Laťku chci posunout, říká Kulich. Cílem je NHL. A co rivalita?

Jiří Kulich | Foto: Facebook Rochester Americans

24. srpna 2023, 13:10

Pavel Mandát

• Zahraničí
• Mládež

Jiří Kulich má před sebou druhou sezonu v zámoří. Ta loňská mu na farmě Buffala v AHL vyšla a letos chce mladý útočník učinit další pokrok. „Chci přijet na kemp, ukázat se v co nejlepším světle, abych pokud možno začal v NHL," říká.

Jiří Kulich

útočník, 20 let

NHL 2024-2025

Z 11

G 2

A 0

B 2

Čeká vás druhá sezona v zámoří. Oproti loňsku se dá říct, že už jste tak trošku mazák, ne?
Mazák bych úplně neřekl. Když jsem loni odletěl na dvacítky, myslel jsem si, že až se vrátím, budu vědět, do čeho jdu. Jenže i tak mi poté pár zápasů trvalo, než jsem se do toho dostal. Beru to každopádně tak, že budu muset laťku nastavit výš než loňský rok.

V čem jste teď jiný než loni?
Z hokejového úhlu pohledu asi ve všem. Posunul jsem se hokejově i mentálně. Když dám příklad, v době mého odjezdu do zámoří jsem si myslel, že patřím mezi rychlé bruslaře, jenže zámoří mi ukázalo, že jsem spíš průměrným bruslařem. A takhle je to ve spoustě věcí.

Taky jste zesílil, ne?
Jo, za uplynulou sezonu jsem nabral asi sedm nebo osm kilo, což se mi nikdy dřív nepoštěstilo.

Pro zámořský styl hokeje je to nezbytnost, jinak se pořád válíte po ledě, ne?
Přesně, zažil jsem si to první půlrok, kdy jsem fakt skoro jen lítal po ledě. Navíc jsem centr a centři hrají v zámoří hodně silově, o to těžší to pro mě bylo. I proto mě trenéři přesunuli na křídlo – a až když jsem nabral kila a zesílil, vrátili mě v závěru sezony na centra. V té době s kily a silou navíc už pro mě byl hokej snazší.

Váš tatínek slavil ve své době úspěchy v kulturistice, a když se řekne kulturistika, vybaví se alespoň mně namakaná těla. Radil vám, jak zesílit?
Odmalička se nejen mně, ale i bráchovi snažil pomáhat a směrovat nás. Teď už to nechává vyloženě na mně a kondičních trenérech, ale když jsem byl mladší a kondičáky ještě neměl, radil mi při zlomené ruce. I díky jeho radám se zahojila rychle, a dokonce jsem ji měl ještě silnější než dřív.

Nelákal vás ke kulturistice?
Vůbec, spíš chtěl, abych byl tenista, protože tenis hrál taky. Můj vzor byl každopádně starší brácha, díky němu hraju hokej. I když tenis jsem taky kdysi zkoušel.

Letní přípravu si děláte v Česku, kontroluje vás Buffalo?
Nedá se říct, že by kontrolovali, párkrát mi z Buffala volali, jestli je všechno v pořádku a jestli jsem zdravý, to bylo všechno. Nechávají to na nás, všechny si proklepnou při vstupních testech.

Foto: Facebook Rochester Americans

Čekáte od sebe, že v případě působení na farmě budete lídr?
Dá se říct, že ano. Chci být zase o kus lepší než loni a posunout se, takhle to mám každý rok. Vyhovuje mi, když je na mě tlak, mám to rád.

Čili dá se říct, že váš výkon úměrně roste s tím, jak rostou očekávání, která od vás trenéři mají?
Přesně takhle to u mě funguje už odmalička. I díky taťkovi, který jak byl kulturista a tenista, odmalička na nás s bráchou apeloval, abychom se s tlakem uměli vypořádat.

Takže vám díky tomu nevadí ani enormní zámořská konkurence?
Spíš mě motivuje, abych se zlepšil. Když jsem přišel, okamžitě mi bylo jasné, že jsou tam i lepší kluci, než jsem já a chtěl jsem se toho od nich co nejvíc naučit.

