50 tisíc komunistům za NHL. Bubla nejen o Hlinkovi: Prali jsme se třikrát za zápas!
Jiří Bubla
|
Foto: MS IIHF v ledním hokeji
Od počátku své vrcholové kariéry patřil k nejpřednějším českým hokejovým obráncům. Za svou kariéru získal tři tituly mistra světa (1972, 1976, 1977), třikrát na stejné akci získal stříbro a jednou byl bronzový. V roce 1976 si zahrál finále s národním týmem také na Kanadském poháru. Ve stejném roce pak s národním týmem vybojoval i stříbrnou medaili na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku. Za reprezentaci odehrál 230 zápasů...
O nejvyšší příčky bojoval Dukle Jihlava i v Litvínově. Potom emigroval a dalších pět let hrál za Vancouver Canucks.
Dnes v 74 letech říká: „Hraju golf a jsem spokojený.“
Většina mistrů světa z domácího šampionátu 1972 vzpomíná hlavně na jeden moment...
Přesně vím který: Bydleli jsme v Průhonicích, kam nikdo další nesměl. Jelikož ještě nestál Nuselský most, tak jsme jezdili přes Vršovice a na kopečku byla taková kuriozita. Čekala tam starší paní s hůlkou a mávala, pokaždé když jsme jeli! Nás doprovázeli policisté a tenkrát nás hodně hlídali. Jeli před námi i za námi. Vždy jsme také mávali.
Hlídali vás třeba i kvůli tomu, abyste se nebavili s Američany nebo Kanaďany?
Vůbec. Někteří spoluhráči o tom hodně mluví, až mi to trochu vadí, ale nikdo nám neříkal, co můžeme dělat.
„Čekala tam starší paní s hůlkou a mávala, pokaždé když jsme jeli! Nás doprovázeli policisté a tenkrát nás hodně hlídali. Jeli před námi i za námi. Vždy jsme také mávali."
Hrál jste na dvou domácích šampionátech, je to tak?
Ano, od 71. až do 80. na všech. V roce 1972 se po dlouhé době hrálo doma a ještě jsme to vyhráli. O šest let později nám chyběl kousek, jeden gól. Vláďa Martinec se sice trefil, ale tomu ho neuznali. Tehdy byl šampionát už takový volnější narozdíl od 72., kde bylo cítit napětí po invazi z roku 1968. Policie tehdy byla okolo, později už vše mělo hezčí průběh.
Jedna branka navíc pomohla Sovětům ke zlatu. Kousali jste to hodně těžce?
Nám se to stalo i na olympiádě v Innsbrucku 1976, ale to je hokej.
Tam se týmem prohnala i viróza, že?
Den před odjezdem jsme byli na hotelu a doktor Trefný nám řekl, že po večeři máme přijít, že nám dá vakcínu proti chřipce. Šli jsme tam všichni kromě Bohouše Šťastného s Vláďou Martincem, ti z nějakých důvodů nebyli, nebudu to komentovat. (usměje se) Když to pak začalo, kopal jsem ležícím klukům do postele a říkal jim: „Vstávej, nějaká chřipka, co to je?“ Po pár dnech to přišlo i na mě: Já přece nemůžu zůstat ležet! Ale nešlo to, vážně ne, člověk udělal dva kroky a byl malátnej. To nám dalo zabrat. Kdybychom nemocní nebyli, v té době jsme hráli tak dobře, že bychom olympijské zlato vyhráli... Bohužel nás tohle trochu zastavilo.
„Kdybychom nemocní nebyli, v té době jsme hráli tak dobře, že bychom olympijské zlato vyhráli..."
Na které období v reprezentaci máte nejhezčí vzpomínky?
Na celá sedmdesátá léta, to jsme měli partu a utvořené jádro, to vždycky dělá mužstvo, nikoli jeden hráč. Těžko se mezi nás někdo dostával, to byli jedinci, kostra zůstávala stejná. Parta byla důvod těch výsledků, které jsme udělali. I dneska to je o tom. Když se po tréninku rozejdete, nemusíte chodit na pivo, ale my jsme chodívali.
Kolik se toho vypilo? Kdo byl lídr?
Šli jsme třeba na dvě, abychom pokecali jinde než na tom samém místě, ale nezávodili jsme. Já třeba pivo nepiju už třicet let. Řekl jsem si, že ho nepotřebuju, tak si dávám víno. Jsem silnej a už silnější být nepotřebuju. (směje se)
Jaké pak bylo sledovat kariéru vašeho syna Jiřího Šlégra?
Bylo to hezké, dostal se do NHL i národního mužstva a zápasově to máme plus minus podobně. (usmívá se)
V Rakousku jste byl v roce 1987 odsouzen ke čtyřem rokům za pašeráctví drog. Chcete to zpětně ještě rozebírat?
To už bylo vysvětlené tolikrát, že se k tomu vracet nebudu.
„S Hlinkou jsme se rozhodli, že půjdeme do NHL. Potom, co jsme zaplatili daně v Kanadě, jsme museli ještě padesát tisíc dolarů zaplatit Pragosportu, což byla taková státní sportovní agentura."
Tak z jiné kategorie: Jak vzpomínáte na emigraci?
