Přes ně se dostat na nějakou lepší pozici bylo docela těžké. Odchod ze Švýcarska jsem zvolil kvůli většímu hernímu vytížení.
Je situace těžší i skrz kvóty na cizince?
Když jsem dostal svoji první profesionální smlouvu, tehdy se hrálo ještě na čtyři cizince, to se ještě dalo. Ale potom se to zvedlo hned na šest, přitom cizinců může být podepsaných i více. U nás v Rapperswilu to byli čtyři útočníci, tři z toho byli centři. Takže na centra mi ani kolikrát nezbylo místo. Pro cizince není vůbec lehké se tam dostat, podepisují se hráči, kteří už nedostanou smlouvu v NHL, anebo kluci z KHL, co už mají svoje peníze vydělané a chtějí pro rodinu krásnou zemi – a být každou noc doma, protože se vracíte po zápasech hned domů. Jsou to fakt TOP jména a a konkurence je velká.
Vás mezi cizince počítali? V Česku zahraniční hráči po třech letech status cizince ztrácejí.
Dříve to tam fungovalo stejně, po covidu to zrušili. Kdo hrál pět let v mládeži, dostal status Švýcara, takže mně ještě zůstal. Rakušáci, Němci, Lotyši... Ti všichni tam chodili v podobném věku jako já. Od teď už jsou ale nově příchozí braní za cizince.
„V šesti letech začínal s hokejem v Letňanech a později jsem přestoupil na Spartu.“
Odejít ve třinácti letech chce kuráž. Proč právě Švýcarsko, jaká byla vaše cesta?
Rodiče se do Prahy přestěhovali kvůli práci, já jsem v šesti letech začínal s hokejem v Letňanech a později jsem přestoupil na Spartu. Už odmalička jsem tak nějak věděl, že bych v budoucnu chtěl hrát někde v zahraničí. A v tom věku 12-14 let mi Švédsko či Finsko přišlo daleko. Cokoliv by se dělo, tak by rodiče museli sednout na letadlo, což by trvalo. A taky jezdit domů by nebylo úplně jednoduchý. Takhle jsme to měli do Česka lepší.
Jak dlouho?
Klub, ve kterém jsem začínal, byl hodně blízko hranicím, takže se dalo sednout do auta a za nějakých pět hodin tam člověk byl schopný být. Ozval se nám totiž jeden český trenér, co tam pracoval u mladšího dorostu, že mají dvě místa pro cizince. A tak jsem na to kývnul, šel jsem tam na zkoušku, vzali mě – a od té doby jsem tam už zůstal.
Petr Čajka | Foto: BK Mladá Boleslav
Celkem jste měnil kluby: Zug, Ženeva, Lausanne, Ambri. To jsou všechno zajímavá místa.
Vždycky k tomu byl nějaký důvod. Já jsem třeba do Zugu šel kvůli tomu, že jsem tam chodil na sportovní střední školu. Měli jsme skvěle přizpůsobené podmínky k trénování a zároveň slušné vzdělání. Potom jsem na rok šel do kanadské juniorky OHL, pak jsem se vrátil do Ženevy, kde jsem podepsal tříletý kontrakt. A stal jsem se součástí trejdu. Udělal jsem takovou cestu Švýcarskem za docela krátkou dobu, ale bylo to fajn, já na to vzpomínám strašně pozitivně, všude se mi moc líbilo. A kdybych si to mohl vybrat, tak to udělám asi znovu takhle. Bylo to fajn.
K akademii Zugu: S reprezentací jste zažil i komplex Salcburku, snese porovnání?
Před šesti lety to ještě na takové úrovni nebylo, akademie byla postavená na propojení se školou a tréninkových jednotkách navíc – takže jako tady v Česku. V posledních letech ale vznikl snad miliardový projekt, kdy tam postavili multifunkční sportovní halu pro atlety, fotbalisty i hokejisty a další. Teď to mají asi i na vyšší úrovni než Salcburk. Sportovci z celého Švýcarska se tam nějak snaží dostat. A mají to fakt moc hezky vymyšlené.