Přesto, byl pro vás šok přijít z Česka někam, kde jste mezi vrstevníky nebyl nejlepší?
No, musím říct, že trošku jo. Byl jsem hlavně naštvanej. Hned na kempu Buffala mi bylo jasné, že se mám ještě hodně co učit. Hodně jsme si sedli se Švédem Isakem Rosénem, který je o rok starší než já. Navzájem se motivujeme, což nás oba posouvá dopředu.

Podle vás se tedy dá v extrémně konkurenčním prostředí AHL, kde se na jedno místo v NHL tlačí třeba i deset vlčáků, navázat opravdové přátelství?
O AHL jsem slyšel přesně to, co jste teď říkal vy, a o to víc mě překvapilo, jak si s Isakem rozumíme. V kontaktu jsme pořád. Jasně, rivalita je tam taky, ale máme fakt dobrý kamarádský vztah. Dá se říct, že jsme nejlepší kámoši.

I přestože jste v AHL zažil dobrý rok, pozvánka do NHL nepřišla, byl jste zklamaný?
Upřímně jsem byl sám na sebe spíš naštvaný. Loni v létě jsem viděl pár přípravných zápasů NHL a okamžitě mi bylo jasné, že na tu soutěž prostě ještě nemám. O to větší motivaci mám letos, abych pozvánku dostal. Chci přijet na kemp, ukázat se v co nejlepším světle, abych pokud možno začal v NHL. Ale je jasné, že k tomu vede jen tvrdá práce.

Radost Jiřího Kulicha | Foto: Facebook Rochester Americans

Na život v jiné zemi a v jiné kultuře už jste si zvykl?
Už jo, byť první půlrok pro mě byl strašnej.  Měl jsem bydlet s Lukášem Rouskem a Matějem Pekařem, ale nakonec jsem se rozhodl bydlet sám, nicméně bylo to fakt náročné. Zlom přišel po dvacítkách, to už jsem si připadal jako doma.

Co angličtina?
Začátky byly celkem šílené, pár rozhovorů jsem měl hrozných. (směje se) Postupně na ní pracuju, pořád sice není top, ale už se dokážu dorozumět.

A když je náhodou problém, posunky pomůžou vždycky, ne?
Jasně. (směje se)

Byl jste důležitou součástí stříbrných dvacítek. Je právě tohle váš doposud největší kariérní zážitek?
Určitě. A myslím, že nejen můj, ale nás všech, kteří jsme v týmu byli. Byl to obrovský úspěch, máme stříbro a hlavně se nemáme za co stydět. Jen škoda, že nám nevyšlo finálové prodloužení.

Kousal jste to dlouho?
Popravdě jo, tři týdny určitě. V rozhodující situaci mi ujel puk a hned z toho měli přečíslení dva na jednoho. Při zpětném pohledu se ale nemáme za co stydět, byl to krásný zážitek.

Překvapilo vás, že se týmu až takhle dařilo?
Ani ne, jasně příprava nám moc nevyšla, ale pak přišel první zápas s Kanadou a my si po první třetině v kabině říkali: Borci, vždyť my na ně máme! A když jsme je porazili, věděli jsme, že dokážeme porazit každého. Přesně tak jsme ke všem zbylým zápasům přistoupili.

Navíc sebevědomí do vás pumpovali i trenéři.
Jasně, ať jsme hráli proti komukoliv, řekli jsme si, že nejdeme bránit, ale že jdeme hrát hokej. Byli jsme sebevědomí a zároveň pokorní.

Realizační tým dvacítky se nedávno přesunul k reprezentačnímu áčku, berete to tak, že teď do něj máte blíž i vy?
Jo, ale svoje výkony musíme my všichni z dvacítky nejdřív potvrdit. A když se to povede…

Tak se uvidíme na květnovém světovém šampionátu, vy v pozici hráče a já jako novinář.
(směje se) No bylo by to pěkný! Ale vede k tomu ještě strašně dlouhá cesta. Uvidíme.

Jiří Kulich | Foto: iihf.com

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí
• Mládež