17letý Lokajíček přepral rakovinu. Hodně mě to posílilo, říká
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Byl to příběh, který významně zasáhl do jarního vyvrcholení juniorské extraligy. Plzeňští mladíci hráli i za svého spoluhráče Jana Lokajíčka, jemuž lékaři na začátku play off diagnostikovali rakovinu. Sedmnáctiletý brankář jako by se inspiroval zlatými parťáky a vyhrál i svůj – mnohem důležitější – boj!
Lokajíčkovy potíže se na veřejnost dostaly po pátém finálovém utkání juniorské série Plzně proti Liberci. Mladíci Škodovky mu vyjádřili podporu krásným videem o tom, jak si v průběhu vyřazovacích bojů oholili hlavy.
Titul nestihli urvat před jeho zraky, povedlo se jim to „až“ v posledním sedmém zápase, kdy jim mladý brankář fandil pouze z nemocnice.
Posléze si s ním vyměnili role.
A nejlepší možné zprávy se dočkali před prázdninami.
Jan Lokajíček zvládl léčbu úspěšně a pomalu může zase vyhlížet hokejové radosti.
Vím, že to nejsou příjemné vzpomínky. Můžete ale říct, kdy a jak jste se dozvěděl, že máte rakovinu?
Všechno jsem vlastně začal řešit sám. Na intimní části těla jsem si nahmatal bouličku, dostal jsem strach, co to je, a podle informací na internetu jsem věděl, že to musím řešit. S rodiči jsem o tom vůbec nemluvil. Asi nikomu není příjemné mluvit o téhle části těla, když si tam nahmatáte něco navíc, a zároveň se taky bojíte jejich reakce, proto jsem to vzal „na sebe” a šel si to vyřídit sám. Nejprve jsem šel za svojí praktickou lékařkou, která si nebyla jistá a asi sama měla strach, že by to mohlo být něco vážnějšího. Nicméně spíše mě uklidnila, že si myslí, že to je v pořádku, ale abych měl jistotu, dala mi kontakt na dětskou urologii ve fakultní nemocnici v Plzni na Borech. Žil jsem s tím, že se paní doktorka netvářila příliš vyděšeně, a myslel si, že už jsem z části vyhrál.
„Byla to nejhorší zpráva, jakou jsem kdy dostal, a nechci už nikdy zažít ten pocit. Nikomu to nepřeju.“
A kdy se ukázalo, že ne?
Nechtěl jsem to řešit hned. Hlavním důvodem bylo play off v Písku, které jsme měli dobře rozjeté, a vlastně jsem tu kontrolu na urologii odkládal, až samotné play off skončí. Jenže pak se stalo to, co se asi stát mělo, a mamka mi v pokoji našla papír od paní doktorky, kde bylo napsané, že jsem u ní byl na kontrole a co jsem si nahmatal. Samozřejmě hned, jak jsem přišel domů, si o tom se mnou promluvila a nařídila mi, ať tam co nejdřív jdu, domluvím se s nimi na termínu a ověřím si, že jsem v pořádku.
Co vám tedy řekli v nemocnici?
Na urologii přišla asi první zdrcující zpráva, že neví, co to je, a že hned druhý den mám jet do fakultní nemocnice v Praze v Motole. Že se se mnou domluví na termínu pravděpodobného odstranění toho, co jsem si nahmatal. Druhý den v Praze přišel další šok: „Operaci ti uděláme hned zítra a dneska už tu zůstaneš přes noc.“ Najednou mi došlo, že je to pro mě konec sezony, a to jsem zdaleka ještě nevěděl, co byla ta hmota, kterou jsem si nahmatal... Nikdo to nevěděl a až během operace 22. března lékaři zjistili, že se jedná o zhoubný nádor.
Jak jste na to reagoval? Byla to v první chvíli velká rána?
Nechtěl jsem tomu ani pořádně věřit. Pořád jsem doufal, že to byla jen nějaká zatvrdlina nebo cysta, jak tvrdilo spousta doktorů a sestřiček, kteří mě uklidňovali, že jsem zdravý kluk a určitě všechno dopadne dobře... Byla to nejhorší zpráva, jakou jsem kdy dostal, a nechci už nikdy zažít ten pocit. Nikomu to nepřeju.
Kdo při vás stál na začátku nejvíc?
Ne jen na začátku, ale celou léčbu při mně nejvíc stála rodina, přítelkyně i kamarádi. Snažili se mi pomáhat, jak to jen šlo. Hodně mě podporovali a udržovali v dobré náladě. V téhle situaci se vám potvrdí, že rodina a zdraví je nejvíc, co máte.
„Vůbec jsem o tom nevěděl a nejde popsat, v jakém šoku jsem v Liberci byl, když mě kluci z tribuny poslali na led.“
Jak tedy probíhala vaše léčba?