V zámořské OHL se vám celkem dařilo, ale přesto jste se vrátil pod Alpy...
Že tam byl ten důvod, přesně to, co jsem zmiňoval předtím. Člověk musí udělat pět let. V tý švýcarský, švýcarský mládežnický. Potřeboval jsem ještě rok ve švýcarské mládeži, abych nebyl brán za cizince. Do Kanady jsem šel v sedmnácti s tím, že bych to chtěl zkusit. Vždycky jsem si tam chtěl zahrát, jsou to nejlepší juniorské soutěže... Kdyby nešlo o status Švýcara, zůstal bych tam co nejdéle. Hokejově to byl nejlepší rok mého života a moc jsem si to tam užil, ale jak říkám, musel jsem se vrátit.
„Kdyby nešlo o status Švýcara, zůstal bych tam co nejdéle.“
Stihl jste Švýcarsko i trochu procestovat v osobním volnu?
Když jsme dostali volno během reprezentační přestávky, tak jsme třeba s klukama letěli na fotbalové zápasy do Španělska, do Itálie. Vždycky jsme si pauzu zpestřili a udělali výlet. Na Vánoce jsem se spíš snažil dostat domů za rodinou.
Jak jste v mladém věku zvládal pobyt v cizí zemi?
Určitě bych ve třinácti letech nezvládl jít bydlet sám, vařit si a prát. Bylo super, že jsem dostal rodinu, u které jsem bydlel. Samozřejmě se mi ale stýskalo, člověk je přeci jenom mladý, byl jsem denně s rodiči na telefonu. A byly i dny, kdy jsem brečel, bylo mi smutno, ale říkal jsem si, že jsem se tak rozhodl – stál jsem si za tím – a nikdy nepřišel moment, že bych se psychicky položil a řekl si, že už to nedávám a chci domů. Všechno si to sedlo. První rok byl úplně nejnáročnější, ale to jsem měl štěstí, že jsem bydlel ještě s jedním klukem, s Viktorem Kozákem, se kterým jsme šli ze Sparty. Znali jsme se, bydleli jsme u stejné rodiny, měli jsme dokonce pokoj spolu, což hodně pomohlo. Nevím, jak by to bylo, kdybych tam byl úplně sám. Možná by došlo k tomu, že bych to v některých těžkých dnech vzdal. Ale ve dvou jsme to zvládli mnohem lépe.
Petr Čajka | Foto: bkboleslav.cz
Na švýcarské sýry a čokoládu jste si zvykl rychle?
Jo, je to krásná země. Kulturně přitom založená jinak než Česko, všude se dodržují nějaká pravidla. Neříkám, že v Česku ne, ale troufnu si říct, že po pár letech už jsem začal přemýšlet jako Švýcar – člověk si musí nakupovat dopředu, protože v neděli jsou obchody zavřené. Dodržujete rychlost na silnicích… Ale je to o zvyku. Užil jsem si to a byla to určitě výborná životní zkušenost.
Chtěl byste se tam vrátit?
Klidně bych se tam vrátil, záleželo by ale, s jakou rolí. Nevím, jestli bych tam úplně chtěl bydlet po kariéře a začínat tam nový život. Na to je ještě brzo. Ale po hokejové stránce udělám všechno pro to, aby ta nabídka ještě jednou přišla za nějakých jiných okolností a za jiné pozice…
Filipa Chlapíka prý podmínky v klubu trochu překvapily, na Spartě si užívá mnohem lepší zázemí…
Myslím, že to bude to podobný jak tady v Česku. Samozřejmě jsou tam týmy, které mají strašnou spoustu peněz a můžou si dovolit postavit arény, zázemí. Já jsem byl třeba v Ženevě, která ty peníze taky má, v posledních letech vyhráli švýcarskou ligu i Ligu mistrů. Ale tam se třeba nepostaví nová hala, protože město řekne ne. Ale na druhou stranu jsou tam týmy jako třeba Fribourg, Lausanne, Curych, které mají arény a zázemí na NHL úrovni. S tím, že to není aréna pro 20 tisíc lidí, ale TOP hala pro 10 tisíc. V Rapperswilu jsme arénu měli taky starší, ale co se týče podmínek, já jsem si na tohle nikdy stěžovat nemohl.
