Brzy nejspíše nastane doba, kdy budou nákrčníky povinné, míní Branislav Konrád

Dá se říct, že už je osobností extraligy. Vždyť už devátou sezonu působí v Olomouci, kde hájí prostor mezi třemi tyčemi. Svými výkony už ve své kariéře zaujal natolik, že se účastnil několika světových šampionátů a od roku 2022 se může pyšnit ziskem olympijského bronzu.

Rodák z Nitry Branislav Konrád toho ve svých 36 letech prožil mnoho. Vyjma těchto počinů třeba hrůzostrašné zranění krku, ale brzo se dokázal zotavit a opět předváděl své brankářské dovednosti.

Jak celkově hodnotí štace v Olomouci, Bratislavě, zahraničí či národním týmu? A co plánuje po kariéře?

O všem se gólman hanáckého týmu rozpovídal v hokejovém podcastu Hra ve třech. Pořadem vás provedou moderátoři Pavel Mádl a Lukáš Losleben.  

O HOKEJI A ŽIVOTĚ V OLOMOUCI. Přišel jsem sem před devíti lety ze slovenské extraligy, z Trenčína. Podepsal jsem na rok a v listopadu jsem prodloužil smlouvu na další tři sezony. Vždycky se to nějak vyvinulo a už jsem v Olomouci devátou sezonu. Olomouc je fantastické město. Vyrůstal jsem v Nitře. Velikostí je to naprosto ideální město. Máme to tu rádi, bydlíme poblíž zimáku. Jsou tu hezké parky, které jsme si za těch x let prochodili. Obě děti tady chodí do školy, jsou tu zvyklé.

O OLOMOUCKÉM HOKEJI A STADIONU. Když jsem přestoupil do Olomouce, byla tady silná generace jako Honza Knotek, Marek Laš nebo Jirka Ondrušek. Tahle parta byla zde dost dlouho. Každý si vážil toho, že Olomouc hraje extraligu, bojovalo se a bojuje se i teď. Kdysi si to fakt sedlo tak, že my tahouni jsme byli v ideálním věku, 27-30 let. Myslím, že to byly tehdy nejlepší roky, kdy se nám dařilo a taky jsme možná hráli nejlepší hokej. Nyní stárneme a přišla obměna. Jsou v týmu mladí kluci, jako jsou Honza Bambula, Jakub Navrátil, Michal Kunc, Rok Macuh a další. Všichni zapadli perfektně a pomalu to budou přebírat právě oni.

Atmosféra je tady nejlepší, už i díky tomu, jak to v té plechárně rezonuje. V nových halách jsou sice kostky, světelné show, reklamní bannery a další, ale toto má svoje kouzlo. Akorát ta kostka tu trochu chybí, a to i jako komfort pro diváky. Zvykl jsem si, v létě je v hale teplo, v zimě je zima. Někdy nám přes střechu svítí do haly slunce. (úsměv) V poslední době se nechala udělat nová střecha, mohlo by to být lepší, protože se tu drží mlha.

O PLAY OFF V OLOMOUCI. Z toho osmého místa jsme šli vlastně skoro vždy na nejlepší tým. Je pravda, že i když se je nám podařilo potrápit, nepřeklopili jsme na to na svoji stranu, což je v hokeji to nejdůležitější. Často jsme hráli play off proti Plzni. Jsou soupeři a stadiony, kde se vám chytá lépe anebo že vám herní styl daného soupeře vyhovuje více. Když si vzpomenu na Pardubice, ty jsme už dlouho neporazili. Co se týče stadionů, každému hráči se hraje někde lépe a někde hůře.

O ZAHRANIČNÍCH ANGAŽMÁ V NĚMECKU A BĚLORUSKU. Než jsem šel do Německa, byl jsem chvilku v Třinci, kde jsem si poranil koleno. Po měsíci a půl, kdy jsem neměl práci, jsem měl tehdy vůči slovenské lize nějakou averzi. Trénoval jsem a čekal, co bude. Zavolal mi kamarád z Nitry, který řekl, že v Německu v jednom klubu trénuje jeho kamarád, který mu řekl, že potřebují gólmana, tak jsem tam přišel.

V Bělorusku to byla taková náhoda. Byl jsem druhým rokem v Nitře a tam to nebylo dobré. Nechodily výplaty. Kdo mohl, odešel. Dávali nám třeba pračky od sponzorů s nadhodnocenými cenami. Jít do Běloruska byl v tu chvíli dobrý krok. Byla to rychloakce, letěl jsem tam těsně před přestupovým obdobím. A byl jsem tam chvíli.

O ANGAŽMÁ V BRATISLAVĚ. V roce 2012 jsme se Slovanem vyhráli titul a už jsme věděli, že se od příští sezony bude hrát KHL. Podepsal jsem tam kontrakt na tři roky a těsně před sezonou přišel do týmu Jaroslav Janus, který chytal fantasticky. Odchytal jsem čtyři zápasy v základní části a dva v play off. Bylo to fakt zajímavé. Jste doma na Slovensku, chodíte kousek na zápasy a najednou létáte do Astany, je tam časový posun a další věci. První měsíc, kdy jsem ani nechytal, jsem s těmi změnami měl vcelku problém, než jsem si na ně zvykl. Atmosféra před a během KHL byla v Bratislavě skvělá.

O RPREZENTACI A ZISKU BRONZU NA ZOH. V reprezentaci to bylo zajímavé, první zápas jsem chytal proti Česku v Brně v roce 2007. Jel jsem i poprvé na MS, kde jsem dělal trojku. Měli jsme našlapaný mančaft. Byli v něm Marián Hossa, Marián Gáborík, Zdeno Chára nebo Pavol Demitra. Do brány na MS jsem se poprvé dostal v roce 2016 v Rusku v zápase proti Maďarsku, který jsme vyhráli. Zúčastnil jsem se i MS v Lotyšsku v roce 2021. Dostával jsem pozvánky i předtím, ale často jsem měl na konci sezony problémy s třísly, nebo jsem šel na operaci s ramenem.

Na olympiádě v Pekingu to bylo pro mě velmi těžké. Trenéři mi volali ještě v době zranění, že na mě budou čekat a že mi věří. Měl jsem vnitřní dilema, odchytal jsem do té doby asi deset zápasů, vrátil jsem se. Pocit bronzové medaile z olympiády je super. První, a zároveň poslední zápas, mi nevyšel. Prohráli jsme s Finy. Asi to tak mělo být. Do brány se dostal Patrik Rybár, který měl formu.

O NÁKRČNICÍCH JAKO OCHRANĚ. Je to těžké říct. V podstatě ještě před pár lety se hrálo bez helem a plexiskel na nich. Brzy nejspíše nastane doba, kdy budou nákrčníky povinné. Já mám nákrčník z vesty, ten klasický mi vadil. Lukáš Sedlák a Tomáš Hyka teď nastoupili s velkými nákrčníky a smysl mají. Takovému zranění by to určitě zabránilo. Možná to ani nemusí být nákrčník, který je pevný, poněvadž jsem zkoušel nákrčník, který je kevlarový a je jako límec.     

Share on Facebook Share on Twitter

• Extraliga
• HC Olomouc