Tenkrát jsme nemohli chodit do zahraničí, až po nějakých úspěších jsme si to u pana Štrougala vyplakali. Vytvořilo se pravidlo, že nám musí být aspoň třicet let, měli bychom odehrát bůhví kolik zápasů a další nesmysly, aby nám umožnili jet do zahraničí. S Hlinkou jsme se rozhodli, že půjdeme do NHL. Potom, co jsme zaplatili daně v Kanadě, jsme museli ještě padesát tisíc dolarů zaplatit Pragosportu, což byla taková státní sportovní agentura. Dneska by to byly skoro dva miliony korun!
Jak to dopadlo?
Hlinka se po sezoně vrátil, já dostal další smlouvu na tři roky. V létě jsem hned šel na Pragosport a říkal jim, že padesát tisíc je fakt hodně peněz. Za deset let v reprezentaci jsem odvedl dost, tak ať mi to odpustí. Oni o tom nechtěli ani slyšet – a ve mně nahromadila taková hořkost – proč jsem jim měl za odvedenou práci dávat tolik? Za co jako? To mě dovedlo k tomu, že jsem se rozhodl, že v Kanadě zůstanu.
Bylo to podobně dramatické jako útěk Václava Nedomanského?
Ne, já tam žil, byl tam pět let a cítil se jako doma. Měl jsem tam veškerý servis, měli mě hodně rádi. V Československu se o tom ani dlouho nevědělo.
Foto: hcverva.cz
Musel jste mít radost, když jste se mohl vrátit zpátky do Česka.
No já ani neměl v plánu se vracet. Když se ale Ivanu Hlinkovi stalo neštěstí, dorazil jsem na pohřeb. Jen jsem nikdy neměl v plánu přijet, protože na dovolenou znám i lepší místa. Ale pak mě oslovili starší vrstevníci, slovo dalo slovo, já měl naplánováno, že půjdu na operaci se zády, veškerý byznys jsem zrušil a Jirka Šlégr mi řekl, ať tu zkusím zůstat a uvidím. No a jsem tady (smích).
Co vzpomínky na zámoří?
Jsou krásný, rád se do Vancouveru vracím. Byl jsem tam loni a mám tam dva syny, kteří jsou oba piloti. Před čtrnácti dny tu byl jeden, před ním druhej. Strávil jsem tam hodně času.
Musel jste v NHL začínat od nuly, abyste se prosadil? Šel jste tam se zkušenostmi reprezentanta, ale...
Já měl výhodu, že jsem uměl jak nahrát, tak i rozdat ránu. Neměl jsem problém a zapadl jsem. Pro Ivana Hlinku to ale bylo moc, tomu to nesedělo, protože v té době byla NHL opravdu hodně nečistá. Tam bylo opravdu hodně faulů, prali jsme se třikrát za zápas všichni proti všem. Ale já problém neměl.
A jazyk?
To už jo, doma jsme se samozřejmě anglicky neučili, to byla největší komplikace. Ale oni nás opravdu přijali, vlastník hokejového klubu se jmenoval Griffiths a pocházel z Londýna. Jak jsem zapadl a měli mě rádi, tak jsem s ním chodil každý měsíc na večeři. On mluvil tak pomalu, a tak srozumitelně, že jsem nemohl nerozumět. Lidi okolo nám vycházeli vstříc a pomáhali.
„Já měl výhodu, že jsem uměl jak nahrát, tak i rozdat ránu. Neměl jsem problém a zapadl jsem."
Nesetkal jste se ani s nevraživostí ze strany Američanů a Kanaďanů? Evropané jim brali práci a zažívali i nadávky do komunistů...
Ne, nikdy, já jsem se s nimi v zámoří nesetkal. Jenom pozitivní zkušenosti.
Canucks sledujete?
Hokej sleduju spíš zpovzdálí, ale vím, co se tam zhruba děje.
Co jste říkal třeba na protesty fanoušků, když se v minulých letech týmu nedařilo?
To je ale všude, když se udělá výsledek, tak ho chtějí mít všichni pořád. A když to spadne, tak se diví, jenže ve sportu se vše děje nahoru dolu.
Není v Česku tento fenomén ještě silnější?
Možná jo, když je tu teď mistrovství. Ale mám dojem, že český hokej trošku upadl, což je dané naší momentální úrovní – včetně mládeže. Je to trošku smutné, protože s námi ani nepočítají na Světový pohár. Přitom dříve se vědělo, že se tu vyrábí Plzeň, Budvar a hokej. Dnes nás tam ale ani neberou. Měl by se nad tím někdo zamyslet a vrátit se k základům.
Nechybí vám mladší jména v nominaci?
Jména ani ne, jak se říká: Jedna vlaštovka jaro nedělá. Nicméně pár kluků tady vyskočilo. Třeba teď ten kluk z Kladna (Jiří Ticháček). Moc ho neznám, ale jestliže vyhrál nejlepšího obránce v jedenadvaceti letech, ještě k tomu na Kladně, tak moc nerozumím, proč tu není. Takových typů obránců se po světě toulá hrozně málo. Tvrďáků a odpalovačů je hodně, ale kdo umí přinést ještě něco navíc, takových je málo. Měli bychom si jich podle mě vážit a dávat jim příležitost.
Čemu se věnujete dnes?
Partnerce (oba se zasmějí a Jiří Bubla ji obejme). A golfu, který hraju denně.
Snažíte se udržovat?
Mám za sebou jedenáct velkých operací, takže chodím s klacky, abych se udržel při životě a hraju golf. Jsem spokojený.
Share on Facebook