„Zase si troufnu říct, že ve Švýcarsku má Ambri nejlepší fanoušky.“
Zrovna Ambri-Piotta je v tomhle specifická, navíc tam už stojí nová hala…
Já jsem tam právě zažil víc tu starší arénu. Která byla teda otřesná, kolikrát ani netekla teplá voda. V té době mi bylo devatenáct, takže já jsem do sprchy mohl jít až po starších, aby měli teplou vodu. Po pěti minutách už nebyla. Já se pak jako mladý zobák šel sprchovat ledovou vodou v zimě, kdy bylo venku -15 stupňů. Ze střechy tam kapala voda, někde byly díry… Ale zase si troufnu říct, že ve Švýcarsku má Ambri nejlepší fanoušky. Na to, že je to malá vesnice, kde žije pár lidí… z okolních vesnic a větších měst se vždycky všichni sjeli a vytvořili tam něco neskutečného.
Jak jste si zvykl na školu a jiný styl vzdělávání?
Šel jsem tam do osmé třídy a vůbec nevěděl, co čekat. Naštěstí mi škola zaplatila učitelku němčiny. Na angličtinu, tělocvik, matiku jsem němčinu moc nepotřeboval, takže tam jsem normálně chodil. Na jiné předměty jsem byl za první tři měsíce asi čtyři hodiny denně s německou učitelkou a pilovali jsme řeč. Okolo Vánoc jsem se pak už zařadil do normální výuky. Samozřejmě jsem neměl nejlepší známky (což jsou tam šestky a pětky). Ale nejhorší jedničky jsem taky nedostával. A školy tam mají na vysoké úrovni, cpou do toho peníze. Každá škola má svůj atletický okruh, skvěle vybavenou tělocvičnu… A na hokej nás bez problémů uvolňovali.
A styl hokeje? Dokážete už srovnat s extraligou?
Ve Švýcarsku to bylo dost systémově založené. Česká šikovnost je v extralize znát, ze systému někteří hráči dokážou vyniknout. Samozřejmě pokud je člověk Dominik Kubalík nebo Filip Chlapík, i ve Švýcarsku dostane větší volnost. Ale zbytek hráčů tam jede od A do Z to, co chce trenér. Založení, přechod, napadání… Je to fakt přímočaré a hodně systémové. U nás v Rapperswilu to měl volnější jen Červus (Roman Červenka), švédský trenér byl jinak zásadový.
Co setkání s Romanem Červenkou krátce po startu soutěže?
Hodně jsem se na to těšil, proti němu jsem vlastně vůbec nehrál. Znám ho dobře jako spoluhráče, pro všechny mladší je to velký vzor. Ne že by mi říkal, co mám dělat. Ale spíš jde příkladem. Jeho vůdcovství, jak se o sebe stará, co dělá, jak posiluje. Dává tomu vždycky sto procent a myslím, že to jde v jeho kariéře vidět. Je kapitánem zlatého nároďáku, výborný hráč, super spoluhráč.
Myslíte do budoucna taky na reprezentaci? V té mládežnické jste byl pravidelně.
Osobní cíle mám, ale pro mě je teď důležitý týmový úspěch, to je na prvním místě. A co bude, to se nechám překvapit. Když budu hrát dobře, je možné úplně všechno. Ale teď se soustředím na Boleslav, na další zápas. Jdu krůček po krůčku. Záleží čistě na mě, co si zasloužím, a jak se mnou budou trenéři spokojení.
Share on Facebook