Asi měsíc po operaci následovala dvouměsíční chemoterapie, která probíhala ve dvou cyklech vždy během týdenní hospitalizace v nemocnici.
A kdy jste o tom všem řekl spoluhráčům v plzeňské juniorce? Když jsem s nimi dělal rozhovory, tak jsem pochopil, že se to asi dozvídali postupně...
Abych řekl pravdu, tak se mi do toho v tu dobu vůbec nechtělo. Bylo to hodně čerstvé, sám jsem to dlouho vstřebával a spousta kluků o tom dlouho nevěděla. Žili v tom, že mám nějaké zranění. Časem jsem to říkal víc a víc klukům a vlastně doufal, že si to sami poví. Teď když na to zpětně koukám, přijde mi trochu nefér, že jsem to neoznámil všem klukům otevřeně a na rovinu. Místo toho se to museli dozvědět sami. Ale to už nezměním. Někteří kluci se se mnou o tom pak bavili, někteří ne, ale u každého šlo vidět, jak ho ta zpráva mrzí.
Kluci vám pak během finálové série s Libercem natočili krásný spot o tom, jak si oholili hlavy, a nechali ho pustit na kostku po pátém utkání. Bylo to pro vás překvapení?
Ano, vůbec jsem o tom nevěděl a nejde popsat, v jakém šoku jsem v Liberci byl, když mě kluci z tribuny poslali na led. Bylo to krásné a zároveň dost smutné, protože mi začalo docházet, co mě postihlo a že jsem takové případy nebo videa vždy viděl jen z televize a na internetu.
Jestli se nepletu, šestý zápas série už jste měl vynechat, ale nakonec jste byl znovu na stadionu. Jakto?
Ze strany nemocnice došlo ke změně termínu, a to mi hrálo skvěle do karet. Strašně jsem to chtěl oslavit s kluky a být u té výhry. Říkal jsem si, že už to musí vyjít. Mohlo to být u nás v Plzni a do léčby bych šel s mnohem větším úsměvem. Ale to už jsou jen maličkosti a ze všeho nejdůležitější je, že kluci ten sedmý zápas vyhráli.
Cítil jste, že váš příběh nějakým způsobem spoluhráče ovlivnil? Bojovali za vás víc, nebo třeba myslíte, že je to zpočátku trochu „zabrzdilo“?
To asi musí říct kluci sami, jaký vliv to na ně mělo. Ale myslím si, že v dobré partě se vždy postavíte za druhého a bojujete za něj, a řekl bych, že to se odehrálo u nás. Kluci bojovali na sto procent a psali, že to pro mě dokážou. Já jim vždy věřil.
Jakou radost vám udělalo, když získali titul? A mohl jste se s nimi potom setkat?
Nepopsatelnou. Opravdu jsem to v nemocnici strašně prožíval a několikrát mě šla zkontrolovat sestřička, jestli se něco nestalo, když jsem v emocích zařval. Bohužel jsem se ale s kluky zatím neviděl vůbec, protože stále musím byt izolovaný kvůli slabé imunitě z chemoterapie. Posílali mi vzkazy nebo jsme si volali, a aspoň takhle jsem s nimi mohl být.
Už je tedy naprosto vše v pořádku?
Ano, jsem vyléčený a soustředím se na návrat. Lékaři víceméně jen připomínali, ať nic neuspěchám.
„Nedokážu říct, kdy se vrátím do kondice a budu schopen chytat zápas, ale udělám všechno pro to, aby to bylo co nejdřív.“
Nedávno obletěla hokejový svět zpráva o rakovině mládežnického reprezentanta Pavla Nováka, který je z nedalekého kraje. Znáte se? Nejste ve spojení?
S Pavlem se osobně neznáme, ale hned jak jsem se to dozvěděl, napsal jsem mu a nabídl pomoc, kdyby něco potřeboval.
Co byste mu vzkázal? A vlastně všem, které něco takového potká...
Psal jsem mu, že vím, jak je to těžké, a ať nepodlehne psychice. Vždycky tu jsou lidé, co nás podrží a pomůžou, a ať se snaží co nejvíc si léčbu zpříjemnit rodinou nebo kamarády.
Říká se, že člověk z takové věci vyjde o hodně silnější. Platí to o vás?
Určitě mě to hodně posílilo. Mám teď na spoustu věcí jiný pohled.
Jak to bude s vašimi dalšími hokejovými kroky? Tušíte, kdy byste se mohl vrátit do hry?
V srpnu se připojím ke klukům do lehkého tréninku. Nedokážu říct, kdy se vrátím do kondice a budu schopen chytat zápas, ale udělám všechno pro to, aby to bylo co nejdřív.
Máte ještě něco na srdci?
Chtěl bych všem poděkovat za podporu a vzkázat, ať se nebojí řešit případné problémy včas a návštěvu lékaře neodkládají. Můžete si zachránit život.
Share on Facebook
